Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Celou noc po mně něco lezlo, svědí mě nohy i ruce. Už delší dobu mě bolí podlitina na palci na noze, který jsem si navíc narazil předevčírem o toho Holanďana. Podrobuji palec bližšímu zkoumání, nakonec do něj šťourám jehlou a v tu chvíli se z podlitiny vyvalí hrouda hnisu, v níž se vrtí malý červík, typický vetřelec. Po dalším průzkumu objevuji na chodidlech, především v silnější kůži na prstech, další podezřelé bulky s hnisem a vetřelečky, ani Helenka není čistá. Ošetřujeme to vnitřně rumem a zevně framykoinem. Těžko říct, kde jsme to pochytali, příležitostí kolem Cerro Autana bylo víc než dost.
Dobalujeme, snídáme, platíme pivní útratu a včerejší večeři a v půl deváté odcházíme s Eduardem a Kurwasim na letiště, abychom se přepravili dle plánu do Santa Eleny de Uairén. Japončíka nám přifařili do letadla, je sice drobný, sympatický, ale má dva veliké kufry, což se nám nelíbí. Letištní budova je malý baráček s kantýnou a otevřenou čekárnou, kde místní indoši prodávají víceméně nevkusné suvenýry, líbí se akorát věcičky z jaspisu. Čekáme dost dlouho, pak nám Eduardo sděluje, že letadlo přiletí až v poledne, ať se jdeme klidně někam projít. Takže se ještě jednou vracíme k laguně, čumíme na břehu a už se docela otravujeme.
V poledne skutečně
přilétá pětimístná cessna společnosti
RUTACA. Zdá se býti v dosti
zuboženém stavu, Kurwasi ji nevěřícně obchází a počítá chybějící nýty na trupu.
Pilot je starší robustní běloch, přesně tak jsem si představoval bush piloty, jak o nich píše Plešinger.
Chvíli se hádá s Eduardem, protože myslel, že poletíme jen čtyři. Pak jdou
do boudy, kde si buď dali po hubě nebo po panáku, ale spíš mu Eduardo něco
šoupnul, protože vycházejí po chvíli ve vzájemné shodě.
Snažíme se nacpat zavazadla do ocasu, což se moc nedaří ani při použití hrubého násilí, takže zadní sedadla nejdou úplně zaklopit. Bob s Olinkou zkrátka poletí v mírném předklonu. Se silnou nedůvěrou pozoruji to letadélko Káně a bojuji sám se sebou, zda pilota požádat o „zajížďku“ k Salto Angel. Celou noc pršelo, teď je úplně zataženo, což se k vyhlídkovému letu moc nehodí. Pak se odhodlávám, pilot říká že za 25.000 Bs na osobu není problém a tak letíme. Copiloto je dnes Kurwasi. Interiér letadla je silně jetý, pásy, pokud nejsou rovnou uřezané, jsou zauzlované nebo bez přezek. Palubní deska je očesaná o zbytečné budíky, žárovečky nemají kryty, obložení je orvané, ale uklidňuje mě, že pilot má před sebou nový přístroj GPS – aspoň budeme vědět, kde spadneme. Nejvíce mě však mrzí silně odřená a stářím zakalené okénka, to bude s filmováním špatné.
Startujeme, ocas se oproti mému žaludku jen těžko zvedá ze země, ale nakonec se šťastně ocitáme ve vzduchu. Tepuis jsou v mracích a pilot sděluje, že nám nezaručuje výhled na vodopád, přičemž upozorňuje, že peníze nevrací. Letíme podél řek Carrao a Churún, jde to tak rychle, že se podle reliéfu ani nestíháme orientovat. Za čtvrt hodiny jsme u vodopádu. Horní půlka je v mraku, jak mi bylo již dříve barvitě vylíčeno, nicméně občas něco prosvítá. Pilot to bere po křídle asi třikrát dokola, je to skutečně frajer. Pár záběrů mezi cáry mlhy dělám, ale žádná sláva. Utěšujeme se, že jsme vodopád viděli pěkně aspoň zezdola. Pak nabíráme kurz k jihovýchodu přes Gran Sabanu. Do Santa Eleny je to necelých 300 km a poletíme asi 2 hodiny.
Pod námi ubíhá zpět
nekonečný zelený oceán protkaný stříbrnými stužkami řek, ze kterého vystupují
hory. Některé mají kolmé skalní stěny s padajícími vodopády, některé jsou
kuželovité, zarostlé pralesem až nahoru. Tvarům fantazie nekladla odpor,
některé tepuis vypadají jako ježatý
hřbet okouna, jiné mají vzhled obrovské ponorky s vyčnívající velitelskou
věží, ale moc jich není vyloženě stolových, to je mírné zklamání. Neletíme
většinou nad nimi, ale mezi nimi, což umocňuje jejich mohutnost a větší
plasticitu krajiny. V pralese jsou občas vidět ostře ohraničené plochy
travnatých savan bez stromů, ale nejedná se o uměle vykácené paseky, nedovedu
si vysvětlit, jak a proč vznikly.
Prší už jen občas z izolovaných mraků a je dobrá viditelnost. Místy je na březích řek vidět pár churuat. Na řekách je spousta vodopádů a kaskád, dalekohled jde z ruky do ruky. Asi v polovině cesty leží na větším kusu savany spadlé letadlo, stará dakota, prý je tu už několik let. Radši se neptám, zda se někdo zachránil. Blíže k Santa Eleně přibývá savany a ubývá pralesa. Osídlení je častější, na trávě jsou vidět přistávací plochy, objevují se i vyježděné cesty a pár terénních automobilů. Pilot nás upozorňuje na diamantová pole – krajina rozvrtaná prospektory je místy zcela bez porostu, rozbrázděná zemními pracemi a silnou erozí. Odhalené neplodné podloží zřejmě tvoří písky a spraše, na kterých se už těžko nějaká vegetace uchytí, eroze pak dokoná dílo zkázy. Je z toho úzko.
Ve 14:15 přistáváme v Santa Eleně, pilot si od nás čtyřech bere nakonec jen po 20.000 Bs, zato Kurwasiho stahuje o 20 USD, protože se přiznal, že je má. Je tu pěkně, polojasno a není takové vedro. Uvádí se, že nadmořská výška Gran Sabany je 900 – 1400 m, což přináší poněkud příjemnější klima. Vojáci nám kontrolují pasy a pak se přemísťujeme jediným přítomným taxíkem, starým rozložitým americkým křižníkem, do 7 km vzdáleného města.
Necháváme se vysadit na Plaza Bolívar před lidovou jídelnou, kam ihned vplouváme a dáváme si pollo a la plancha – velkou porci pečeného ptáka. Splachujeme to pár polary, Kurwasi se mezitím ubytoval kousek odtud v hotýlku Panzarelli, který mu doporučil jeho obrázkovým písmem psaný průvodce. Jdu tam na výzvědy, hotel se mi líbí a tak u tlusté mamá zamlouvám dva dvoulůžkové pokojíky po 12.000 Bs za noc. Mají vlastní sprchu a WC, moskytiéru nad manželskou postelí, televizi, větrák a v centrální hale je k dispozici chlazená pitná voda.
Ubytováváme se a jdeme po nákupech. Santa Elena je pěkné a čisté městečko, ulice jsou samý krámek a hospoda. Město zbohatlo na zlatě a diamantech, které sem přinášejí prospektoři, zvláště z okolí řeky Icabarú. Všude na ulicích jsou obchůdky s nápisem compra y venta de oro y diamantes – nákup a prodej zlata a diamantů. Dodnes se tluču do hlavy, že jsem někde nepožádal, aby nám ukázali pár blýskavých kamínků či nuggetů.
Díky blízkosti hranic s Brazílií a hlavně kvůli transamazonské silnici spojující Caracas s brazilským Manausem zde kvete veksl. Jako nová tvář musím trvale odmítat nabídky na cambio za velmi zajímavé ceny, i 2500 Bs za dolar. Veksláci též berou eura a australské dolary, českou korunu jsem udat nezkoušel.
Bob se v krámku s elektronikou snaží oživit svůj chcíplý foťák, ochotný prodavač zkouší novou baterii, ale exitus přístroje je zřejmě definitivní. Opět marně sháníme bombičky k vařiči, už je nejvyšší čas. Nakonec nám pomáhá mamá a posílá nás do Ferreteríe SAMY, což je skutečně železářství, kde mají vše. Kupujeme napichovací bleuety za 5500 Bs, ale mají také velké bombičky camping gaz za 19.000. Sice máme i tento vařič, ale kartuše nám připadá zbytečně drahá. Na Roraimu nakupujeme nějaké konzervy (lanšmíty, tuňáky, sardinky) a rum Superior. Kořalku mají jen ve třech krámcích s licencí, asi vědí proč!
Zjišťujeme zítřejší odjezd autobusu do San Francisca de Yuruaní, odkud se vychází na Roraimu. Podle informací jede autobus zítra v 11:00 z nového terminálu, asi 2 km za městem.
Jdeme s Kurwasim na
večeři, procházíme půlku města, abychom nakonec skončili ve strašlivém pajzlu Brazil. Dáváme si parilladu (výborné grilované maso) s rýží. Na stěnách mají
pěkné naivní obrázky s hlavním motivem stolových hor, pralesa, vodopádů,
palem, papoušků, tukanů atd. Kurwasi zítra odjíždí do Brazílie, chtějí však po něm
nějaké očkování, které si ještě musí ve zdejší nemocnici zařídit. Je to
samorost, vůbec neumí španělsky, mizerně anglicky, ale má takový boží ksicht,
že ho všichni berou.
Cestou na hotel potkáváme na hlavní ulici našeho bush-pilota, přátelsky nás zdraví, zřejmě jde nějak účelově naložit s našimi penězi.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
