Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Po klidné noci v peřinkách jdeme ráno na snídani do vedlejšího bufetu, dáváme si rohlíčky zapečené se šunkou a sýrem, dobré brazilské kafíčko a koblížek s krémem jak od Budulínka. Ze sentimentu nad vzdálenou Evropou si kupujeme kolo krávy Veselé, bylo pěkně drahé. V blízké pekárně se zaopatřujeme zásobou pečiva na Roraimu, spočítali jsme to pro naši rodinnou buňku na 30 menších housek, Bob s Olinkou nechtějí být tlustí a berou jich jen 20.
Po desáté odjíždíme taxíkem na nový terminál. Autobus je poloprázdný a pro změnu zase lednička – naštěstí nejedeme daleko. Lístek do San Francisca stojí 3000 Bs na osobu. Od rána prší, díky nízké oblačnosti nevidíme žádné tepuis, jen nejbližší okolí silnice – travnaté kopečky rozbrázděné dešťovým ronem a mělká údolí s palmovými háji, mangovníky a říčkami s malými kaskádami. Eroze mi dává nahlédnout do geologického profilu – na pískovcích roraimské formace leží spraše a díky intenzivnímu odnosu se v nich téměř tvoří zemní pyramidy.
Silnice se točí, stoupá, klesá, ale není rozbitá. V cíli jsme za vytrvalého deště ve 12:15. Po vylodění se spěšně uchylujeme do churuaty – stylové autobusové čekárny. Zdá se, že v San Franciscu chcípl pes, nikde nikdo, vše je utopeno v dešťové cloně. Nicméně kde se vzal tu se vzal Ricardo a nabízí své průvodcovské služby. Od moravských jeskyňářů jsme dostali tip na jakéhosi Antonia, tak se po něm ptám, ale hledaný subjekt prý má momentálně práci v Santa Eleně, takže má zkrátka smůlu. Ricardo chce coby vůdce 40.000 Bs za den. Mluví jen španělsky, takže se domlouváme spolu. Cena 25 USD za den se mi však zdá příliš vysoká na to, že jeskyňáři dávali Antoniovi jen 15. Pravda, v zimě byla o práci ještě větší nouze nežli nyní a Antonio prý navíc neuměl počítat. Chvíli se dohadujeme a nakonec se domlouváme na 200.000 Bs za šestidenní trek, tedy asi 20 USD za den.
Poté, co jsme se dohodli, jdeme s Ricardem shánět džíp na cestu do Paraitepuí – východiska k Roraimě. Po delším brodění loužemi a blátem dostihujeme majitele terénního mercedesu, ten chce celkem 100.000 Bs za ida y vuelta, tedy tam a zpět. Jedna cesta obnáší asi 30 km po nezpevněné silničce, drožkář však odmítá jet dnes kvůli deštěm nesjízdnému terénu, prý až zítra ráno. Jsem otrávený z nabouraného harmonogramu.
Vracíme se s Ricardem do churuaty, kde si mezitím kamarádi nabrnkli dalšího potenciálního vůdce. Gustavo má navrch, neboť hovoří základní angličtinou. Dochází k poměrně poklidnému střetu, kdy si oba rivalové stihli vyměnit stěžejní informace, takže výměna vůdců nikterak neovlivnila již dříve domluvenou cenovou hladinu (předtím se prý Gustavo nabízel o něco levněji, ne však významně). Rádi bychom najali ještě nosiče, abychom si pošetřili děvčata. Gustavo nabízí svého bratrance za 60.000 Bs na dva dny, tedy pouze pro odnos materiálu nahoru bez dalšího servisu (zklamání dámské sekce výpravy). Dále nám zdarma nabízí ponechání depozitu v jeho domku.
Stále depresivně prší. Kousek od našeho dočasného útulku prodává ve stánku stará indiánka pečená kuřata s rýží, asi máme velký hlad, protože nám neuvěřitelně chutnají. Jen hygienik by asi lomil rukama.
Po jídle jdeme s Gustavem shánět ubytování poté, co jsme po zralé úvaze zamítli nabídku přespat u něj doma. Všude je pusto a prázdno, žádní turisté, nemůžeme sehnat ani provozovatele místních posad. San Francisco není indiánská vesnice, nýbrž zařízení vzniklé z potřeb turistiky. Síť pravoúhlých uliček je lemovaná unifikovanými montovanými domky, ulice nemají názvy, ale skupiny domků jsou označeny jako sektory – například Gustavo žije v sektoru Merú. V domcích bydlí především indiáni z kmene Pemónů, kteří se živí jako nosiči a průvodci po Roraimě. Dále je v osadě kostelík, několik umělých churuat, sloužících příležitostně jako prodejny suvenýrů, pár obchůdků a údajně dvě hospody, kde se prý dá najíst, ty jsme však nenašli.
Ubytování jsme sehnali až v poslední posadě na konci vesnice, společný pokojík stojí 20.000 Bs za noc. Stěhujeme se a přebalujeme na tři hromádky – bágl, nosič, depozit. V podvečer depozit ve dvou igelitových pytlích neseme s Bobem ke Gustavovi. Cestu nám zpestřuje jazykově nadaný papoušek sedící na sloupu veřejného osvětlení, který ve zkráceném výukovém programu úspěšně zvládá základní české vulgarismy – jímá mě podezření, že nejsme prvními českými lektory.
Gustavo má mladou ženu a asi dvouletého kluka. Vybavení domácnosti je letmým pohledem více než prosté, jsme rádi, že jsme nepřijali nabídku k ubytování. Nedovedu si představit, kam bychom se vešli. Gustavo nám ještě dává úkol, abychom sepsali seznam potenciálních odpadků (lista de basura), které budeme odnášet z Roraimy. V posadě se pak královsky bavíme, když španělsky vymýšlíme skutečně různorodou směsku sajrajtu, který bílá huba vyprodukuje během několika dnů táboření – konzervami počínaje, vajgly a použitým hajzlpapírem konče.
Naši hostitelé nám za příplatek připravili večeři. Jídelna je v komplexu posady, vypadá docela dobře a podle její velikosti se dá usoudit, že tady bývá větší šrumec – teď jsme tu však sami. K jídlu dostáváme smažená vejce se sýrem a arepy. Naštěstí jsme v krámku naproti sehnali ještě pár piv a můžeme to spláchnout. Konečně přestalo pršet!
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
