Venezuela 2003

Autor: Tom Charvát [2005-03-05]

Prolog

Zatímco předchozí expedice horolezeckého oddílu Turistického akademického klubu Praha do Chile a Argentiny (1997), Peru a Ekvádoru (2000) byly věnovány převážně andským výšinám, tři roky plánovaná expedice do Venezuely naopak striktně Andy vynechala. Venezuelské Andy jsou sice z doslechu nádherné, jenže k vidění je toho v zemi hodně a všechno se zkrátka stihnout nedá. Také jsme si konečně chtěli pořádně vychutnat tropický deštný prales, kterému jsme byli při minulých výpravách několikrát téměř na dosah.

Tím ovšem nechci říct, že jsme se kopcům vyhýbali. Původním záměrem expedice bylo zdolat nejvyšší horu Jižní Ameriky na východ od andského hřebene – tajemnou stolovku Pico da Neblina (3014 m n.m.) na hranicích Venezuely a Brazílie. Na první pohled to dle mapy vypadalo nesmírně prostě, ale ani usilovným píděním po internetu jsem se nedopátral někoho, kdo by tuto cestu turisticky absolvoval. Teprve zpětně vidím, jak bylo mé počínání naivní a směšné a zpětně se za ně stydím. Pravda, na Neblinu se chodí, ale (zatím) pouze z brazilské strany. Z venezuelské strany se to doposud podařilo jen několika dobře vybaveným expedicím.

Poté, co jsem byl opět postaven na pevnou zem, začal jsem itinerář výpravy připravovat realisticky na základě ověřených zkušeností jiných cestovatelů. Na tomto místě chci poděkovat především Vladimíru Plešingerovi, autoru nádherné knihy o Venezuele (Anděl v Ďábelských horách), a jeho přátelům Mílovi Hornofovi a Honzovi Dungelovi. Jejich zkušenosti a rady byly k nezaplacení.

Na internetu lze nalézt spoustu cestopisů, nicméně většina z nich popisuje dvě hlavní destinace – Roraimu a meridské Andy. Všechny jsem poctivě přečetl (často to bylo čtení dost úděsné – internet snese opravdu všechno) a první můj dojem byl „na Roraimu nikdy!“ Představa davů turistů (většinou z Česka) valících se na stolovku a zpět mi naháněla kopřivku. Ovšem Vladimír Plešinger, kolega geolog, mě přesvědčil, že udělat Venezuelu bez Roraimy je jako navštívit Prahu a nejít na Hrad.

Do všech příprav vstoupila v roce 2002 venezuelská politická krize. Začala sesazením prezidenta Cháveze, pokračovala jeho nepochopitelným come backem a nekonečnými demonstracemi v Caracasu. Zemí zmítaly nepokoje, stávky a násilnosti, kvůli nedostatku pohonných hmot byla paralyzována doprava. Ambasády zásadně nedoporučovaly do Venezuely cestovat. Cestu plánovanou na leden 2003 odpískala nejen další skupina z TAKu, ale i Honza Dungel, který se chystal na expedici do oblasti Brazo Casiquiare. Naše přípravy uvízly na mrtvém bodě a začal jsem se zaobírat myšlenkou na náhradní program – Bolívii.

A pak jsem někdy koncem března našel na internetu nový článek o speleoexpedici Moraváků a Slováků na Roraimu, kterou kluci absolvovali v lednu 2003! Nelenil jsem, ihned navázal kontakt s Markem Audym, jedním z hlavních aktérů expedice. Jeho uklidňující informace opět aktivovaly přípravy a pak už šlo vše ráz naráz. Program expedice byl následující: Caracas – Puerto AyacuchoCerro Autana – CanaimaSalto Angel – Santa Elena de Uairén – Roraima tepui Gran SabanaDelta Amacuro a když zbude čas, den či dva u Karibiku.

Okolí Cerro Autana mělo být malou náplastí na dosud ne zcela zhojenou jizvu, která zbyla po Neblině. Od Vladimírových přátel jsem získal mailovou adresou na dr. Virgilia Limpiase, jehož cestovka Turismo Amazonas sídlí v Puertu Ayacucho. Plán cesty po Orinoku a jeho přítocích až pod posvátnou horu jsem kompletně převzal z Vladimírovy knihy. Virgilio mi však nabídl další alternativy a po výměně několika mailů jsme se dohodli na trase i ceně. Bez něj bychom to nebyli schopni realizovat, protože Cerro Autana se nachází v přísně střežené indiánské zóně. Ke vstupu do ní je zapotřebí neuvěřitelné množství povolení se stádem razítek, což vše musel Virgilio během května a června vyřídit. Elektronické spojení se ukázalo jako nedocenitelné – po virtuálních linkách přeletěly i naskenované stránky našich pasů, které si místní úředníci vyžádali.

Definitivní termín odletu byl stanoven na pátek 20. června 2003. Rozhodli jsme se rehabilitovat cestovní kancelář NEMO-SELECTA, která nám tak znepříjemnila expedici Peru-Ekvádor v roce 2000. Dostali jsme za velmi příjemnou cenu letenky společností Alitalia. Musím konstatovat, že tentokrát vše, až na drobné maličkosti, klapalo a minulé hříchy byly odčiněny. Nemálo nám nahrál i příznivý kurs dolaru vůči koruně, který se ocitl na úrovni roku 1997, kdy jsme kupovali dolary za 27 Kč (v roce 2000 za 40!!!).

Složení miniexpedice bylo víceméně jasné už půl roku předem – já se svou ženou Helenkou a Bob Kovanda s Olinkou Salingerovou. Zkušenými cestovateli (a následně vlastními zkušenostmi) bylo potvrzeno, že je to nejoptimálnější počet osob pro cestování – autem, lodí a v neposlední řadě i malými letadélky.

Kapitoly: [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >


Související odkazy

(c) Uvedení autoři & Asmat 2004 - 2024, design by KamData [Privacy]