Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Lilo celou noc a ráno spad vody pokračuje. Od šesti jsme vzhůru, doma je už poledne. Snídáme, pak přichází Virgilio a dovoluje nám zavolat přes ústřednu domů, abychom alespoň sdělili, že jsme nechcípli, že nebožtíkem je pouze roaming.
Před devátou přijíždí náš průvodce Carlos s fordkou a člunem na přívěsu. Je to taková větší hliníková pramice s přívěsným motorem Yamaha 40 (tolik prý má koní). Nakládají velký cool-box s jídlem, 20 litrů vody, 170 litrů benzinu, tábornické potřeby a další nezbytnosti, takže mám vážné pochybnosti, zda se tam se svou bagáží ještě vejdeme. Bágly jsme sice zredukovali, v posadě nechali objemný depozit, ale i tak toho máme s Olinčiným malováním dost. Poslední důrazná rada od Virgilia zní, abychom Carlosovi ani jiným indiánům zásadně nedávali žádný alkohol.
Za trvalého slejváku odjíždíme k jihu do 65 km vzdáleného Samariapa, což je poslední výspa civilizace dostupná po souši. Silnice je celkem dobrá, jen v nižších partiích se ztrácí pod vodou – člun se nám možná bude hodit dřív než očekáváme. Krajina pod závojem deště je stále stejná, mírně zvlněná rovina, prales, černé žulové skály.
V 11:30 jsme v Samariapu a nejdříve musíme absolvovat velkou kontrolu na vojenském check-pointu. Důkladně jsou prozkoumány naše pasy a hlavně povolení potřebná ke vstupu do indiánského teritoria. Všechny listiny jsou pečlivě prostudovány, každé razítko je podrobeno důkladné prohlídce. Jako šéf výpravy bohužel musím být osobně přítomen, kamarádi si zatím krátí čas pozorováním jaguára, kterého tady vojáci chovají asi coby hlídací zvíře. Je to také jediný el tigre, kterého jsme za svého venezuelského pobytu viděli. Po půlhodině jsme shledáni způsobilými ke styku s indiány, na oslavu toho přestalo pršet a my popojíždíme k řece.
Orinoko je široké, hnědě kalné, na hladině se dělají velké víry, takže s mírnými obavami sledujeme, jak je na hladinu spouštěno naše křehké plavidlo. Nízké mraky dokreslují pochmurnost situace. Snažíme se rozptýlit své nevyřčené obavy nákupem dalších piv a flašky jakési podezřelé whisky v kiosku u přístaviště. Sledujeme provoz v „přístavu“, pokud lze Samariapo takto nazvat. Na břehu stojí několik nízkých budov, z nichž většina jsou improvizované kantýny, zbytek asi skladiště. Na vodě kotví několik lodí, všechny jsou štíhlé, dlouhé, ve stylu domorodých curiar – kanoí vypalovaných z jednoho kmene, tyto jsou však převážně plechové. Některé slouží k přepravě zboží pro indiánské osady podél Orinoka a jeho přítoků, další přepravují cestující – tyto říční „autobusy“ pak sporadicky potkáváme po celou dobu našeho putování.
Konečně je vše naloženo, my jsme též nasáli dostatek kuráže a vyplouváme proti proudu Orinoka. V hlavě buší whisky a písnička „Orinoko, k tvým pramenům míří člun…“. Šířka řeky vůči titěrnosti našeho plavidla zmítaného mocným proudem vzbuzuje pocit nicotnosti, který v mém nitru bojuje s dmoucím se pocitem radosti, že jsme konečně tady, že se plavíme po řece mých klukovských snů. Yamaha předvádí sílu svých čtyřiceti koní, díky větru z rychlé jízdy je docela chladno, oblékáme neprofučky. Carlos vede loď opravdu dobře, instinktivně se vyhýbá plovoucím kmenům i zrádným vírům a s přehledem využívá klidnějších míst pro zrychlení jízdy. Po chvíli tak polevuje naše ostražitost, povoluje i tlak v okolí žaludku a můžeme se věnovat pozorování krajiny.
Většinou jedeme dost daleko od břehů, ráz krajiny je stále stejný, plochý reliéf s černými žulovými pahorky. Asi po hodině jízdy, kdy míjíme bez zastávky ostrov Ratón (myslel jsem, že se budeme muset hlásit na místní vojenské stanici), odbočujeme doleva na řeku Sipapo. Hnědá barva vody se rázem mění na téměř černou, což je způsobeno vysokým obsahem huminových kyselin, které vznikají tlecími procesy v deštném pralese. Na soutoku řek se obě barvy mísí jen pozvolna, poměrně daleko jsou vedle sebe vidět obě barvy zřetelně oddělené.
Sipapo
je výrazně užší než Orinoko, břehy jsou hustě porostlé, překvapuje mě však
neočekávaně nízká hradba pralesa. Voda prostupuje mezi stromy a keři, hladina
je nyní v období dešťů o více než 3 m výše než v sušších zimních
měsících. Mezi exotickou vegetací poznáváme pouze bambus vyrůstající
z vody v obřích trsech a palmy moriche,
které jsou dominantní hospodářskou rostlinou především v deltě Orinoka.
Občasné indiánské komunity na březích se vyznačují ošklivými montovanými
baráčky v opršených pastelových barvách – jedná se o nesmyslný vládní
program. Carlos říká, že indiáni stejně dál bydlí v churuatách a v těch baráčcích pěstují kozy a slepice. Z černých
kopců kolem černé řeky občas padají docela slušné vodopády, ale zamračená
obloha činí krajinu zcela nebarevnou, fotky na displeji foťáku vypadají dost
mizerně. Pralesní fauna se omezuje na pár vodních ptáků a občasného dravce
kroužícího nad pralesem, snad se to výše proti proudu zlepší. Sporadicky
potkáváme motorové čluny nebo curiary
s osamělými rybáři.
Stavíme u strmého břehu vedle zaparkované curiary a Carlos nás vybízí, abychom vystoupili. Už je načase, protože natankovaná kuráž bolestně touží opustit naše tělesné schránky. Cedule na břehu hlásí, že jde o bod naučné trasy – návštěva domorodé rodiny, no fuj! Ihned si připadám jak v Krkonoších na naučné stezce Výr. Netušili jsme, že to nabere takové grády, ale už se nedá nic dělat. Drápeme se vzhůru nesmírně kluzkým svahem (zkaolinizované eluvium žuly). Nahoře je pár indiánských domů (hliněné stěny, palmová střecha, naštěstí žádná ta montovaná hrůza) – žije tu Pablo se svou ženou, která nemluví španělsky, a miminkem (to nemluví vůbec). Helenka dostává uvítací kytku, moc mi to k indiánským zvykům nesedí, nicméně je krajně potěšena.
Pablo nás provází po chudém
hospodářství, v kůlně pěstuje roztomilá morčata cuyes
(ptám se, zda k jídlu, vyhýbavě odvětí, že hlavně pro
děti na hraní, ale mlsně se přitom oblízne – teprve později se dovídám, že chov
morčat je též vládním programem, aby indiáni nevybíjeli pralesní zvěř), ve
velké ohradě v bažinatém lesíku pozorujeme plaché aguti,
což je zvíře podobné vzrostlému králíku. Prodíráme se
„plantáží“ užitkových plodin, Pablo nám ukazuje zcela neznámou zeleninu
vypadající jako rajčata, keříky yuky, ze stromu utrhne zvláštní zelený plod o
tvaru a velikosti kokosového ořechu – pozo
azul, který má světle žlutou dužinu a příjemně nakyslou chuť podobnou
granátovému jablku.
V baráčku nám zatím Carlos připravil sendviče se sýrem a rajčaty. Pablo nám dává ochutnat harinu de yuca – praženou hrubě drcenou „mouku“ z yuky, chuťově podobnou praženým cereáliím. Časem jsme si všimli, že indián, když se vydává na cestu, bere si vždycky pytlík této hariny, podobně jako český Honza buchty od mámy.
Po jídle pokračujeme
v plavbě dál proti proudu Sipapa.
Carlos několikrát využívá uzoučké kanály, které podstatně zkracují cestu po
meandrující řece. Pomalu proplouváme opravdovou džunglí mezi stromy rostoucími
z vody, prodíráme se závěsy lián, obdivujeme obrovské bromélie a černá
termitiště ve větvích stromů, je to ohromný zážitek. Několikrát zastavíme,
Carlos vypne motor a na úžasně klidné černé hladině sledujeme neskutečně věrné
zrcadlení – nelze rozpoznat, kde začíná či končí hladina. Máme kliku, cesta
kanály se dá absolvovat pouze za vysokého stavu vody v období dešťů.
Jediné, co poněkud zaráží, je ticho. Vždy jsem měl představu, že prales je plný
křiku opic a ptáků a dalších tajemných zvuků, tady jen občas tíkne nějaký
opeřenec a to je vše! Sporadická je i květena – zelenou stěnu pralesa jen občas
prosvětlí žluté či fialové orchideje.
Po nějaké době odbočujeme ze Sipapa na řeku Autana, i ta patří mezi „černé“. V dálce vidíme pod nízkými mraky úpatí posvátné hory indiánů kmene Piaroa – Cerro Autana. V pozdním odpoledni se vyloďujeme na velké močálovité louce u osady Mapuey. Přenášíme všechny věci z lodi do vesnice a jsme ubytováni v „hostinském“ domě. V osadě žije Carlosova rodina, čítající asi deset lidí. Na vymýcené planině je několik klasických indiánských domů včetně dvou churuat (kruhové stavby). Obydlí jsou stavěna bez použití jediného hřebíku, nosné kmeny jsou svázány liánami, stěny jsou mezi svislými kůly propleteny větvemi a pletivo je vymazané blátem. Kostra střechy, rovněž z propletených větví, je pokryta palmovými listy.
Osadu a její obyvatele známe z Plešingerovy knihy, je to zvláštní pocit setkat se s literárními postavami. Vladimír tady pobýval v roce 2000, od té doby nastaly určité změny – při nehodě zemřel Carlosův otec, kapitán osady, a matka se znovu provdala za Martína – Carlosova vrstevníka. Zřejmě s tím nedělali žádné štráchy, protože Carlos už má minimálně dvouletého nevlastního brášku a nic bych nedal za to, že další je na cestě. Jsme seznámeni rovněž s Carlosovým dědečkem a babičkou a také dvěma kluky (asi tak 6 a 12 let) – syny strýce Raúla. Strýc Raúl je v kraji zřejmě velmi populární postavičkou, proslavil se zejména tím, že rok žil na hromádce v jedné churuatě s australskou etnoložkou, o čemž se zmiňuje už Vladimír a místní to dávají k dobru při večerní debatě. Bohužel nemáme možnost ho poznat, protože je kdesi na cestách – zejména naše děvy toho nesmírně litují.
Obydlí jsou malebně rozprostřena mezi palmami. Lidé jsou poněkud plaší, sice se před námi neskrývají, ale taky se nám zbytečně neukazují. Kousek za vesnicí protéká lesem malý potůček s písčitým dnem, cáchající se kachny ve mně asociují pomyšlení na knedlíček a zelíčko, asi mám hlad. V otevřeném baráčku objevujeme nářadí na zpracování yuky. Sebucán je úzký dlouhý vak spletený z lýka, do kterého se pěchuje rozdrcená syrová yuka, aby z ní odkapala jedovatá šťáva, vedle je postavená pec s velkým plechem na pražení yukové mouky – hariny. Na zemi leží nedodělaná malá curiara. Zjišťujeme, že máme nohy samý červený pupínek od jejenes, což jsou nepatrné malé bestie, které se pohybují tak do výše kolen a v tomto koridoru útočí. Mažeme se repelentem s příhodným názvem autan.
Carlos nás bere na mirador, tedy vyhlídku nad řekou. Vede nás úzkou stezičkou pralesem, mačetou čistí průchod. Cestou ukazuje v pralese mýtiny, kde indiáni mezi zčernalými pahýly vypálených stromů pěstují plodiny, především yuku, z ovoce například ananas. Metoda vypalování pralesa se nazývá conuco, fertilita takto získané půdy je velmi omezená, půda rychle degraduje, což nutí indiány vypalovat další prales. Je to i jeden z důvodů, proč pralesní indiáni nepěstují dobytek – neměli by ho kde uživit.
Na jiném místě Carlos
předvádí, jak ze záseku do kmene kaučukovníku (gaucho)
vytéká bílá šťáva – latex. Fotografuji pralesní květenu,
nedaří se mi však ani na kameru zachytit velikého modrého motýla. Po půlhodině
chůze se dostáváme na vyhlídku. Ze zeleného oceánu, který nás ze všech stran
obklopuje, majestátně vyčnívá skupina hor – Cara
del Indio, Wahari a za nimi
skrytá Cerro Autana. Konečně se
trochu vyjasnilo, občas zasvitne i podvečerní sluníčko. Je krásná viditelnost,
kromě zmíněných kopců jsou vidět další vzdálené stolovky, je to paráda. Mezi
zelení se pod námi vine v četných meandrech řeka Autana. Šplháme po černých oblých žulových skálách (vypadá to jako
uhelné sklady) a hledáme nejhezčí záběry.
Sestupujeme k řece za účelem podvečerní koupele, Carlos nám na skále ukazuje poněkud nezřetelné petroglyfy, údajně předkolumbovské, zajímavější se však jeví doběla vypreparované kostičky nějakého plaza kontrastující s černou skálou. Koupačka je parádní, voda teplá a černá – již kousek pod hladinou nevidím na své končetiny. Vracíme se do vesnice, zvuky pralesa reprezentuje mnohohlasé kuňkání žab. Carlos zasekává mačetu do termitiště na stromě u cesty, abychom si mohli prohlédnout živé termity, no nechtěl bych tam strčit hlavu.
K pozdní večeři dostáváme kuře na zelenině, na jejímž krájení jsme se podíleli všichni. Na kostičky nakrájená cibule, brambory, rajčata a okurky vhozené do kotlíku pod kuře, s rýží jako přílohou, jsou náramná pochoutka, zvláště, když se jídlo zaleje polarem vytaženým z cool-boxu. Zbytek sytého jídla dojídá rodina.
Po setmění Carlos v „hostinském pokoji“ rozsvěcuje importovanou žárovku napájenou akumulátorem z člunu. V baráčcích se však též svítí, elektřinu do baterií přes den dodávají solární články instalované pro každý dům, rovněž v rámci vládního programu. Sedí s námi oba Raúlovi kluci, starší Angelito mluví obstojně španělsky. Dáváme jim propisky, přičemž zjišťujeme, že jsou negramotní. Carlos s hanbou přiznává, že kluci do školy nechodí. Na papír vytržený z mého deníčku malují neumělé obrázky – curiaru, churuatu a něco, o čemž hrdě prohlašují, že je to perro – pes.
V našem bejváku už máme zavěšené hamaky s moskytiérami splývajícími až na zem. Jsem zvědavý na první dojmy a nezklamal jsem se – po neopatrném pohybu jsem hamakou vyhozen ze sedla za pobaveného chechotu přátel. Ale nakonec to jde, chce to ležet úhlopříčně, pak se dá spát i téměř na boku. Těžká romantika, nechce se věřit, že předevčírem jsme byli ještě v Praze!
V noci mě budí liják a následně domácí zvířectvo, nacházející před deštěm azyl v naší ložnici. Kolem hlavy mi nejdříve poletuje papouch, poté si přímo pode mnou, v moskytiéře splývající na zem, stele pes. Nesmírně páchne a každou chvíli si drbe blechy, čímž klepe moskytiérou, hamakou a následně i mnou. Když se nedrbe tak mlaská a já mám utkvělou představu, že konzumuje mé sandály. Druhý pes nachází zalíbení v Helenčině hamace, dlužno poznamenat, že zalíbení není oboustranné. Helenka ho zahání, pes přechází k Olince, ta ho rovněž zažene, takže se vrací zpět k Helence a tak to jde po celý zbytek nekonečné noci.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
