Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Noc by byla docela klidná, kdyby Helenka nešramotila při konzumaci prášků proti mému chrápání a psovu vytí. Ráno poněkud chaoticky balíme a snášíme Gustavovi naše mineralogické úlovky, bere to docela statečně. Odcházíme v 7:45, Gustavo je nervózní, že přijdeme do Paratepuí pozdě a domluvené auto nám ujede. Cesta od řeky vede stále do kopce, docela jsme to napálili, takže náš vůdce zaostává na chvostě a zdá se tak klidnější. Zajímavý je jeho odhad vzdáleností – kdykoliv jsme se ho tázali, jak dlouho někam půjdeme, zeptal se nejdříve kolik je hodin (neměl hodinky) a pak plácnul nějaký čas, který se posléze ukázal být diametrálně odlišný od skutečné doby pochodu.
Na posledním kopečku před Paraitepuí odpočíváme, Gustavo chytá euforii, pravděpodobně proto, že jeho dříve narození gringos přežili, a pěje oslavnou píseň. Prý je to hymna Gran Sabany, její text opěvuje krásy kraje, který je nejhezčí na světě a zpěvák je hrdý na to, že žije právě tady. Gustavo při zpěvu zaujal postoj Ivo Zídka, procítěně deklamujícího Kde domov můj, jsem tak konsternovaný, že zapomínám filmovat.
V Paraitepuí jsme bez zvláštních událostí ve 12:15, démonizovaná kontrola strážců parku se nekoná, jsou to prý Gustavovi kámoši. Chvíli po našem příchodu přijíždí smluvená toyota. Po naší vzájemné dohodě ruším předjednaný výlet po Gran Sabaně. Řidič je zklamaný, ale cena 200 USD se nám přece jen zdá poněkud přehnaná, také cítíme potřebu se trochu zcivilizovat a odpočinout si. Za tím účelem se necháváme za 30.000 Bs odvézt do Santa Eleny. Cestou bereme v San Franciscu u Gustava ponechaný depozit. Loučíme se, Gustavo mi píše do deníku svoji adresu, na kterou mu mám poslat fotky. Také slibuje, že se ozve po internetu, prý občas chodí surfovat do Santa Eleny. Helenka se dojemně loučí se svými trekovkami, které jí léta sloužily a nyní smutně stojí vedle barelu s odpadky. Jak však sleduji Gustavův pohled, je jasné, že botky na skládce hned tak neskončí.
Opět prší, jako při našem příjezdu. Na kraji Santa Eleny si nechávám zastavit u moderního autobusového terminálu a zjišťuji, jak jezdí autobusy do Ciudad Guayany, naším dalším plánem je totiž Delta Amacuro neboli delta Orinoka. Necháváme se vysadit na Calle Bolívar u osvědčeného hotelu Panzarelli. Mamá je nadšená, když nás vidí živé a zdravé. Dostáváme naše původní pokojíky a hned jdeme do města.
Sháníme cestovku, která by nás povozila po Gran Sabaně. Není to žádná sláva, nakonec dle Lonelyho končíme v cestovce Ruta Salvaje. Se samotným šéfem Ivánem Artálem (sympatický asi pětadvacetiletý kluk) se domlouváme na celkové ceně 300.000 Bs s tím, že nám do auta přidá ještě dva další cestovatele. Cena zahrnuje dvoudenní výlet terénním autem po hlavních atrakcích Gran Sabany – Quebrada de Jaspe, Chinak Merú, Kavanayén, Salto Kamá, případně něco navíc, podle časových možností. Ono se to nezdá, ale takto naplánovaná trasa obnáší téměř 800 km, z toho asi třetina po nezpevněných cestách. Zpětně si nadávám, že jsme výlet neudělali alespoň třídenní, vzdálenosti nad mapou dost klamou.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
