Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Ráno je v souladu s mírou včerejší konzumace. Jdeme na snídani do blízkého mlíčňáku, manželská komunikace je na úrovni stavu nouze. Od osmi čekáme před hotelem na auto, přijíždí až v 8:45. Našimi spolucestujícími je mladý Holanďan s venezuelskou přítelkyní, míšenkou, jak jinak než pěknou. Řidičem a průvodcem v jedné osobě je Luis, silně užvaněný brácha Ivána Artála, na rozdíl od bratra nepříliš sympatický. Zvláště Helence nepadl do oka hned od počátku.
Jedeme k severu po transamazonské silnici. První zastávkou je Agua Fría na km 278. Necháváme auto na parkovišti a po stezce sestupujeme pralesem k říčce. Koryto říčky je tvořené plotnami pískovce, Luis nás nutí do čvachtání a dovádění v kaskádách okresního formátu. Brodíme se po proudu ve stínu stromů až na hranu vyššího, ale málo vodnatého vodopádu, je však odkud pěkný výhled na prales a z něho vystupující tepuis. Místo se přiléhavě jmenuje Puerta del Cielo – Nebeská brána.
Odtud je to po silnici jen 5
km ke Quebrada de Jaspe (Jaspisový
potok). Potok si vyryl koryto v jaspisu – červeném polodrahokamu, kterým
zde příroda neskutečně plýtvala. Jaspis tvoří rozsáhlé plotny s cihlovitou
strukturou – ploché dno vypadá jako sestavené z červených cihel bez
pojiva. Tekoucí voda na něm vytváří tisíce záblesků v různých odstínech
červeně, však také detailní fotografie dna jsou k vidění v každé
příručce o Gran Sabaně.
Potok vytvořil v jaspisové skále několik metrů vysokou kaskádu, jako stvořenou
pro čvachtání a dovádění. Starší pánové čvachtají a dovádějí nejraději
v blízkosti míšenky, ta mrcha z toho má srandu a záměrně dědky
provokuje, starší dámy vše sledují s posupnou shovívavostí.
Mezitím se zatáhlo a začíná pršet. Jedeme dál a u malé restaurace zastavujeme na oběd. Naši mladí to mají v ceně, my šetříme a jíme po studenu z vlastních zásob. O zpestření se postarala velká žába, která za sebou nezamkla na dámské toaletě a k smrti vyděsila Olinku, která tam na ni vtrhla. Dělám hrdinu, beru chuděru žábu do teplejch a vynáším ji do přírody. Jsem vybízen k polibku, mně však doma stačí už jedna princezna.
Pro silný déšť jsme se dohodli vypustit dnes Salto Kamá na 201. km, pokračujeme dál a na 147. km transamazonské silnice odbočujeme západním směrem na Kavanayén. Po třech kilometrech u letiště Luepa končí asfalt a začíná šíleně vymlácená nezpevněná silnička. Po dalších 32 kilometrech a hodině prodírání se loužemi a bahnem odbočujeme k jihu a ještě 11 km se potácíme k osadě Iboribó (též Liworiwó, podle toho, jak se přepisuje taurepánština – jazyk Pemónů). Z celé cesty moc nemáme pro prudký déšť, většinou se však jede savanou s četnými termitišti. Luis nás vysazuje na „návsi“, pokud se to tak dá nazvat. Pod churuatou beze stěn, určenou zřejmě pro turisty, stavíme za příplatek 10.000 Bs stan. V místní hospodě pak večeříme obrovskou porci kuřete a konverzujeme v rámci možností s místními, kteří se v hospodě sešli.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
