Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
V 1:00 stavíme u nějaké hospody, venku je vedro a oblaka hmyzu, takže po odlehčení rádi zalézáme na chlazené kutě. Pak se jede a jede, podvědomě vnímám i nějaké dlouhé a blíže nezdůvodněné pauzy. Podle kodrcání autobusu je značná část silnice v dost děsném stavu. V 6:00 stavíme na břehu nějaké řeky a ejhle, ono Orinoko a my čekáme na přívoz do Caicary. Z Caracasu do Puerta Ayacucha se dá jet také přes San Fernando de Aipure, což je o něco kratší, ale tato cesta prý bývá v období dešťů problematická.
Čekáme asi hodinu, procházíme se kolem a děláme první záběry pro nás exotické řeky. Orinoko je široké, po kalně hnědé hladině plavou tu a tam trsy vodních hyacintů, o kterých jsem se poprvé dočetl jako kluk v knížkách Marka Twaina. Z ploché, pralesem porostlé krajiny vystupují černé žulové pahorky. Černá barva na povrchu žuly má pravděpodobně původ v oxidech železa a manganu, které se na povrchu sráží při agresivním tropickém větráním.
Do Caicary se plavíme asi hodinu šikmo po proudu. Je oblačno, teplo, pozorujeme občasná hejna vodních ptáků. Na břehu už nás vítají domorodí prodavači suvenýrů – převládají luky, šípy a foukačky. Po opuštění městečka pokračujeme plochou krajinou, porostlou něčím mezi lesem a savanou, občas palmy moriche a korkovníky. A všude nekonečné ploty z ostnatého drátu ohraničující rozsáhlé pozemky, jak je v Latinské Americe dobrým zvykem. Mezi stromy se tu a tam objeví haciendy a pasoucí se stáda hovězího dobytka. Z roviny občas vystupují jako hřbety obrovských slonů strmé, ale hladce zaoblené černé skály, místy s do růžova vyhlazenými koryty po přívalových deštích. Určitě by na nich byl zajímavý bouldering.
Přibývá osídlení, převládají jednoduché chýše a domky, jejichž stěny spletené z větví jsou vymazány blátem, střešní krytinu obstarávají palmové listy. Sleduji, jak nesmírně tenká je úrodná vrstvička na povrchu země – slabých 10 cm a pod ní jen neúrodná hlušina – eluvium žuly. Životodárná vrstva je narušována třeba jen provozem na nezpevněných cestách, dílo zkázy pak dokonají dešťové přívaly, které v kolejích po autech vyryjí hluboké erozní rýhy. Už chápu, proč se obrovské plochy po vykácených deštných pralesích záhy mění v neúrodnou poušť. Pouze mi není jasné, proč se v pralese při takové vlhkosti a teplotě netvoří dostatek humusu.
Silnice je ve stále horším stavu – v plochých sníženinách je asfalt vymletý vodou, občas chybí v celé šíři cesty, autobus jede téměř krokem. Okolní skály mají bizardní tvary – věže a homole, místy s hlubokými svislými škrapami, jinde zase vidíme obrovské horizontální skalní plotny v úrovni terénu. Je polojasno, v dálce nad pralesem vlají závoje tropického lijáku.
Ve 12:45 jsme v Puertu Ayacuchu, terminál je na okraji města. Nikdo nás nečeká, ale mám telefonní číslo na Virgilia a za pomoci místního přisluhovače mu voláme z mobilu, který za 1000 Bs pronajímá telefonista přímo na place. Pak už se taxíkem vezeme do Posady Yutaje (místní to vyslovují jako „jutahe“, což mi zní poněkud kubánsky), Virgiliovy turistbáze. Je to jen kousek od terminálu, což jsme ovšem netušili. Posadu tvoří přízemní baráček s řadou pokojíků, většina z nich má klimatizační jednotku. V centrální předsíni je kuchyňka a velká lednice. Zaměstnankyně jsou nádherné hnědé holky, ale poněkud nepřístupné, ani si netroufám je vyfotit. Nemohu přitom nevzpomenout na svého bývalého profesora španělštiny señora Bulnese, který tvrdil, že „nejkrasnejšy zvyrže v América Latina jsou las mulatas“.
Vedro v kombinaci se stoprocentní vlhkostí vzduchu je výživné, pot se valí z každého póru těla. Konďák sice chrlí ledový vzduch, ale to je spíš na nastuzení. Vybalujeme a mezitím se průběžně sprchujeme. V kiosku přes ulici nakupujeme naše první venezuelské pivo, čtvrtlitrová plechovka je za 500 Bs. Je to samozřejmě Polar, ostatní značky (např. Brahma, ale to je tuším import z Brazílie) se vyskytují sporadicky. Vychlazené chutná slušně, ale to množství v plechovce je deprimující – člověk se jednou pořádně napije a druhý doušek už je neúplný. Jsou to takové pivní jednohubky.
Mezitím přichází Virgilio, sympaťák asi tak našeho věku. Od Vladimíra Plešingera vím, že je to bolivijský lékař, který v Puertu Ayacuchu žije už asi čtvrt století a vedle lékařské praxe se nadšeně věnuje rozvoji turistiky po Amazonii (tedy Orinoquii). Mluví srozumitelnou španělštinou, ovládá i angličtinu. Jeho první otázka zní, zda nejsme vegetariáni. Když se nad tím slovem hrůzou otřeseme, evidentně mu padá kámen ze srdce.
Probíráme naši cestu, původně jsme měli domluvenou plavbu po Orinoku, Sipapu a Autaně s následným denním pochodem k Laguně Negra, která se nachází někde za Cerro Autana. Nyní nám nabízí úplnou novinku – přenést loď přes peřeje Pereza a pokračovat po Caño Negro (přítoku Autany) až ke Cascadas Negras. Jde prý o dosud turisticky neprobádanou oblast, kterou zatím navštívil jen jeho průvodce Carlos Silva. To se nám líbí a záhy sepisujeme contrato na pětidenní expedici za 200 USD na osobu.
Cena zahrnuje mj. dnešní nocleh a nocleh po příjezdu zde v posadě, španělsky hovořícího indiánského průvodce, dopravu, veškerou stravu a ubytování na cestě, tedy todo incluido. Smlouvu letmo pročítám, je tam samozřejmě pasáž, že se expedice zúčastňujeme na vlastní nebezpečí, což konec konců víme. Virgilio zdůrazňuje, že se jedná o expedici, nikoliv o výlet, zřejmě to má pro něj nějaký skrytý důvod, asi kdyby náhodou došlo k průseru. Odjezd je už měsíc dopředu ujednán na zítřejší ráno.
Vypravujeme se do města především najíst se. Sluníčko pěkně připaluje, což nás ale neodrazuje vylézt na jeden z městských kopců. Cesta vzhůru je komplikovaná, ale místní jsou ochotní a radí kudy tam. Z kopce je parádní výhled na celé město a blízké Orinoko s peřejemi Raudales Atures. Za řekou již leží Kolumbie. Dělám panoramatický záběr, digiťák mě však zaskočil zase nějakou neznámou funkcí, která hatí mé snažení, s pohnutím vzpomínám na Prakticu.
Procházíme křivolakými uličkami a nasáváme kolorit. S hospodami je to horší, po hodinovém hledání se uchylujeme do nějaké poměrně luxusní a dáváme si masíčko. Zkoušíme chuletas (kotlety), ale jsou mrchy tvrdé a samá kost, lépe pochodila Helenka s biftečkem lomito.
Je pořád brzo, ale únava a časový posun se hlásí. Procházíme se po hlavní ulici, kupujeme za 5000 Bs telefonní kartu, na kterou se prý dá volat do Evropy, nicméně žádný telefonní automat s ní nekámoší. Cvičně se též v několika železářstvích ptám na bombičky do vařiče, ale k mání jsou pouze propanbutanové bomby ke sporáku. Na nároží si za 500 Bs dávám na špejli opečené 4 kousky masa (totožné s řeckými souvlaki), které jsou lepší než celá chuleta za 4000.
Pánská část výpravy v ulicích hodnotí ženskou populaci – baby jsou docela pěkné, ale macaté a prdelaté. Převážně jsou narvané do strečových džín (úžasná móda!), ze kterých se nahoře vytlačují špeky, přičemž celkový dojem umocňují kraťoučká trička. Chlapi nosí hlavně klasické džíny, což v tom vedru nechápeme. My jsme před cestou naopak sháněli co nejlehčí plátěné kalhoty a pokud možno volné. Inu, jiný kraj …
Kousek od posady mají krámek s alkoholem, na zkoušku zakupujeme sedmičku venezuelského vína Lambrusco za 6000 (měli i chilský Cabernet Sauvignon za 6500, ale rozhodli jsme se ochutnat místní značku). Na pokojíčku víno testujeme – má bublinku a chutná jak třešňák, dobře nám tak! S Bobem ještě nakupujeme pár piv na cestu a po osmé zaléháme do dobře vyhřátého pelíšku. Venku už od soumraku fest lije.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
