Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Po mastně příšerné snídaňové empanadě čekáme před hotelem na našeho průvodce Josého, mezitím se nás starší, slušně vyhlížející pán z hotelu ptá, kam jedeme a s kým. Vzhledem k určitým pochybnostem se mu svěřuji, do toho přichází José a pán s ním krátce a důrazně hovoří v tom smyslu, aby nás dovezl v pořádku. Zdá se, že José k němu chová značný respekt.
Jdeme pěšky k Josého domu, kam pro nás má někdo přijet autem. Není to daleko, domeček obývá Josého matka a spousta dětí, připadám si tak trochu jako v cikánské osadě na východním Slovensku. Helenka má díky empanadě nezapomenutelný zážitek z návštěvy domácího hajzlíku. Chování Josého a jeho kumpánů nevzbuzuje moc důvěry, přípravy jsou pomalé, pořád na něco čekáme, nakupují se zásoby jídla a pití, shání se led do cool-boxů, hoši zjevně improvizují. Konečně nás dvěma otřískanými auťáky odvážejí k řece a do velké plechové curiary nakládají jídlo, pití a hlavně velkou zásobu gasoliny.
Vyrážíme v 9:30 za pěkného počasí, nálada se nám opět zvedla. Kromě Josého s námi jede ještě pět dalších indošů, jeden výrazně starší je Josého strýc Jovito. Zřejmě jsme připlatili na rodinný výlet.
Plavíme se po širokém kanálu
(caño), na líně tekoucí hladině
plují ostrůvky vodních hyacintů, občas s krásnými fialovými květy. Nízké
břehy jsou lemovány neznámými vodními rostlinami se zelenými šišticemi. Kmínky
jsou vyholené v rozmezí kolísání hladiny vlivem přílivu a odlivu, rozdíl
činí asi 1 m. Na březích rostou vysoké kokosové palmy, palmy moriche a občas mohutný ceibo. Vzduchem krouží velcí masožraví
ptáci, rackové a malí ptáčci se žlutozelenými bříšky. Břehy jsou nepravidelně
osídlené, i tady vidíme ty hrozné domky, montované v rámci státního
programu, naštěstí však nevytlačily ty původní na kůlech se střechou
z palmových listů. Kolem domků pobíhají pestrobarevná prasata, psi, tu a
tam se pase kůň či pár krav.
Po poledni stavíme u osady Santo Domingo, nové domky, žádný
kolorit. Waraové netečně nabízejí suvenýry, nejčastěji mističky z vláken
palmy moriche, korálky a dětské
foukačky. José nám ukazuje zpracování palmových vláken, která se ve svazcích
suší a bělí na slunci. Máme možnost koupit si originální chinchorro – hamaku z vláken moriche. Je pěkná, spát se v ní musí parádně, ale objem má
jako celý bágl a je poměrně těžká. Procházku vnímám trochu jako návštěvu zoo,
mám z toho blbý pocit, ale indiáni jsou na to asi zvyklí.
Jedeme dál až k místu
našeho noclehu, kotvíme a vynášíme všechen materiál. Zjišťujeme, že všichni, co
s námi jeli, tady bydlí, Jovito, je otcem celé rodiny. Waraové tak využili
našeho výletu k návratu domů z města, kde pracují nebo chodí do školy.
Jestli jsme doposud postrádali kolorit, tady ho je skutečně nadmíru.
Rodina
obývá poměrně velký dům přímo na břehu řeky. Vše se odehrává na plácku před
domem, mezi námi volně pobíhá veškeré domácí zvířectvo – několik vychrtlých
psů, dvě kočky, obrovská svině s párkem nesmírně rychlých selat, slepice,
kuřata, kohouti a kachny. José nám ukazuje vnitřek domu, zvláště se pyšní
vypelichanou kůží z el tigre –
jaguára nataženou na zdi.
Jaguáři jim prý chodí lovit prasata.
Batolí se tu několik
krásných dětí, asi dvouletý stále řvoucí chlapeček má kolem beder papírovou
plenu – postup civilizace je neúprosný. Krasavicí číslo jedna je osmiletá
Raquel. Ukazuje nám školní sešit s obrázky, ke kterým žáci dělají do
rámečků španělsky a jazykem Warao popisky.
V sešitu mě nejvíce zaujal
obrázek semaforu, děti přece musí vědět, že kanál se nepřechází na červenou,
aby je nepřejela curiara – Raquel
totiž jezdí přes kanál do státní školy.
Je vedro, s Olinkou
pohrdáme všemi hygienickými doporučeními a skáčeme do hnědých vod Orinoka, kde
se v teplé vodě a hlavně slizkém bahně rochníme. Ještě, že jsme vnitřně
dobře dezinfikováni. Indiáni vytahují nastraženou rybářskou síť. Zřejmě
nešťastnou náhodou v ní uvízla jedna piraña a
dvě zvláštní malé rybky, které jsou značně vzteklé, zmítají se, chtějí kousat a
vydávají pronikavé skřeky – vypadají jak malí sumečci. Raquel je bere do ruky,
ale evidentně z nich má také respekt. José vytahuje ze sítě ulovenou pirañu a
pro mou kameru jí
klacíkem otvírá tlamu plnou ostrých zubů.
Ryba je sotva 20 cm dlouhá, ale
překvapivý je objem její tlamy, je jistě schopná vykousnout z lidského
těla notný kus masa. José se ptá, jestli ji chceme sníst a jelikož si nic
jiného nepřejeme, ryba je pro nás upečena. Maso je velmi chutné, podobné
okounovi, obdobně je i samá kost. Co do množství jsme si však akorát podráždili
hlad.
V okamžiku, kdy nám rybu přinesli, se kolem nás seběhli všichni psi,
kočky a hlavně kachny. Zatímco psi uctivě čekají na každou kůstku, kachny se
ukazují jako silně agresivní, syčí a štípají nás zobáky do nohou. Podobné je to
i při podávání hlavního dnešního jídla, kuřete na kari, jinak docela chutného.
Dům stojí víceméně na
bažině, jakmile opustíme jeho bezprostřední okolí, i vyšlapané pěšinky se
začínají houpat a jakýkoli krok vedle znamená zapadnutí do smrdutého bahna.
Většina stromů jsou mangovníky a kokosové palmy, plody manga
v nejrůznějším stádiu rozkladu se válejí všude. Vedle vodních hyacintů je
žerou prasata, občas je seberou a hryžou děti. Mezitím nastal příliv a voda
stoupá. Dům stojí na soutoku dvou kanálů, protiproudy způsobují, že vodních
hyacinty se shlukují do velkých zelených ostrovů, které se pohybují sem a tam.
Z vody se občas vynoří hřbet sladkovodního delfína.
Náhle na plácek před domem vběhla svině, v tlamě bezvládné tělíčko nějakého zvířátka, chrochtá, funí a mlátí svou obětí o zem. Je to zřejmě nejmenší z psíků, který měl od nás nejvíce zbytků od oběda. Jsme tím šokováni, indiáni jsou však v naprostém klidu. Později večer se však pohřešovaný pejsek náhle zjevuje živ a zdráv, samozřejmě k naší velké radosti. Ptám se Josého, co vlastně prase ulovilo, ten se směje a říká, že to byl aguti, psi by se prý tak lehce nedali.
Odpoledne se chystáme na výlet lodí, ale v okamžiku naloďování se spouští pravý tropický slejvák, před kterým prcháme pod střechu. Leje dost dlouho a začínají silně žrát moskyti. V půl šesté je po dešti, znovu nasedáme do lodi a za soumraku se vydáváme po jednom z kanálů. Indiáni nás upozorňují na různé zajímavosti, třeba na dva nízko letící tukany, jimž do šera svítí obrovské žluté zobáky. Ale to je z pralesního života tak asi všechno, žádný krokodýl, žádný jaguár lovící vepře, jen ten posraný hmyz.
Kolem kanálu jsou campy různých cestovek, přes den jsme na řece potkávali jejich rychlé čluny, všichni pasažéři měli plovací vesty. Klientela je prý hlavně německá. Sledujeme je, jak postávají na molech a zoufale odhánějí komáry. Už za tmy se otáčíme zpět, nad obzorem vylezl obrovský měsíc v úplňku, úžasný kýč! Zamotáváme se do hyacintů, ještě že mám s sebou čelovku.
Po návratu pokračuje nerovný boj s hmyzem. Indiáni účelově pálí trávu a listí, dům je plný štiplavého kouře a bestie stejně hryžou. Večeříme arepy s opečeným salámem. Pak zavrčí agregát, společenskou místnost zalévá mdlý svit televizní obrazovky a rodina se schází ke sledování oblíbené telenovely, jak jinak než venezuelské.
Pak nám věší hamaky, jsou špinavé, smradlavé a moskytiéry dost děravé – s dojetím vzpomínáme na Carlose a bydlení v Mapuey. K nejefektnějším zážitkům ovšem patří jít na záchod do bahnité džungle. Jedna kůlna na bažině má sice sloužit jako toaleta, zřejmě dle výnosu místního hygienika, je však lepší se jí obloukem vyhnout, přičemž se vždy zapadne od bahna. Zvláště holky to dost těžce nesou. Opět je mi záhadou, jak to dělají místní – nikdy jsme je nenačapali, možná chodí do řeky. S tím je spojena asociace – ptal jsem se odpoledne Josého, jestli si vozí pitnou vodu i pro sebe, tvrdí, že používají vodu z řeky a demonstrativně si nabírá a koštuje. Asi nekecá, protože v těchto bažinách není možné studny hloubit.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
