Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Spali jsme jak zabití, dokonce silně nateklé nohy nám mírně oplaskly. V 8:00 je snídaně – kousek šunky, sýr, smažená vejce, placičky s marmeládou, mangový džus a kafe. Čekáme s odjezdem ještě na tři další turisty, kteří mají přiletět asi v deset. Jdeme s Helenkou dle plánku přes celou Canaimu do tiendy za účelem nákupu telefonní karty a rumu, který znepokojivě dochází. Zjišťujeme, že kořalka se v obchodě koupit nedá, jen za draho v hospodě. Nemají ani plynové bombičky (ptám se už spíše ze setrvačnosti), zato kupujeme pěkné pohledy s ještě hezčími známkami. Nazpátek to bereme kolem letiště, zaujalo mě, jak tady parkují vedle sebe letadla a auta; nejlepší byla malá cessna, která měla proti odcizení zamknutou vrtuli ocelovým lankem jako bicykl.
V deset přilétá pouze jeden Japonec, kterému jsme včera na letišti v Ciudad Bolívaru doporučili naši cestovku, takže výprava je kompletní. Kromě nás a Japonce, jemuž jsme zlidštili jeho nesrozumitelné jméno na Kurwasi, jedou ještě ti dva mladí Američani, průvodce Eduardo a dva indiáni jako doprovodný personál. Odcházíme k Puerto Ucaima, což je přístaviště lodí jedoucích k Salto Angel. Musíme překonat výškový stupeň vodopádů, cestou nás předjíždí v džípech parta evidentně zazobaných nesympatických svalovců, mířících též k Salto Angel. Chvíli se zdržujeme nad Salto Ucaima u vodní elektrárny, která zásobuje Canaimu elekřinou.
V 10:45 se naloďujeme na velkou curiaru opatřenou motorem Yamaha 40 (míněn je počet plovoucích koní). Jedeme asi půl hodiny proti proudu řeky Carrao, pak nás vysazují, abychom pěšky přešli úsek nebezpečných peřejí Raudal Mayupa. Správa parku asi před 10 lety zakázala převážet lodě s pasažéry přes tyto peřeje, protože se v nich utopili nějací turisté. V děsném vedru se půl hodiny plahočíme přes plochý travnatý meandr řeky a nadáváme, že nechtějí vzít vodáky, odchované WW peřejemi českých řek, do pořádné divočiny.
Pak opět nasedáme a kocháme se okolní krajinou. Na březích se střídají palmové háje s pralesem, místy postiženým požárem, nad tím se po levoboku vypíná trojice fotogenických stolovek Kurún tepuí, Cerro Venado a Kuravaina tepuí.
Po poledni stavíme na pravém břehu u kaskády Pozo de la Felicidad. Potkáváme se tu s lodí oněch movitých nesympaťáků. K obědu každý fasujeme sendviče se šunkou a sýrem a sušenky. Zdarma je konzumace coly a vody, ale za 1500 Bs je možné si zakoupit pivo. Probíhá organizované koupání v laguně pod malou kaskádou, odhodlávám se ke skoku do hlubin a končím na hřbetě vyděšeného Holanďana, přičemž jsem si o něj narazil zadek a prsty na noze, chudák Holanďan.
Pokračujeme dál, je pěkná
viditelnost. U dalších peřejí jsme vyzváni, abychom si oblékli záchranné vesty,
je pravda, že to trochu cáká. Přibližujeme se k Ayuán tepuí, vplouváme do širokého kaňonu, po obou stranách se
zvedá úžasná hradba kolmých pískovcových stěn, ze kterých padá množství
vodopádů.
U Isla Orquídea odbočujeme po řece Churún do Cañón del Diablo. Řeka se klikatí mezi pískovcovými útesy, scenérie se stále mění. Měl jsem představu, že kaňon bude užší, pravdou však je, že po obou březích je mezi řekou a úpatím skalních stěn ještě široký pás pralesa.
Spádnice řeky se stále zvedá, projevuje se to především výživnými peřejemi, kdy naše přístroje raději ukrýváme do igeliťáků, i když by se často pořídily pěkné záběry. Lodivod je člověk na svém místě a nenahraditelně ho doplňuje háček, který sedí obkročmo na přídi a masivním pádlem vyřezaným z jednoho kusu dřeva odráží příď lodě od hrozivých balvanů. Je to vzájemně sehraná partie, která si zaslouží uznání, jen jedinkrát bereme bokem o šutry.
Cesta je dlouhá, kaňon se nakonec přece jen trochu zužuje. Na skalním obzoru se objevují čtyři zvláštní „rohy“, které vypadají jako zřícenina hradu. Začíná drobně pršet a za okamžik se za nejbližší zákrutou řeky zjevuje horní partie vodopádu Salto Angel. Všichni jsme u vytržení, nastávají fotoorgie, ještě pár zákrutů řeky a kotvíme pod tímto zázrakem světa. Přezouváme se do trekkingových bot (vietnamských tenisek) a vydáváme se na hodinovou túru k Laimeho vyhlídce.
Pěšina vede asi třičtvrtě hodiny deštným pralesem do slušného kopce. Oproti střednímu Orinoku je prales poněkud odlišný, hojné jsou zvláštní rostliny s obrovskými listy a další, podobné tchýninu jazyku. Podobné však je zarážející ticho, žádné skřehotání žab či pokřik ptáků. Všemu dominuje pralesem tlumený hukot nedalekého vodopádu.
Laimeho vyhlídku tvoří
skalky přímo naproti vývaru vodopádu. Stojím teď tváří v tvář něčemu, co
se stěží popisuje a mám pocit bezměrné úcty k tomuto gigantickému výtvoru
přírody. Dalekohledem sledujeme, jak v kilometrové výši nad námi tryskají
ze skály systémem skalních oken masy vody a ve vodní tříšti nesmírně pomalu
padají kolem kolmé stěny do obrovského skalního kotle. Pouze ta zvláštní
pomalost pádu vody prozrazuje výšku vodopádu. Jinak totiž chybí nějaké
srovnávací měřítko. To nám alespoň na chvíli poskytuje malé letadlo kroužící
před vodopádem – vypadá jak nepatrná moucha. Hlavou mi bleskne vzpomínka, jak
jsme pod severní stěnou Triglavu sledovali záchranu horolezců pomocí vrtulníku
– i ten nám v kilometrové stěně připadal nitěrný.
Uvědomuji si, jaké máme
ohromné štěstí. Potkal jsem cestovatele, kteří byli pod Salto Angelem několikrát a ani jednou ho kvůli mrakům neviděli
celý! Byl jsem upozorněn, že v období dešťů bude ve vodopádu sice dost
vody, ale právě v tomto období od poloviny stěny prakticky trvale dřepí
mrak.
Pod vývarem vodopádu je ještě jedna kaskáda s lagunou, kam nás vedou ke koupeli, mezitím opět začíná pršet. Vracíme se pralesem k lodi, déšť sílí až se z něj stává opravdový tropický liják. Pěšina se mění v bystřinu, v pralese je tma jak v ranci, ale clona deště nám stejně zaslepuje oči, kořeny stromů děsivě kloužou, je to síla. Přístroje jsem stihnul zabalit do igeliťáku, během chvilky jsme totálně durch. Jdeme hodně pomalu, o úraz není zájem.
U lodi jsme za soumraku umocněném černými mraky. Převážíme se přes řeku a ještě asi čtvrt hodiny kráčíme trvajícím deštěm k hamakárně naší cestovky. Kolem řeky je řada campů, hamakáren a chatek cestovek, teď je všude naštěstí pusto a prázdno, obdobně jako v Canaimě. V plné sezóně, která prý začíná příští týden (ve Venezuele mají letní prázdniny úplně stejně jako u nás), tady musí být pěkný cvrkot!
Naše hamakárna je prostorná, v jedné polovině už visí hamaky s moskytiérami, ve druhé polovině je dlouhý stůl s protřeným ubrusem a lavicemi. Barák už není budovaný tak přírodně, jak jsme zažili na středním Orinoku, tady již přišly ke slovu opracované trámy, hřebíky a střecha z vlnitého plechu. Stěny chybí, přírodní závěs tvoří clona deště. Vedle jsou další malé baráčky, skladiště a také záchody, které však budou zprovozněny až příští týden. My, pánové, to máme jednoduché – stojíce pod střechou můžeme konat potřebu přímo do živlu, je dobré být chlapem!
V přístřešku je nesmírně útulno. Hučí tu čtyři klasické petrolejové primusy, na žhavém uhlí se grilují kuřátka. Napřed dáváme rum, pak se převlékáme do suchého, přece jen se ochladilo. Trámy jsou záhy pokryty mokrými svršky i spodky, ale při stoprocentní vlhkosti vzduchu to stejně neschne. Eduardo nastartoval malý agregát Yamaha a nad stolem se rozsvítily žárovky, poté prostírá příbory s ubrousky, no to je servis! Indiánský personál, kterému chybí snad jen smoking, pak servíruje grilovaná kuřata, bramborová salát a špagety. Amíci mají smůlu, protože coby vegetariáni musí žrát arepy s rajčaty. Vychází více než jedno kuře na osobu a kuřata nebyla nikterak podvyživená. Slušně se přežíráme, naštěstí je dostatek piva. I dnes by se sešla kytara.
Eduardo si asi někde šlehnul, protože propadá oslavné ódě na Venezuelu, Canaimu, tepuis, vodopády a vůbec na všechno – dost tím leze na nervy. Poměrně brzy zaléháme a za hučení řeky a šumění deště upadáme od zaslouženého spánku.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
