Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
V noci dost pršelo,
zaplať pánbůh za převis. Máme naplánovaný malý okruh k západní hraně Roraimy naproti Kukenánu. Jenže je zataženo a drobně prší. Nejdříve lezeme na
nejvyšší vrchol Roraimy, který podle
svého charakteristického vzhledu nese typicky pemónský název El Ford Maverick (2809 m n.m.). Přes
malý výškový rozdíl je výstup poměrně namáhavý, ale odměněnou je překrásná
flóra. Na tom malém pahorku jsme viděli více druhů rostlin a květů, než včera
za celý den, je to jedno velké alpinium.
Nejvíce mě zaujaly cykasy a zakrslé
rododendrony, velmi podobné těm alpským.
Vrchol je při jihozápadní
hraně stolovky, kolem kolmé stěny se povalují chuchvalce mlhy a mezi nimi je
v prosvítajících paprscích sluníčka vidět duhu. Vrcholové foto se však
koná za deště a bez výhledu. Na vrcholku jsme našli mrňavou endemickou žabku
(tedy vlastně ropušku) Oreophrynella
Quelchi, která je velká asi jako nehet na palci ruky, je celá černá,
neplave a neskáče.
Vzata do ruky se před objektivem kamery k mé notné mrzutosti staví mrtvou.
Míříme k západní hraně Roraimy, před silným slejvákem se uchylujeme do pod pěkný, ale malý převis Hotelu Basileo. Za chvíli sem přicházejí tři Švýcaři s profesionálním průvodcem od nějaké cestovky ze Santa Eleny. Jsou namakaní, šli prý z campo base jen tři hodiny a připadá mi, že se na nás dívají jaksi skrz prsty – možná je štve, že už je tady někdo před nimi.
Po dešti pokračujeme ke
hraně ale už dopředu je jasné, že výhledy se dnes konat nebudou. Kromě toho
Gustavo dnes vypadá obzvláště nemocně, chrchlá a má ucpaný nos. Po dohodě jdeme
tedy jen k jižnímu údolí krystalů, které je však výrazně menší a chudší
nežli to včerejší u Punto Triple.
V blízkosti je však lokalita Jacuzzi,
což jsou přírodní bazénky, nebo spíše vany vyhloubené vodní erozí
v pískovcovém podkladu. Mají zajímavé tvary, plážičky z bílých
krystalů, ale za chladného deštivého počasí se nám do vody moc nechce.
Vracíme se do našeho hotelu, mezitím se nám tam nakvartýrovala parta venezuelských turistů a hulejí trávu. Naštěstí okupují široký portál vchodu do jeskyně a pod náš převis nelezou. Nastala chvíle pravdy a svěřuji se Gustavovi se svým plánem navštívit jeskyni Ojos de Cristal. Chce jít samozřejmě se mnou, ostatní členové výpravy se této cti dobrovolně zříkají. Dávám si do čelovky čerstvou baterii a vyrážíme. Cestou zpovídám Gustava, co o jeskyni ví, ale zdá se, že téměř nic.
Jeskyni náhodně objevila v loňském létě parta moravských a slovenských speleologů, letos v lednu ji podrobně prozkoumali a zmapovali, jak jsem se již zmínil. O expedici a jeskyni jsou na internetu obsáhlé písemné a obrazové materiály, takže není nutný podrobnější popis. Celá expedice je zdokumentována ve Spravodaji Slovenskej speleologickej spoločnosti 2/2003 (mimořádné číslo). V časopise Vesmír (5/2003) byl o objevu publikován obsáhlý článek. Znovu zdůrazňuji, že jde o geologický fenomén, který na světě téměř nemá obdoby.
Marek Audy, člen objevitelského týmu, mi před naším odjezdem dal zásadní nalejvárnu jak se tam dostat a jaké vzorky hornin odebrat. Podle jeho popisu jdeme najisto a pronikáme zarostlým vchodem mezi popadanými skalními bloky do podzemí. První, co mě překvapuje, je teplota, která je uvnitř výrazně vyšší nežli venku. Postupujeme hlavní chodbou kolem podzemní říčky. Ohromuje nás velikost podzemních prostor, šíře hlavní chodby i její výška je několik metrů, v místech dómů jsou rozměry ještě výrazně větší. Od stropu popadané ohromné desky pískovce však nepůsobí bezpečným dojmem. Barva pískovce je růžová, jeho konzistence dle horolezecké terminologie solivá.
Mám s sebou buzolu a od Marka mapku jeskyně, postupujeme téměř přímo k severu. Asi po 150 metrech se však dostáváme k velkému jezeru, které speleologové v mapě nazvali Krvavé, podle zdánlivé barvy vody. Činíme několik marných pokusů o jeho obchvat, ale nedaří se a do vody se nám nechce. Je zcela jistě vyšší stav vody než kluci zažili v lednu. To znamená, že se nedostaneme ke hlavní krápníkové výzdobě, kde jsem chtěl odebrat vzorky krápníků. Na odpadnutých deskách však na spodní straně nacházím dostatečné množství menších, na povrchu černých stalaktitů, které za bedlivého Gustavova dozoru odlupuji a balím do hajzlpapíru. Podle předběžného zkoumání tvoří základní materiál zcela jednoznačně pískovec (nikoliv kvarcit, jak se někde mylně uvádí), s tmavým povlakem pravděpodobně oxidů železa a manganu. Velkou záhadou je, jaké pochody mohly vznik krápníků vyvolat.
Vracíme se zpět ke vchodu,
zdá se, jakoby zhoustnul vzduch, hůře se dýchá a jsem zpocený jako myš.
Z nějakého důvodu se v jeskyni vytvořila mlha, která je patrná i na
snímcích, které jsem nafotil. Trochu bloudíme v postranních chodbách, díky
tomu náhodně objevujeme ve dně jeskyně útvary, které daly jeskyni název –
Krystalové oči. Jsou to dvě okrouhlé jamky o průměru cca 10 cm, vyplněné ohlazenými
krystaly křemene. Právě krystaly zřejmě působením vodního proudění jamky
vymlely.
Náš návrat pod převis je kvitován s ulehčením, že jsme se nestali oběťmi kamenožrouta jeskynního. Gustavo se nám s rozpaky svěřuje, že mu došly zásoby jídla. Jeho materiální vybavení na šestidenní trek bylo skutečně více než úsporné! Jsme přesvědčeni, že střídmost jeho vybavení vycházela z logické úvahy, že takoví geronti nemůžou vydržet šest dní „on the road“. Zřejmě předpokládal, že vzdáme už výstup rampou. Takže vedle léků a vypůjčené flísky mu ještě na hromádku snášíme nějaké konzervy, pomačkané housky a instantní polévky. Jako správný indián nedává najevo žádný vděk a lačně se vrhá na hnusnou paštiku – pan Hamé Papé by měl zcela jistě radost. Ale vděku se přece jen dočkáváme, když nám slibuje přenést přes kontrolu u vstupu do parku nasbírané krystaly a vzorky krápníků.
Dochází nám plyn
v bombičce, tak vyrábím z plechovky primitivní vařič na tuhý líh,
který jsme vzali z domova pro všechny případy. Večer jdeme na hranu
stolovky, ale výhled je dnes horší než předevčírem. V campo base je živo, Gustavo poznamenává, že Venezuelanům začaly
prázdniny a tím i doba dovolených. Jsme rádi, jak jsme si to tak pěkně
načasovali. Fotíme se společně samospouští a Gustavo si povzdychne, kolikrát že
už se takhle s turisty fotil, ale přes četné sliby žádnou fotku nikdy
nedostal. Slibuji mu (a hlavně sobě), že ode mne fotky dostane (svůj slib
skutečně po návratu plním, posílám do San
Francisca objemnou obálku s fotkami, včetně z kamery stažených
záběrů mravenečníka, ale nikdy se zřejmě nedovím, zda našla svého adresáta).
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
