Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Noc byla pestrá, nejdříve se někde v blízkosti konala hlučná dýza, pak se lidi vraceli do posady, ve vedlejším pokojíku dlouho a hlasitě souložili a pak si nahlas povídali. Všechny pokoje jsou nahoře otevřené, jen s dřevěnou mříží, což je dobré kvůli čerstvému vzduchu, ale soukromí to nepřidá. Nad ránem, kdy se nám konečně podařilo usnout, se strhla silná bouřka a dost pršelo.
Vstáváme v šest, vaříme snídani a pak jdu za hřiště vypouštět zbytek bombičky – ještě, že jsem to neudělal na dvorečku našeho bejváku, plynu bylo v bombičce víc než dost. Dobalujeme, loučíme se s paní Evou, dostáváme vizitky s e-mailem i www stránkou a jdeme na letiště. Tam už čeká spousta lidí, ale kupodivu rychle nacházíme kuplířku naší obskurní cestovky, která si z faxového seznamu odškrtává „4 Checos“. Čekáme dost dlouho, přilétá jedno letadlo za druhým, nejrůznější typy, lidé přilétají a odlétají, konečně se asi v osm dočkáváme i my.
Letíme nepříliš běžným třímotorovým Trislanderem. Naše bágly kupodivu putují do čenichu letadla, my
naopak sedíme úplně vzadu, letí nás 12 + 2 piloti. Po startu letadlo nejdříve
opisuje oblouk nad Gran Roque,
abychom si mohli prohlédnout, kde jsme to vlastně byli. V ranním slunci je
krásná viditelnost na všechny ostrůvky pod námi. Po necelé hodině letu
přistáváme v Caracasu. Už cestou
mi začalo být blbě.
Začíná první dlouhé čekání, je asi devět a naše letadlo letí až v 16:30. Z titulků v novinách u stánku se dovídám, že v minulých dnech byly po celé Venezuele hrozné lijáky se záplavami, strhlo to nějakou důležitou silnici, 150 nabouraných aut, nějaké sesuvy půdy v Caracasu – ještě, že nás to nechytlo cestou z delty, opět jsme měli kliku!
Přesunujeme se na mezinárodní terminál. Jdeme do KFC na hnusné a drahé sterilní kuře. Stále je mi blbě, mám průjem, jsem přesvědčen, že to je po včerejším večerním hodování. Mezitím čas běží, na displeji odletů svítí, že let do Milána je delayed o 3/4 hodiny. Konečně nás odbavují. V odletové zóně utrácíme zbytek bolívarů. Mají tam knihu o Gran Sabaně od Karla Wiedmanna s pěknými fotografiemi, zřejmě knižní realizaci paperbacku, který jsem si okopíroval od Vladimíra Plešingera. Jenže stojí 44.000 Bs a na to už opravdu nemáme. Pak se začíná embarkovat, přísná kontrola, opět rentgen, lezou nám i do příručních zavazadel, Italové asi mají strach z teroristů.
Startujeme v 17:00, sedíme co možná nejblběji, úplně v poslední řadě uprostřed a Olinka dokonce sedí mimo s nějakým cizím chlapem. Přitom u odbavení jsme byli mezi prvními – asi jsme letištnímu zaměstnanci nepadli do oka. Při prvním občerstvení navazuji kontakt s nejhezčí ze šeredných letušek a líčím jí, jak jsme přes měsíc trpěli bez dobrého vína. Zdá se, že nás upřímně lituje, což se projevuje intenzivnějším přísunem.
Po devíti hodinách přistáváme v Miláně, jsem úplně rozhašený, mám horečku a ze všeho nejdříve vyhledávám hajzlík. Další čekání je otravné, je 8:00 místního času a odlétáme až 15:35. Bloumáme po tranzitu, čas si zkracuji četnými výběhy na WC. Olinka je na tom podobně, akorát mezi výběhy stále spí. I já na chvíli usínám na zablešených křesílkách – stále se mi zdá, že po mně něco leze, ale nevylučuji, že to cestuje už delší dobu s námi, asi bychom se měli nechat deratizovat. Navíc se mi do krve loupá nos a odřenina od korálu nesnesitelně svědí. Po měsíci cestování také potkáváme první Čechy – opálené od moře, čisté, voňavé, prostě nemožné!
I let do Prahy je skoro o hodinu zpožděný, avšak posléze rychlý jako moje stolice. Za hodinu přistáváme v Praze, Helenka slzí (Kde domov můj …). Štěstí je dovršeno shledáním s bágly a krátce nato i se synkem. První dojem z Prahy je, že vedro se dá srovnat s Caracasem.
„Řekni mi, jak se ti líbí Venezuela?“– Ano, velmi!!!
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ]
