Z Náchoda do Monaka a zpátky za 36 dní - 2.část: Z Monaka do Freiburgu

Autor: Martin Adámek [2005-06-22]

Francie

Vyrazili jsme na západ a užívali jsme si posledních 10 km jízdy podél moře. Přijíždíme do Nice, koukáme na památník, podivuji se nelogicky řešenému vodovodnímu kohoutku, s jehož obsluhou mají problémy i místní Francouzi, a odbočujeme doprava. Loučíme se se Středozemním mořem, podél kterého jsme jeli už od italské Savony. Kdybychom jeli dále podél břehu, po 60ti kilometrech bychom dojeli do četnického Saint Tropez. Ale vyjíždíme na sever po čtrnáctiproudé silnici směr Col de la Bonette. Čeká nás jeden a půl dne jízdy po Route de la Bonette, nejvyšší evropské asfaltce, silnici kterou nechal vybudovat Napoleon. Na 120ti kilometrovém úseku nás čeká převýšení 2862 m.

Cestou potkáváme vesnické pekařství, ve kterém skupuji všechny bagety. Po doplnění zásob pokračujeme do městečka Isola, kde kromě malé vodní elektrárny vidíme také místní školní družinu hrající hru blízkou naší schovávané - jen s tím rozdílem, že hledající nesmí opustit stanoviště, a sám slouží jako pikola. Ostatní pak hledá na základě informací od nalezených - je to tedy jakási bonzovací varianta naší schovky.

Nocujeme pod širákem v národním parku a druhý den pokračujeme nahoru. Vrchaři Pavel, Miloš, Lukáš a Míra jedou napřed, aby se dole za průsmykem potkali s Ivou, já jedu za nimi pohodovějším tempem, abych se rovněž dole za průsmykem potkal se Zdeňkem. Zdeněk s Ivou přijeli z východu ze Švýcarska, veškeré míchání skupin domlouváme přes SMS. Ještě že máme ten roaming...

Ale to jsem trochu předběhl, zatím stoupám nahoru na Bonette. Potkávám historicky vyhlížející kamenné domy, ve kterých se dodnes bydlí, a o něco výše už projíždím opuštěným zbytkem kamenné vesničky. Po celé stoupání je silnička obklopena mírnými svahy plnými krásné zelené trávy, ale k mému překvapení nikde nejsou krávy. V Rakousku i Itálii statečně šplhaly po strmých pastvinách, až bych si je spletl s kamzíky, ale ve Francii jsem ještě neviděl ani kopyto. Další překvapení bylo, že jsem nenašel ani kapku sněhu - na rakouském Glockneru i italském Stelviu se objevoval už v mnohem nižších výškách než kolik má Bonette. Cestou nahoru mě kromě cyklistů zdraví a fandí i automobilisté a motorkáři - člověku to aspoň nedovolí se příliš flákat.

Výška samotného průsmyku je 2802 metrů, až sem to šlo na kole po krásné asfaltce. Zbylých 60 výškových metrů na vrcholek kopce už ale musím kolo tlačit po úzké kamenité cestičce plné turistů. Pak už jen 3 schody a ocitám se na vyhlídce. Jsem 2862 metrů nad mořem, na nejvyšším místě za celou cestu. Vlastně jsem takhle vysoko nikdy nebyl - ani na kole, ani autem, ani jinak. Je tady pěkně, ale mám se potkat se Zdeňkem - takže ještě pár fotek a honem dolů na sever, přes Barcelonnette směr Gap.

V městečku Barcelonette potkávám švýcarské cyklisty (on a ona), nemají na kolech brašny, protože jeden z nich (on) má za sebou přívěs s jedním kolečkem. Principem připomíná PAV používaný za kývačkami Jawa, ale tento je určen za jízdní kolo, a pochází z Ameriky, kde je sériově vyráběn. Jednou už s ním někdo frčel proti mně, když jsem stoupal na Stelvio.

Zdeněk mi oproti původně zamýšlenému místu setkání přijel ještě kus naproti, a během nadcházejícího podvečera postavil stan. Což se docela hodilo, protože jen jsem k němu dojel a ubytoval se, strhla se průtrž mračen. Naštěstí se nás v suchu stanu netýkala. Další dny jsme pokračovali přes La Mure, Grenoble, Chambéry a Annecy směr Švýcarsko, konkrétně Ženeva. Cestou jsme potkali nadživotní sochu Napoleona na koni nebo zámek ve Vizzile.

Také jsme nechtěně vyzkoušeli jízdu po dálnici - asi jsme na ni nějak najeli. Netrvalo dlouho, a kde se vzalo, tu se vzalo, vedle nás přibrzdilo pomalované auto s modře blikajícími majáčky. Spolujezdec nám přes stažené okénko cosi velmi přesvědčivě vysvětloval. Sice jsem mu nerozuměl ani slovo, ale dá se odhadnout co nám asi chtěl. Po skončení spolujezdcova monologu řidič přidal, auto zmizelo, a my jsme pak nejbližším výjezdem dálnici opustili.

Z Francie se mi ještě vybavuje jak jsem poprvé spatřil psa na dálkové ovládání - vezmete obyčejného psa a tomu nešťastníkovi oblečete specielní obojek. K tomu obojku vám výrobce přidal i dálkový ovladač, a když vás pes neposlechne, dáte mu stiskem tlačítka elektrický šok do krku. Hrůza. Zdeněk ještě přidal k lepšímu zprostředkovanou historku, jak nějaké české au-pair v Anglii vběhli dva svěření psi do rybníka, ona je ztrestala dálkovými ovladači, a málem se jí utopili...

Ve Francii jsme se setkali s levným sýrem a normálními lidmi jako všude jinde, i když někteří opravdu neradi mluví anglicky. Ale jen někteří! Stejně jako všude jinde, i s Francouzi se dalo anglicky popovídat. Asi nejhorší byl pro mne na celé Francii místní jazyk... z němčiny i italštiny jsem něco pochytil a dokázal použít, ale francouzština je pro mě noční můra, protože zvuk francouzštiny nedokážu převést na slova, na hlásky... já jim zkrátka vůbec nerozumím, jaká písmena to říkají, a proto se nemůžu nic naučit. Takže jsem přežíval s "bonjour" a "merci", což jsou absolutně nejdůležitější slova v každém jazyce. K tomu samozřejmě pár dalších slov jako [la bicykleta] nebo [epe l o] (trochu vody) a latinsko-italsko-francouzské navigační "de" a "a". Naštěstí situaci ve Francii zachraňoval Zdeněk, který z francouzštiny stihl leccos pochytit. Já jsem většinou komunikoval svým obvyklým způsobem: "Bonjour, please could you ... merci, goodbye" - takové míchání místního jazyka s angličtinou sice asi působí poměrně kuriózně, ale místním zpravidla udělá radost.

Kapitoly: [ 1 2 3 4 ] Další >


Související odkazy

(c) Uvedení autoři & Asmat 2004 - 2017, design by KamData [Privacy]