Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
V noci mě bolí břicho, ani se po všech těch dobrůtkách nedivím. Jdu si ulevit na autobusový hajzlík, kde se pochopitelně zapovídá přesně to, co chci udělat. Dělám, že tomu nerozumím.
V 5:30 jsme v Cuidad Guayana – San Félix. Než se stačím zorientovat, odkud pokračují autobusy do hlavního města orinocké delty Tucupity, jsme vmanipulováni do por puesta, což je něco jako levnější taxík, který posiluje autobusovou přepravu.
Nejdříve se musíme přeplavit trajektem přes Orinoko. Jsme těsně pod soutokem Orinoka s řekou Caroní, veletok je zde opravdu mohutný a ještě v místě trajektu lze pozorovat rozdílné barvy vody obou řek. Po vylodění projíždíme mezi slumy, pohled na lidi bydlící podél silnice v provizorních příbytcích je dost tristní.
Po výjezdu z města jedeme rovinami mezi stády krav a koní, lesním porostům k mému překvapení vévodí borovice, četnou bylinou jsou vysoké pryšce. Jedeme rychle, ale silnice je plná děr, připadám si jako doma. Na předměstí Tucupity jsme v 7:45, vjíždíme do nepříliš rozsáhlého centra sehnat ubytování, řidič nás vysazuje u hotelu Amacuro. Hotel je dost děsný, klimatizace vypadá na rozpadnutí, cena 17.000 za pokoj je také silně nadsazená, ale nemáme na vybranou. Poté, co reklamujeme leccos pamatující povlečení, už nás asi nemají moc rádi. Způsobila si to hlavně mamá, protože mluví francouzsky a Olinka si už dlouho nepokecala v jazyce, kterým nejlépe vládne.
Asi hodinku odpočíváme, pak si jdeme do města dát další exemplář pečeného kuřete, začínám už být na drůbež alergický. Pak se snažíme sehnat cestovku, která by nás dva dny po deltě povozila. Opět si musím povzdechnout, že jsme této superoblasti nevěnovali více času. Popravdě, v Tucupitě se to cestovkami zrovna nehemží. Dle Lonelyho pracně vyhledáváme jednu z mála doporučených. Po dlouhém zvonění nám otevírá dáma v župánku, po krátkém informativním rozhovoru naznáváme, že jsme asi na špatné adrese.
Když už nevíme kudy kam, na hlavním náměstí, jak jinak než Plaza Bolívar, nás odchytává indoš s ušmudlanou vizitkou cestovky Orinoco Tours. Ta sídlí hned na náměstí ve staré koloniální budově, společně s hudební školou. Sděluji naše představy a nad podrobnou značně odrbanou mapou delty se domlouváme na trase. Vycházím z cen, které jsme doposud kdy zaplatili a z cen uváděných v LP a nabízím 100.000 Bs na osobu, samozřejmě todo incluido. Hoši souhlasí a tváří se nadmíru spokojeně. My jsme též spokojení, je to o čtvrtinu levnější než například u Limpiase. Zpětně je mi jasné, že jsme zbytečně přeplatili, měli jsme nasadit nižší cenu, protože i tady se turistický ruch pozastavil. Předem platíme polovinu ceny, zbytek až po návratu.
Zbývá nám vyřešit poslední záležitost. Před námi je ještě týden dovolené, resp. pět dní, až se vrátíme z delty. Už v původním itineráři jsme počítali s ozdravným pobytem u moře, jen jsme pořádně nevěděli kde a také kolik nám zbude času. V posledních dnech jsme se o tom více bavili a nápad zaletět si na Trinidad získal naprostou prioritu. Rozhodl jsem se tudíž zajet v Tucupitě na letiště a zjistit, jak to tam létá a hlavně za kolik.
Výlet taxíkem na aeropuerto se ukázal zbytečným, odtud se na Trinidad nelétá, možná z Maturínu, který je však téměř 100 km daleko. Vracíme se smutně do města, na „Trinidad – ostrov rumu a ženských vnad“ se zkrátka podíváme až někdy jindy. Dochází tedy na náhradní řešení – po absolvování delty Amacuro si rány budeme lízat na Los Roques – korálových ostrůvcích v Karibiku, kam se létá z Caracasu.
Helenka opět řeší problém telefonování. Sehnala sice v lékárně jakousi telefonní kartu, kterou lze možná přivolat pohotovost, ale spojení s domovem neumožňuje. Bloumáme ulicemi, město je spíše taková provinční díra na konci světa. Končíme na nábřeží Orinoka, kde se koncentruje podvečerní ruch, sedíme na navigaci a pijeme pivo.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
