Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Udělali jsme chybu, neboť jsme stan zavřeli jen síťkou. Ta totiž nebyla žádnou překážkou pro mrňavé jejénes, které nás v noci strašlivě poštípaly. Ráno je obvyklý problém je s hygienou, jsme uprostřed vesnice a holky musí jít hledat vlídné zákoutí někam pod břeh řeky Aponguao.
Pak každého z nás místní indoš skásne o 6000 Bs a za chvíli se naloďujeme do veliké motorové curiary. Cílem plavby po proudu řeky je Salto Aponguao, kterému se v taurepánštině říká Chinak Merú. Řeka teče plochou savanou se skupinkami stromů, zaříznutá je do hlinitých břehů, přes které není dál vidět. Po půl hodině přistáváme na levém břehu nad horní hranou vodopádu. Zaujala mě dvě ocelová lana natažená v rozestupu asi 50 m mezi oběma břehy. Vznáším dotaz a je mi přátelsky sděleno, že se jedná o poslední záchranu pro pasažéry, kdyby se člunu nepodařilo včas přistát. Prý sem lana byla instalována po nehodě, kdy curiara s deseti turisty na palubě nechtěně raftovala vodopádem – nikdo nepřežil. Představuji si, jak visím za ručičky nad rychlou hnědou vodou, která pár metrů ode mě mizí ve stometrové hloubce, a honem si musím cvaknout rumu.
Řeka v místě přepadu je široká asi 150 m. Máme štěstí, po včerejším dešti teče hodně vody, která se s temným duněním řítí volným pádem do hloubky 105 m. Vadou na kráse jsou civilizační prvky – břehy nad vodopádem a rovněž tak pěšiny jsou vydlážděné, opatřené zábradlím, chybí už jen stánky se suvenýry a kiosky s občerstvením.
Je zataženo, krajina pod
nízkými tmavými mraky působí přízračným dojmem. Ze savany vystupují stolové
hory, kousek po proudu Aponguao padá
z levé strany další vysoký vodopád, je to úžasné. Sestupujeme pralesem po
klikaté pěšině opatřené zábradlím pod vodopád. Je to zase něco jiného než Salto Angel, tady omračuje hlavně
množství vody, které naráz padá do hlubiny. Nad vodopádem se vznáší vodní tříšť
a kdyby svítilo sluníčko, musela by tu být parádní duha. Podle svého původního
itineráře jsem měl v plánu někde v těchto místech zatábořit a
přespat, protože to někdo popsal jako nevšední zážitek s fantastickou
scenérií. Bylo by to však problematické z hlediska přepravy sem a zpátky.
Vracíme se do Iboribó a odjíždíme směr Kavanayén. Kvalita cesty se od včerejška nezlepšila, ale aspoň neprší. Jede se většinou po savaně, údolí říček jsou porostlá pralesem. Všude kolem se zvedají tepuis, jejichž jména neznám. Mám sice skvělého dvojjazyčného průvodce Gran Sabanou od Karla Wiedmanna, který popisuje všechny kopce a řeky, ale to se stejně nedá sledovat. Cestou bereme stopařku – mladou indiánku jedoucí do Kavanayénu. Kdyby nás nechytla, došla by zítra, ale má tady čas vůbec nějaký význam?
Do Kavanayénu přijíždíme po poledni. Mám z tohoto místa velmi zvláštní pocit, připadá mi trochu jako maják na konci světa. Tady končí sjízdná cesta a víceméně i savana, dál k západu se stovky kilometrů rozprostírá nekonečný prales, který narušují jen vystupující vrcholky tepuis a divoké řeky s nesčetnými peřejemi, kaskádami a vodopády.
Vesnice (městečko?) Kavanayén je soustředěno kolem
kapucínské misie Santa Teresita,
která byla založena v roce 1942 na mesetě Kamarabán, v nadmořské výšce 1160 m. Misie je vybudována
z kamene a v tomto Bohem odloučeném místě působí velmi silným dojmem.
Páter Cesareo de Armellada, který místo pro misii vybral, byl velkým znalcem
pemónské kultury a byl prvním autorem taurepánského slovníku a gramatiky.
Luis nás vysadil před kamennou budovou misie s typickou zvoničkou. Všude je absolutní klid a mír. Mezi kamennými domky rostou jako u Středozemního moře obrovité borovice s dlouhými jehlicemi. V hospůdce nám slibují oběd – rybu, prý asi za hodinu. Procházíme se vesnicí, stále mě to táhne k jejímu západnímu okraji, až jsme tam. Vycházím za poslední domky, fascinovaně zírám do zelené dálky. Po dešti je krásná viditelnost, svítí sluníčko, obzoru dominuje špičatá posvátná Wai-tepui, kolem které jsme před několika dny letěli. Zaobírám se neuskutečnitelnou myšlenkou toulat se touto krajinou bez časových a fyzických hranic, bez civilizačních problémů a stresů …
Vracíme se k hostinci, cestou si ještě dáváme v krámku studené pivo, které si otvíráme na stěně přišroubovaným stařičkým otvírákem Pepsi-Cola. Starší Pemónka nás láká do své artesaníe, předvádí nám zaručeně pravou indiánskou foukačku (musíme si ji vyzkoušet), nakonec kupuji pro synka pletený korálkový náramek, který má z korálků vyšitou brazilskou vlajku.
Oběd sestává z výborné čerstvě ulovené ryby, pečených banánů a placek z yuky. Pak nás čeká dlouhé kodrcání po nezpevněné cestě zpět na transamazonskou silnici, kde jsme asi ve čtyři. Původně jsme měli v plánu nechat se tady vysadit a počkat na autobus ze Santa Eleny do Ciudad Guayany. Byli jsme však varováni, že autobusy v této pustině a zvláště za tmy nerady staví. Proto raději volíme těch 170 km zpět.
Podvečerní slunce zajímavě
nasvěcuje temné mraky nad stolovkami. Stavíme ještě u Salto Kamá. Jeho snadná dostupnost od silnice z něj udělala
turistické středisko typu Karlštejn, ale zážitek z přírodního útvaru to
nezkalí. Vodopád je hodně podobný Chinak
Merú, ale je asi poloviční, výška volného pádu vody činí „pouhých“ 55 m.
Nedá se však pod něj normálně sestoupit.
Za soumraku se vracíme do Santa Eleny, vlevo je vidět Kukenán a Roraima, tradičně s mračnou čepicí. V cíli naší cesty si v restauraci dáváme skvělé mariscos, pak taxíkem odjíždíme na autobusový terminál. Už tady čeká hodně lidí, autobus je super – sedačka je pohodlná, maximálně sklopná, na lednici jsme vybaveni spacáky. Odjezd je ve 20:30, ihned usínáme, budí nás akorát kontrola pasů na nějakém check-pointu.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
