Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Zvolen byl ranní odlet v 7:35, s výhodou brzkého příletu do Caracasu a tím i dostatečnou časovou rezervou na přesun na autobusový terminál a následný odjezd nočním autobusem do Puerta Ayacucho. Nevýhodou bylo vstávání ve 4:15.
Jedeme prvním metrem, na letišti nám za 110,- balí bágly do šprcky, v bezcelním prostoru dáváme nezbytné pivko a konstatujeme, že stojí stále 60,- jako před třemi lety – ani ta inflace už není jako dřív! Pak nás honí od jednoho terminálu k druhému, abychom si konečně uvědomili, že let bude zpožděn. Od tohoto úterka byla vyhlášena časově neomezená stávka pilotů ČSA, kterou se sice podařilo na poslední chvíli odvrátit, ale očividně je vidět, že na letišti není vše v pořádku. Chytáme nervozitu, protože na přestup v Miláně je jen hodina.
Konečně se naloďujeme a v 8:50 startujeme, Boeing 737 je zcela plný. V Praze pršelo, ale už nad Alpami je krásná viditelnost, že můžeme pozorovat upravené sjezdovky i vleky na ledovcích – již zítra by tam někde měl trénovat náš junior. V 10:00 přistáváme v Miláně. Musím konstatovat, že ze zadních pozic přeplněného letadla se na přípoj spěchá dost blbě. Na bezpečnostním rámu stále pípám, to asi jak mi brnkají napjaté nervíky. Nekompromisní policistka mě zouvá z farmářek (kovové kroužky šněrování) a má možnost se ode mě naučit pár šťavnatých českých slov. S rozvázanými tkaničkami pak makáme na příslušný terminál, abychom zjistili, že i zde je odlet asi o dvě hodiny zpožděn. Do toho přichází zase nějaká policajtka, obrací se na Helenku s dotazem „Šarvatóva?“ S předtuchou průseru přikyvujeme a ženská předává Helence její ledvinu se všemi doklady a půlkou našich peněz – zapomněla si ji odebrat na výjezdu z rentgenu, když jsem tam šaškoval v ponožkách.
Náš Boeing 757 odlétá v 11:40, ale zpoždění nás tak nebere, v Caracasu by měl být dostatek času. Je krásný den, v Miláně 30 0C, před námi 8065 km a 10 hodin letu. Vpravo se zvedají Alpy, skvěle je vidět Monte Rosa, Matterhorn a posléze Mont Blanc. Papáme chutné masíčko se žampióny, konzumujeme dobré vínko. Nad Atlantikem nám dělají noc, buzerují, když někdo jen poodhrne stínítko na okénku. Spím jen asi tři hodiny, déle to nejde kvůli řvoucím dětem, znervózňujícím postarší cestující.
Před přistáním dostáváme k vyplnění spoustu formulářů. Od prosince 2002 není do Venezuely nutné vízum – nahrazuje ho turistická karta s platností 90 dnů, která je mezi obdrženými formuláři. Konečně Caracas, noříme se do mraků nad pobřežím Karibiku a ve 21:40 pražského a 15:40 místního času přistáváme.
Ihned po výstupu z letadla do tubusu na nás dýchne vlhké vedro, ale jsme teď zvyklí z domova, kde před odletem rovněž panovaly tropické teploty. Imigrační úředníci se chvíli dohadují, zda nás pustí, dokonce se jeden jde ptát k sousední přepážce. Poté, co správně zodpovíme dotaz, zda nejsme komunisti, jsme vpuštěni do Venezuely. Vcházíme do letištní haly a ihned se na nás vrhají nadháněči. Nejdříve však jdeme měnit peníze, jak většina cestovatelů doporučovala – všude jinde je to prý větší či menší problém. Kurs u přepážky Italcambio je 1586 Bs za dolar, což zhruba odpovídá informacím z internetu, kde se kurs od února pohyboval stále kolem 1600 Bs za USD. Každá dvojice měníme 1000 USD a získáváme pěkný balík dvacetitisícovek. Snažím se je alespoň zhruba přepočítat a zdá se vše v pořádku. Byli jsme varováni před padesátitisícovkami, prý se nejvíce padělají, ale ty jsme žádné nedostali.
Helenka zjišťuje, že má na svém T-mobilu plný signál (operátor Digitel) a vzápětí letí přes oceán řada nadšených esemesek. To ještě netuší, že za hranicí Caracasu se signál zbaběle vytratí a shledáme se s ním za více než tři týdny, opět až v Caracasu. Bob s Eurotelem na tom nebude lépe. Nechápu, proč naši skvělí operátoři uzavřeli roaming zrovna s Digitelem, když po celém území Venezuely fungoval operátor Movilnet, bohužel ne pro nás.
V informacích si ověřuji, že autobus do Puerta Ayacucha jede skutečně z terminálu La Bandera, jak jsem vyčetl z průvodce Foot Print (Lonely Planet o tom taktně mlčí a na internetu jsem potřebnou informaci nenašel). Mezitím si nás nahaněči už distribuovali a jsme dobrovolně přiděleni malému tlouštíkovi. Ten má nejdříve tendenci rozstrkat nás do dvou vozidel, ale nekompromisně trváme na přepravě jedním autem.
Mezinárodní i vnitrostátní letiště Maiquetía je na pobřeží Karibského moře a od Caracasu je vzdáleno asi 30 km. Města jsou spojena čtyřproudou dálnicí s několika tunely, která musí překonat dvoutisícové vrcholky příbřežních hor. Je silný provoz, podle pravidel se moc nejezdí. Je děsné vedro a nedýchatelný smrad z výfuků, kolem silnice stojí uvařená auta. Náš šofér činí chabý pokus pustit klimatizaci, ale nakonec zůstává u okének dokořán.
Vozový park Venezuelců sestává tak asi napůl ze starých amerik a o něco málo mladších japonských vozů, ostatní značky jsou v naprosté menšině. Za celou dobu pobytu jsme viděli jedinou škodovku – favorita, ví Bůh, jak se tady ocitl.
Projíždíme mezi kopci doslova polepenými slumy – nevzhlednými neomítnutými baráky z tvárnic. Na strmých svazích stojí jeden nad druhým a mám pocit, že kdyby se ten nejspodnější dům uboural, všechny ostatní nad ním by spadly. Však taky při děsivých záplavách v roce 1999 tady došlo k obrovským sesuvům půdy a o život přišly tisíce lidí.
V 17:45 jsme na terminálu La Bandera. Ono se sem dá dojet i metrem, ale nechtěl jsem riskovat okradení hned na začátku. Platíme předem dohodnutých 25.000 Bs. Terminál je obludná betonová stavba, zvenku (a nakonec i zevnitř) připomínající stadion s patrovými ochozy. Před ním je opět plno nadháněčů, navzájem se překřikujících. Za drobný bakšiš se nás ujímá malý skřet a hbitě se s námi proplétá mumrajem k té správné pokladně, kde se prodávají lístky do Puerta Ayacucho. Kupujeme lístky po 21.000 Bs, přičemž jsou požadovány pasy, ze kterých jsou do veliké knihy pečlivě opisována jména a čísla.
Autobus jede až ve 20:30, takže máme spoustu času. Ochozy jsou lemované stánky s občerstvením, před jedním rozkládáme svůj base camp. Prvním smutným poznatkem je zákaz prodeje piva či jiných alkoholických nápojů v celém prostoru terminálu. Je to všeobecně platné nařízení v celé zemi. Pro úplnost, veškerý alkohol se ve Venezuele prodává pouze v zařízeních, která mají licenci (vyvěšená nápadná cedule). Musíme se tedy obsloužit z vlastních zásob, pokud nechceme konzumovat zdejší nepříliš povedené nealkoholické pivo Maltín.
Postupně se procházíme kolem stánků a obhlížíme ceny. Kupujeme za 1500 balenou chlazenou vodu, je nekarbonizovaná (bez bublinek) a pro svou nízkou mineralizaci značně hnusná – to co teče v Praze z kohoutku je proti ní nektar! Testuji první empanadu (700), což je vedle arepas nejběžnější pouliční jídlo. Empanadas jsou placky z mouky naplněné buď masem, nebo sýrem, rybou, zeleninou a smažené v oleji. Arepas jsou placky z kukuřičné mouky s obdobnou náplní; bez náplně se používají místo knedlíků jako příloha k hlavnímu jídlu. Na konci pobytu jsme je už nemohli ani cítit.
Konečně odjezd – při ukládání zavazadel do kufru autobusu dostáváme každý plastovou ceduličku s číslem, jejíž duplikát je připnut k báglu. Autobus je klasická „lednička“, kde klimatizovaný prostor s pasažéry je vzduchotěsně oddělen od šoféra a všechna okna s tónovanými skly jsou těsně zatažena hustými závěsy. Teplotu uvnitř bych odhadoval tak 15-17 0C (tedy nad nulou). Sedadla jsou pohodlná, dají se dobře sklopit, takže se přikrýváme svými předem připravenými spacáky a záhy usínáme – u nás už jsou tři hodiny ráno a den byl opravdu dlouhý.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
