Venezuela 2003

Autor: Tom Charvát [2005-03-05]

Pondělí, 23.6.2003

Sotva přestalo pršet a konečně jsem usnul, budí mě řev nadržených kohoutů, je šest. Vstáváme v sedm, Carlos nám k snídani rozpéká housky, které si mažeme importovaným sýrem a ananasovou marmeládou (s despektem říká, že je umělá).

Tarantule. Vzpomínám na příslušné pasáže Plešingerovy knihy a ptám se hostitelů, zda tu jsou také tarántulas. Chytají se, protože za chvíli už jsme vedeni Angelitem do pralesa, dost daleko, ale zcela neomylně k díře mezi kořeny velkého stromu. Carlos utrženou liánou do díry zašťourá a v mžiku vyběhne obrovský chlupatý sklípkan sápající se po domnělé kořisti. S nohama má v průměru tak 20 cm, prý je to samice, která bývá větší než pavoučí chlap. Nechtěl bych ji mít ve spacáku! Nicméně se jedná o modelovou situaci, naprosto stejně popsanou o tři roky dříve Vladimírem. Jde zcela jednoznačně o pavouka turistického, indiány hýčkaného. Carlos tvrdí, že není (příliš) jedovatý, prý je i docela chutný! Je však nad slunce jasné, že pokud by pavouky sežrali, přišli by o atrakci.

Carlosova rodina. Před odjezdem rodina svoluje ke společnému fotu, což je pro nás docela pocta – dospělí indiáni se neradi fotí. Velké nadšení pak sklízí obrázek na displeji foťáku. Na fotce chybí pouze Martín, která zrovna nosí věci do lodi a posléze s námi pokračuje v plavbě, jedním z jeho úkolů je pomoci nám přenést loď přes peřeje Pereza.

Chvíli po vyplutí potkáváme rybáře v malé curiaře a kupujeme od něj ulovenou rybu. Vypadá kaprovitě a říkají jí bocón (něco jako „tlamoun“). Loví se na zvláštní semena podobná velkým fazolím, která jsou uložena po jednom v dužnatých luscích visících na dlouhých stoncích z nepojmenovatelných stromů kolem řeky. Ryba je volně ložena do lodi k našim nohám, protože jinam se už nevejde. Prý je mezi indiány vysoce ceněna pro velmi chutné maso – uvidíme!

Po necelé půlhodince stavíme u osady Atuwi, kde (jak jinak) má Carlos příbuzné. Už jsme si zvykli na to, že v povodí Autany jsou asi všichni navzájem v nějakém příbuzenském poměru. Část obyvatel vesnice se zrovna na plochých žulových skalkách nad řekou věnuje separaci lýka z kůry jakýchsi stromů. Téměř hodinu tu tvrdneme, než se indiáni vykecají. Není moc na co koukat, opět je nevlídně pod mrakem. Konečně odplouváme a po chvíli Carlos odbočuje do úzkého pravobřežního kanálu. Myslíme si, že opět nabližuje cestu, ale po chvíli prodírání pralesním šerem kanál končí, vystupujeme a vydáváme se zdolat pahorek Wahari, sousedící s Cerro Autana.

Od Carlose jsme vyslechli starou indiánskou pověst o bájném stromu hojnosti, pod kterým kdysi Piaroové žili, nic nemuseli dělat, neboť strom jim dával vše. Jednou se ale mocný bůh Wahari na indoše naprdnul (nepodařilo se mi z Carlose vymámit, co strašného mu provedli), strom jim uťal a sám se personifikoval v pahorek přímo vedle obrovského pařezu, který tu po stromu hojnosti zůstal. Na Cerro Autana se poprvé dostali v sedmdesátých letech Italové vrtulníkem, čímž vyvolali velkou nevoli domorodců a vláda zakázala na horu přístup. Nicméně, když jsem se indiánů ptal na možnost výstupu, měl jsem zcela nezvratný dojem, že za příslušný obnos by překonali i strach z Wahariho. Jednalo by se však zřejmě o technicky obtížný horolezecký výstup, podle podrobné prohlídky kolmých skalních stěn dalekohledem.

Šípová žabka. Po výstupu z lodi se ještě hezky dlouho po kolena brodíme zaplavenou pěšinou, mezi prsty se protlačuje bahýnko a díky němu to v sandálech pěkně klouže. Medituji nad pijavicemi, bilharziemi a dalšími fujtajblíky, ale jelikož s tím stejně nic nenadělám, pouštím chmurné myšlenky z hlavy. Je pěkný hic, pot nám tryská z každého póru. Konečně se cesta začíná zvedat a tím i odvodňovat, takže se můžeme přezout do tenisek. Indiáni chytají malou černou žabičku s ostře žlutou kresbou po těle – prý se z ní vaří šípový jed. Žabka je nesmírně hbitá a z pokusu ji vyfotit vyšla jen nezřetelná šmouha – digitální foťák není na momentky. Zachycuji ji alespoň kamerou.

Fascinuje nás Martín, respektive jeho napolo uříznuté holínky, které jsou na několika místech vyspravené automobilovými fleky. Samozřejmě v nich jde naboso. Jeho role jinak spočívá v tom, že nám nese pětilitrový kanystr s vodou – je jí zapotřebí! Kanystr byl v cool-boxu a ještě dlouho v něm plave led, což je překvapující a dobrá zpráva pro naše pivo.

Cesta stoupá nejdříve do sedla mezi Cara del Indio a Wahari, prales je krásný, se spousta lián. Pozoruhodné je ukotvení či vzepření stromů v bahnitém terénu pomocí trojúhelníkovitého rozšíření na tři až čtyři strany kolmo od spodní části kmene. Ale opět mrtvo – ptáci skoro nejsou slyšet, jen žáby kuňkají. Pak se terén prudce zvedá, končí les a začíná vysoká tráva s mraky nesmírně krvežíznivých muchniček. Jestliže doposud bylo vedro, teď začíná peklo, slunce do nás nemilosrdně pere, až je z toho blbě. S pohnutím vzpomínám na chlad horských velikánů a lituji, že jsem při výstupu na Chimborazo slíbil Pánubohu, že už nikdy na tak vysoký kopec nepolezu, když mě tady stejně sklátí infarkt z vedra! Vlevo se na dosah ruky vynořuje Cerro Autana, kolem vrcholu se převalují mraky. Díky mnohokrát prověřené zkušenosti nevěřím počasí a dělám několik záběrů, což se posléze ukazuje jako prozíravé.

Asi v polovině pahorku Wahari je jakási obvodová plošina a indiáni jsou zřejmě u konce sil, protože sdělují, že dál už se nám jít nechce. To ovšem narážejí, zvláště u děvčat, která chtějí na vrchol i za cenu už tak stejně nevyhnutelné srdeční příhody. Martín odevzdaně odhazuje terénní holínky, bosky se chápe kanystru a začíná konečná fáze výstupu. Jeho závěr je mírně lezecký, ale pak už cesta výše nevede, stojíme na vrcholovém plató a muchničky zahájily finální zteč.

Mendry Autany pod Wahari. Plochý vrchol je porostlý vysokou travou, jako stvořenou pro řádění chřestýšů. Ti však zřejmě prchli před hmyzími bojovými letkami. Útrapy ale ustupují do pozadí při rozhledu do okolí. Pohled se dá stěží věrně popsat – na jedné straně tajemná Cerro Autana s několik set metrů vysokou kolmou stěnou a vrcholem zahaleným do mraků, o čtvrt obrátky vlevo mohutný masiv Cara del Indio, v němž konečně jasně vidíme tvář indiána se zahnutým nosem a dlouhými vlasy. Mezi oběma vrcholy mizí do dáli nekonečný zelený koberec pralesa s občasnými pahorky. Tam někde při modravém obzoru se prý na náhorní plošině nachází Lago Negro, ke kterému jsme podle původního plánu měli den pochodovat. Při pohledu s Cerro Autana v zádech se rovněž široko daleko rozprostírá inmenso océano verde – nekonečný zelený oceán protkaný klikatou modrou stužkou řeky Autana. Starý armádní triedr jde z ruky do ruky, byl to skvělý nápad dotáhnout ho až sem! Díky panu Zeissovi vidíme jako na dlani Raudales Ceguera s přilehlou stejnojmennou vesnicí, i výše proti proudu položené a mohutnější Raudales Pereza. Ještě dále vystupuje z pralesa příkrá skalní stěna, ze které padají mohutné vodopády. Ptáme se Carlose, co je to za vodopády, ten neví, ale zjevně jej padající vody zajímají více než cokoli jiného. Dlouho si je dalekohledem prohlíží a o pár dní později již nadšeně plánuje průzkumnou výpravu k nim – Virgilio má dobrého zvěda.

Slunce v nadhlavníku nemilosrdně pálí, je načase zahájit sestup, spíše však ústup před vítězným společenstvím hmyzích bestií, které domorodci výstižně nazývají plaga – mor. Martín nám ukazuje i nebezpečné africké včely – picadoras, které jsem zatím znal jen z katastrofického, jak jinak než amerického filmu.

Dolů pralesem letíme jak zběsilí (nebo nám to aspoň tak připadá), vidina chlazeného piva ve člunu je silně stimulující. Oči zalité potem pálí, což poněkud ztěžuje zachycení pár pralesních momentek. Asi v 15:30 jsme u lodi a vrháme se na pivní plechovky – ó, jak je jich málo! Věnuji kontrolní pohled rybce, která se během našeho výletu slunila na dně našeho plavidla – nevypadá špatně, dokonce se v naší nepřítomnosti poněkud spravila.

Plavba k osadě Ceguera trvá necelou půlhodinku. Po vyplutí z úzkého kanálu na široký tok Autany se naráz z pralesního podhoubí vyhoupnou všechny zúčastněné hory, kterým jednoznačně dominuje pařez Cerro Autana. Je to obraz, který téměř bere dech. Kopce se již vyčistily od mraků, ostře se rýsují proti dokonale modré obloze a rychlá jízda tomu obrazu dodává prostor v podobě ubíhajících stromů na popředí celé scenérie. Kazí to jen Carlos, který když vidí, že filmuji, vypíná automaticky motor.

Střecha churuaty. Vyloďujeme se pod peřejemi, které vzhledem k vysokému stavu hladiny vypadají poměrně ploše. Dávají však o sobě znát rychlostí proudu a vyššími vlnami. Ihned se v tišině pod peřejemi vrháme do vody a relaxujeme. Cítím, že mám lehký úžeh a stav nevolnosti eliminuji anopyrinem a rumem. Mezitím indiáni vynášejí ze člunu všechen matroš do blízké churuaty, která má být do zítřka naším domovem.

Ceguera - malé indiánky. Po koupeli vybalujeme a v tu ránu je kolem churuaty houf dětí, hlavně holčiček. Skoro mě mrzí, že nejsem pedofil, jak jsou kouzelné. Nežebrají, neloudí, jenom zvědavě koukají, co všechno ti divní gringové s sebou mají. Nejvíce je zajímají, pochopitelně, dámská zavazadla. Oli je z toho trochu nervózní, ale Helenka hned holky prokoukla – nejdříve rozdává pár gumiček do vlasů a než stíháme rozbalit, vydáváme se ze všech drobností, co jsme pro děti měli připravené, včetně velkého nafukovacího míče do vody. Pak s holkami sedíme, „povídáme si“ a nakonec i zpíváme.

V osadě, kterou obývá několik spřízněných rodin, je i škola, ve které vyučuje státem placený maestro. Vyučuje se španělsky souběžně s jazykem piaroa. Dalším výdobytkem civilizace jsou ohavné montované domky, ve kterých nevděční Piaroové pěstují kozy a slepice, místo aby v nich bydleli. No a vrcholem vládního programu je veřejné osvětlení – od řeky vede „hlavní ulicí“ řada dřevěných sloupů se žárovkami až k baráčku s agregátem. Světla promenád se však nekonají, protože státní benzín je zjevně užitečnější k pohonu motorů curiar.

Cerro Autana od Ceguery. Před večeří jdeme na procházku, nechceme být svědky exploze, až Carlos píchne do zamřelého bocóna. Odevšad jsou neskutečně fotogenické pohledy na Cerro Autana. Dým zvolna stoupající nad osadou, palma v popředí, krásná těla kamarádů, to vše stimuluje mou fotografickou hyperaktivitu. Superkýčem je pak zátiší s pahýlem stromu zrcadlícím se v řece, zakotvenou curiarou a Autanou v pozadí.

Cerro Autana od Ceguery. Bocón osmažený v kotlíku na oleji s přílohou rýže byl buď neskutečně dobrý, nebo jsme měli takový hlad. Jistě nelze opomenou dobré proležení a předsmažení kulinářského subjektu na poledním slunci, svůj podíl na gurmánském zážitku má i trampská romantika jídla připravovaného na otevřeném ohni. Abych to shrnul, nikomu nebylo špatně.

Carlos si opět zahrál na Edisona a zalil naše nocležiště intimní září dvacetiwattové žárovky. Pak se dal do vyprávění. Svěřil se, že čeká první dítě, což je poněkud v rozporu s Plešingerovou knihou, ve které jej Vladimír určil otcem několika dětí v Mapuey. Se svou ženou prý žije, podle momentálního přílivu či odlivu turistů, v Puertu Ayacucho nebo v Mapuey. Pak vypráví o svém otci a dědovi, kteří prý byli průkopníky turistiky v celé oblasti Autany. Ptám se na Lonelym zmiňovanou tzv. Humboldovu cestu po Orinoku přes Brazo Casiquiare. Virgilio je prý schopen ji uspořádat – trvá 15-20 dní a stojí kolem 3000 USD na osobu.

V půl osmé je už tma, u čmoudivého ohníčku se opět zastesklo po kytaře, jenže ta by musela být v tomto podnebí nejspíš z plastu. Jsme zmakaní, výstup nám dal zabrat. Jdeme spát, buší mi srdce, z pralesa se ozývají strašidelné zvuky (prý obří žáby), hmyz sice žere, ale po té dnešní kalvárii na Wahari je to pohoda.

Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >


Související odkazy

(c) Uvedení autoři & Asmat 2004 - 2024, design by KamData [Privacy]