Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Spaní ve čtyřech je v našem Beskydu poněkud nepohodlné, ač jsme měli bágly venku. Všechny nás bolí záda, na druhou stranu nám však nebyla zima, před kterou řada cestovatelů varuje. Před odjezdem jsme zvažovali, jaké vzít s sebou spacáky – nakonec to vyhrály lehoučké cyklistické s komfortem +20 0C a nafukovací karimatky, protože jsme si řekli, že těch pár nocí na Roraimě nějak překlepeme. Volba byla dobrá.
Brzy po snídani se vydáváme na velký okruh k Punto Triple – hraničnímu trojmezí Venezuely, Brazílie a Guayany. Je pod mrakem, skály jsou takto temnější a ponuřejší, obzor se ztrácí v mlze. Gustavo zprvu říká, že výlet potrvá 2x 2 1/2 hodiny, posléze však začíná přidávat, vždyť v dostupných materiálech se délka okruhu uvádí 10 hodin. Cestou nám ukazuje a pojmenovává bizardní skalní útvary, například „Líbající se vlky“. Fantazie přírody opravdu nezná mezí!
Asi po dvou hodinách pochodu
míjíme první křemennou žílu s krystaly křišťálu, ale to pravé Valle de los Cristales nás teprve čeká.
Nejdříve míjíme místo, kde jsou na povrchu poházeny krystaly povlečené černým
povlakem oxidů, poté procházíme protáhlou terénní bezodtokou depresí zvanou Laguna, plnou vlhkomilných rostlin, a
pak se náhle narůžovělá pěšina zabělá jakoby od sněhu. Jenže to není sníh, ale
miliony polodrahokamů, po kterých je nám až stydno šlapat. Žíla je asi 20 metrů
široká a tak 150 metrů dlouhá. Pravdou je, že při bližším ohledání nelze
nepozorovat devastaci ložiska „zlatokopy“. Krystalové drúzy jsou rozbité,
důsledky vytloukání „lepších“ kousků křišťálu jsou nenapravitelné. Jen těžko se
dá najít neporušený shluk krystalů. Nakonec zjišťuji, že nejhezčí kousky se
najdou v náplavech potoka.
Gustavo nás samozřejmě varuje, že odnášení přírodnin z Roraimy je přísně
zakázané, správci parku dělají často osobní prohlídky sestupujících turistů a
nadělují mastné pokuty. Ale kdo by to pro kousek té krásy na památku nerisknul!
Uprostřed této přírodní
jedinečnosti zcela přízemně obědváme paštiku, asi však nejsme první, podle
několika rezavých plechovek zastrkaných pod kameny. Odtud už je to jen kousek
k Punto Triple, bohužel začíná
pršet. Je to škoda, protože právě v okolí trojmezí je spousta zajímavých
skalních útvarů, například Elefante –
Slon či Mona con Gelado – Opice se
zmrzlinou. Vlastní mezník je trojboký betonový jehlan s názvy států na
stranách Venezuely a Brazílie, na straně Guayany je cedule stržená a jako důkaz
neuznávané hranice je tam neumně vyryto Zona
en reclamación.
Okruh pokračuje k další
atrakci, pseudokrasové propasti El Foso
(Hrnec). Nachází se v bezodtoké kotlině, je to oválná díra o průměru tak
15 metrů s kolmými až převislými stěnami, hluboká do 10 metrů, na dně
jezírko, do kterého padá malý vodopád. Jelikož se chceme podívat dolů, Gustavo
nás vede po exponovaném chodníčku za skalní hradbu kotliny a strmou průrvou
zarostlou tropickou vegetací (úplná botanická zahrada!) sestupujeme do skalních
hlubin. Podzemními prostorami mezi masivními pískovcovými sloupy pronikáme na
dno propasti, závěrečná pasáž se brodí, Bob s Olinkou plavou. Voda je
ledová, ale zážitek ohromný. V jeskyni za přispění Gustava objevuji a
fotím dřímajícího ptáka guácharo.
Od El Fosa se už cesta obrací zpět. Vyčasilo se, svítí sluníčko a
krajina působí rázem mnohem vlídnějším dojmem. Jenže čas kvapí a do základního
tábora je daleko, takže se snažím nezdržovat focením a filmováním, i když by to
leckdy stálo zato.
Tma padá záhy po návratu do našeho hotelu, na všech stranách se silně blýská, to asi jak nám sfajrovali Žanka Husovýho v Pakostnici. Je také o poznání chladněji než včera. Bolí mě prstík na noze, pomýšlím na puchýř z dlouhého pochodu, ale bližší ohledání přivádí na svět dalšího vetřelce z bažin Orinoka.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
