Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Noc je zlá – probouzím se s nedefinovatelným pocitem, že ležím na hřebících jak fakír. Není tomu tak – jen ty svině moskytí mě v soustředěných šicích bodají zespodu skrze hamaku. Zoufale se hrabu ven, padám z výšky na zem, zamotávám se do moskytiéry, pak z báglu tahám spacák a cpu ho do hamaky pod sebe. Je to lepší, ale děravá síť je stejně zevnitř plná těch malých bestií. Opět vstávám a hystericky se polévám repelentem, nejraději bych jej vychlastal. Když po nekonečné době téměř usínám, ozývá se rána, to pod Helenkou praskl hlavní provaz hamaky, což způsobilo její zřícení na hliněnou podlahu. Helenka podléhá panice, provaz sice navazuje, ale svůj spacák pro změnu klade na zem pod sebe, aby se při dalším případném pádu nezabila. Je to jednoznačně nejhorší noc z celého venezuelského pobytu.
Ráno jsem celý opuchlý, tělo je poseté děsivě svědícími pupínky. Ostatní na tom nejsou o mnoho lépe. K snídani je opět salám s vejci a těmi hroznými arepami. Protlačuji do sebe sotva půlku porce, ostatní nic, domácí zvěř má hody.
Dopoledne nás José s dalším indiánem berou na výlet po kanálech v okolí. Je to super, svítí sluníčko, lépe se zapomíná na předchozí strázně. Konečně vidíme několik opic, sice z dálky, ale díky dalekohledu je máme jak na dlani. Pak indiáni spustí pokřik „culebra, culebra!“ a ženou loď do houštiny – vidíme však jen zelený ocásek naháněného hada zbaběle mizejícího mezi listím – to je také celá naše zkušenost s hady v orinockých pralesích. Žádné anakondy, chřestýši či korálovci – to jsou jen kulisy z amerických filmů. Málo je i květeny – těch pár žlutých kvítků na některých keřích je zoufale málo na tropický prales, kde by měly ze stromů splývat girlandy nepřeberných druhů orchidejí!
Pokoušíme se proniknout úzkým zarostlým kanálem, loď bere dnem o větve pod hladinou, další větve se nás snaží srazit do vody, zato se nám podařilo dostat se zblízka k zajímavým velkým ptákům s ocasem jako tetřev a korunkou jako páv, je to legendární hoacín chocholatý (Opisthocomus hoatzin), opět jsme měli kliku, protože jde o práka vzácného.
Vracíme se zpět, k obědu je pro velký úspěch opět kuře na kari, Bob zcela odmítá, Jovito se ptá proč, omlouvám ho pro žaludeční potíže. Shazují nám pár kokosových ořechů, kterým usekli špičku, abychom ochutnali „mléko“ (spíše vodu) z jejich dužiny. Není to nic moc, pivo je pivo, ale to už nám došlo, stejně jako rum. Řekl bych, že začnou střevní potíže. José mě žádá, abych napsal na kus papíru pochvalnou ódu na pohostinnost Jovitovy rodiny, coby doporučení pro cestovku. Píšu nějaký španělský blábol do Raquelina školního sešitu, zřejmě ke vší spokojenosti indiánů. Poté nás José žádá o doplatek ceny výletu, moc se mi to nelíbí, nicméně mu peníze dávám. Nastává chvíle loučení, dva Jovitovi hoši se oblékají do gala a jedou s námi – musím říct, že vedle nich vypadáme jako bezdomovci.
Cesta je hrozně dlouhá, podřimujeme, nic významného se neděje, jen chvíli prší. Asi po třech hodinách jízdy kotvíme u nějaké aglomerace, nechápeme důvod zastávky. Chlapci něco nesrozumitelně vysvětlují, spíše však mlží a kvapně mizí mezi domky na břehu. Chvíli čekáme, pak s Bobem vyrážíme na výzvědy. Na nábřeží jsou kiosky s jídlem a pitím, což je skvělý důvod dát si pivo. Prostředí je poněkud zvláštní, potácejí se tu nalití indoši, všichni po nás dost divně koukají. Asi po dvaceti minutách čekání a hledání se chlapci objevují, byli zřejmě vsadit naše peníze do kohoutích zápasů, na které se Bob omylem připletl, setkal se však s místním nepochopením a rychle vycouval.
Syčím na Josého, že tohle jsme si nedomluvili, že peníze jsou sice jejich, ale čas je náš a běda, jestli nechytneme večerní autobus do Caracasu. José se omlouvá a v nervózním duchu pokračujeme dál. Hoši si také koupili litr rumu, rychle ho konzumují a každou chvíli bez skurpulí močí ze zádi lodi přímo do Orinoka. Do Tucupity přijíždíme až kolem šesté, José běží napřed sehnat taxi na autobusový terminál. Přijíždí se strašnou americkou rachotinou a srdečně se s námi loučí. Na můj nevinný dotaz, zda taxík zaplatil, jak bylo předem dohodnuto, se diví divením velikým, ale když vidí můj výraz, běží honem ke kumpánům pro peníze. Toť ke zkušenostem s cestovkou Orinoco Tours!
Terminál je dál než jsme očekávali, pěšky by to byla pěkná štrapáce. Lístky do Caracasu stojí podezřele málo, jen 13.000 Bs pro jednoho, i tak má bus klimatizaci (= lednička). Ačkoliv máme místenky jinam, usazují nás úplně dopředu na nejblbější místa pro natáhnutí nohou.
Autobus je poloprázdný a spíše mraznička než lednička, spacáky jsou na místě. Hned na začátku cesty mi začíná být dost zle, mám křeče v břiše, strašnou třesavku a zcela jistě horečku. Z repráku nějaký buzík zpívá hodně hlasitě hrozně dlouhou debilní píseň s ještě debilnějším textem, přemýšlím, jestli se poseru nebo ano. Nevím, zda má autobus hajzlík, neboť je zhasnuto a cestu dozadu bych v případě neúspěchu nepřežil. Mám amok, pak ale křeče pomalu přecházejí v prosté bolení a usínám. Přijíždíme na nějaký terminál, pouštějí nás ven (jinak jsou během krátkých zastávek dveře z lednice uzamčené – dvě holky, které chtěly vystoupit v Maturínu, se na řidiče málem nedobouchaly). Letím na hajzl, bylo to jen taktak. Stojíme asi třičtvrtě hodiny u hospody, smrady z jídel mi opět dělají zle. Nemám chuť ani na pivo, což je vážné.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
