Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Ráno je trochu zmatek, rodinnou atmosféru umocňuje hajzlík oddělený od pokojíku jen igelitovou plentou. Na půl sedmou máme objednanou snídani. Menu je totožné se včerejší večeří, arepy už nemůžeme ani vidět, holky téměř nejedly! Přichází pro nás Gustavo, jdeme k jeho domku a v půl osmé odjíždíme.
U odbočky z hlavní
silnice je směrovka Paraitepui 25 km,
Roraima 45 km, ale vzdálenosti jsou
podhodnocené. Nezpevněná cesta vede víceméně stále do kopce, zpočátku je docela
dobrá, posléze se v kluzkém terénu prohlubují vyjeté koleje a na řadu
přicházejí 4x4. Náročnější jsou sjezdy do údolí potoků a samozřejmě výjezdy.
V údolích je dešťový prales, na návrších savana. Po dešti je docela dobrá
viditelnost, je jasno, takže máme šanci poprvé vidět okolní stolovky, především
Kukenán a Roraimu, ale i výrazně špičatý Wadaka-Piapo
tepui, což v jazyce Pemónů
prý znamená Palec. Spíše však vypadá jako dívčí prs s výraznou bradavkou.
Párkrát si necháváme zastavit kvůli focení, protože je jasné, že stolovky se
v nastávajícím vedru co nevidět zahalí do mraků.
Závěrečný strmý kopec do Paraitepui už auto zvládá jen na redukci, koleje jsou tak hluboké, že bereme spodkem. U domku strážců parku jsme v 8:45, kupodivu v něm nikdo není. Chvilku po nás doráží další auto s nějakými venezuelskými študáky, na základě doporučení Gustava jednám s jejich řidičem o výletě po Gran Sabaně, plánovaném po našem návratu z Roraimy. Řidič je však silně vypočítavý a chce za dva dny ježdění, bez dalšího servisu, půl miliónu bolívarů. Když vidí, jak brunátním, slevuje na 370.000. Hraji si na tvrďase a nabízím maximálně 200 USD, s čímž souhlasí – neuvědomuji si, že kurs 1600 Bs za dolar, ve kterém stále počítám, je v tomto veksláckém hnízdě směšný. Ale dohodli jsme se, že podrobnosti sjednáme po návratu z Roraimy, až pro nás přijede.
Guardaparques stále nejsou k mání, tak jim pod stáhnuté okénko strkáme seznam basury a vyrážíme ke vzdálenému cíli. Představoval jsem si, že cesta povede poměrně plochou savanou, ale skutečnost je jiná. Nejdříve sestupujeme prudce s kopce k potoku, silně to klouže, při překonávání toku Helenka mizí po kolena v bahně. V údolí je deštný prales a příjemný stín, jenže musíme zase strmě vzhůru ke sluníčku. Pravdou je, že po obtížném začátku už dál nejsou tak velké výškové rozdíly. Savana je mírně zvlněná, s četnými termitišti, občas i s kytičkami. Cesta je široká jako by tu jezdila auta, ale vidíme jen občasnou stopu bicyklu. Nasadili jsme svižné tempo, Gustavo s bratrancem-nosičem zaostávají.
Je pěkně, stále dobrá
viditelnost, i když stolovky už mají čepec z mraků. Upozorňuji kamarády,
že Lonely varuje před chřestýši a nedoporučuje opouštět vyšlapané cesty. Prý se
tady dá občas vidět mravenečník, pár nepovedených fotek z dálky jsem viděl
na internetu. No a jak tak kecám, vidím náhle asi 100 metrů od cesty pohyb
něčeho velkého a oso je na scéně! Na
foťák je to moc daleko, vytahuji kameru a přibližuji si zvíře zoomem. Velký
mravenečník ryje v termitišti a evidentně jsme mu lhostejní. Opatrně se
přibližuji, ale dál do husté trávy mezi chřestýše se mi nechce. V tu
chvíli dochází Gustavo s bráchancem Hernánem, chvěje se vzrušením a říká,
že nám ho nažene blíž. Nejdříve se obloukem plíží za mravenečníka, chřestýši mu
zřejmě nevadí, ač jeho obutí sestává z rozšmajdaných polobotek, které asi
odložil nějaký vybíravý gringo (ponožky mu, bohužel, nezanechal). Pak spustí
hurónský pokřik a nabíhá na nebohé zvíře, které vyděšeně prchá přímo
k nám. Připadá mi, že je velké jako kancelářský stůl, ale všechno dělá
jeho dlouhá srst po těle a na dlouhém ohonu, která se při běhu krásně pohupuje,
jako vlasy dívek z reklam na šampón. Nepřetržitě filmuji a hýkám přitom
nadšením, jak je posléze z nahrávky patrné. Funící mravenečník přeběhl
cestu těsně kolem nás a na druhé straně zmizel v křoví.
Všichni z toho máme druhé Vánoce, hrdinou je samozřejmě Gustavo coby náhončí. Až
později se z literatury dovídám, že vyplašený mravenečník je nebezpečný a
může napadnout člověka.
(podívejte se na krátký záznam běhu mravenečníka)
Další cesta je ve znamení vzrušených rozhovorů na téma prožitého setkání s majestátným zástupcem místní fauny. Gustavo poučuje, že jsou dva druhy mravenečníka, tohle že byl oso hormigero, který je větší a žije na savaně, menším druhem je oso palmero, který se spíše vyskytuje v pralesích. Prý jsme měli velké štěstí, přičemž se dušuje, že takhle velkého ještě neviděl, prý to musela být samice, která je vždy větší než samec. Ptám se, jak je to v savaně s chřestýši. Gustavo přikyvuje, že tady jsou, po delší pauze dodává, že prý kdysi jednoho viděl.
Přicházíme k řece Ték, která teče v nepříliš zahloubeném údolí. Široká je asi jako Sázava na Stvořidlech, má obdobně balvanité koryto, v místě přechodu jsou naštěstí velké pískovcové lavice. Na radu našich průvodců brodíme v ponožkách, skutečně to tak neklouže. Výhodné je použití teleskopických holí. Vody je maximálně něco nad kolena, ale pokud nad stolovkami hodně zaprší, během hodiny se z romantické říčky stává nepřekonatelná bystřina. Přátelé z oddílu ji před lety překonávali jen s pomocí nataženého horolezeckého lana a ještě přitom málem utopili bágly.
Sotva jsme se při brodění trochu poodhalili, hned nás objevily hmyzí bestie, v prvním šiku s krvelačnými muchničkami puri-puri. Jejich štípnutí není cítit, ale na kůži se udělá krvavý flek, který vydrží několik dní, A k tomu se ještě může chytnout parazit vlasovec kožní (Onchocera volvular)! Spouštíme opět nohavice a v poledním žáru pochodujeme dál. Kolem jedné přicházíme k řece Kukenán, která pramení na stejnojmenné stolovce. Je širší a hlubší nežli Ték, její koryto je více zahloubené a proud výrazně prudší. Indiáni pomáhají holkám s broděním a přenášejí jim bágly. Na druhém břehu je tábořiště, kde bývá obvykle cíl prvního dne pochodu. Jsme však s Gustavem dohodnuti, že dnes dojdeme až do campo base, základního tábora pod stěnou Roraimy. Ve stínu stromů obědváme paštiku a pokračujeme dál.
Od řeky cesta trvale stoupá, v odpoledním vedru to jde ztuha. Kvartérní pokryv tvoří převážně nepropustné spraše, na kterých vznikají díky četným srážkám mokřady, takže to občas pěkně klouže. Podhůří Roraimy a Kukenánu je porostlé řídkou savanou, sem tam keřík, ale před více než třiceti lety prý celé území pokrýval deštný prales. Rozsáhlé požáry však tehdy zdecimovaly původní porost. I dnes tu často hoří, dílem od blesků, ale spíše od vypalování trávy, jejichž zakládáním Pemóni likvidují semeniště hmyzu a prý i chřestýše.
Kopce jsou ve stále temnějších mracích, je jasné, že bude pršet. Asi v polovině cesty stavíme u zalesněného údolíčka s potůčkem. Žízeň je hrozná, vodu pijeme bez úpravy. Neměla by však být znečištěná, žádný dobytek se na savaně nepase, což mě též udivuje. Začíná pršet, oblékáme ponča, ale není to vůbec dobrý nápad. Pěšiny se mění v potůčky a posléze v bystřiny, pončo se kroutí, brání výhledu a stejně jsme pod ním mokří – mám téměř amok. Marek měl pravdu, když říkal, že výhodnější je mít jen šprcku na bágl a nechat si zmoknout kalhoty a triko, které po dešti do půl hodiny uschnou.
V 17:15 jsme na místě, závěrečný kopec byl výživný. Campo base je oválná chatrč, postavená ze spletených větví vymazaných blátem a se střechou z palmových listů. V jedné půlce jsou utáboření nějací Venezuelci, kteří jsou na sestupu. Druhá půlka je zamčená visacím zámkem na řetězu, ale za příplatek 5000 Bs je zábrana našimi průvodci ochotně rozebrána. Místa je sice málo, ale je to lepší než stavět stan na promáčeném a rozbahněném okolí.
Přestává pršet, vaříme brkaši s lanšmítem, pozitivní je, že zakoupená bombička funguje. Naproti vylézá z mraků Kukenán s dobře viditelným vodopádem, který je prý druhý nejvyšší ve Venezuele (630 m). Jeho vodnost je však malá, asi tam tolik nepršelo. V půl sedmé už je tma, sedíme v chajdě, pijeme rum a řešíme s Gustavem a Hernánem indiánskou otázku. Pak se dost obtížně uvelebujeme na podlaze s tím, že v noci nesmí jít nikdo ven. Zase prší.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
