Venezuela 2003

Autor: Tom Charvát [2005-03-05]

Úterý, 24.6.2003

Už po sedmé hodině ranní, kdy se opatrně soukáme z hamak, začíná být vedro. Kolem kopců za řekou se potulují cáry mlhy, ale na romantiku není příhodná chvíle, neboť začíná obvyklý ranní problém – kam s ním. Snažím se pohroužit do neproniknutelných houštin na břehu řeky přičemž narážím na Boba, takže si můžeme vzájemně sdělovat své aktuální dojmy. Ještě, že nás nesledují děti, které jsou teď ve škole, asi by bledá tvář silně poklesla v měřítku jejich hodnot.

Caňo Rallo - pražení hariny. Asi v devět nás vyjící motor přenáší přes peřeje Ceguera. Je téměř jasno, panoráma kopců s několika mráčky je nepopsatelné. Po krátké plavbě stavíme ve vesnici Caño Rallo, kde žije další Carlosův strejda Antonio. Vesnice je od řeky neviditelná, prodíráme se úzkým kanálem mezi stromy rostoucími z vody a kotvíme mezi curiarami. Vesnička čítá několik klasických churuat a hliněných baráčků, od Carlose dostáváme instrukci, abychom nefotili lidi. Indiáni nám ukazují celý proces výroby mouky z yuky. V jedné chýši stará indiánka prohrnuje dřevěnou lopatou harinu na obrovském plechu nad ohněm. Carlos jí honem lopatu bere a předstírá práci, jenom abychom tu starou čarodějnici náhodou nevyfotili. Od ohně je příjemné teplo. Na střeše blízké churuaty se zase suší velké placky kasawe z yuky, nejsem moc moudrý z toho, co vlastně je finální produkt, zda mouka nebo placky.

Carlos najímá ještě jednoho výrostka z Antoniovy rodiny, který nám má pomoci přenést člun přes peřeje Pereza a posléze postavit novou hamakárnu na Caño Negro. Dostáváme trs zelených banánů, které chutnají poněkud trpce, ale jsou osvěžující. Banány jsou kratší a tlustší a nejsou zahnuté jako ty středoamerické. Prý je použijeme k rybolovu, stejně jako veliký chumel posvazovaných živých sarančat.

Odtud už je to jen kousek k Raudales Pereza (Peřeje Lenochod). Řeka tady má šířku přibližně 100 metrů a červenohnědá voda se valí několik metrů vysokou kaskádou. Pod ní se dělá mohutný válec, dušička vodáka plesá. Koryto je tvořeno stále ještě žulou, zatímco Cerro Autana a okolní vrcholy jsou již budovány pískovcem. Přechod mezi vyvřelinou a sedimentem je ukryt pod pralesním pokryvem, musí to být výrazná tektonická linie. Pískovcová formace se pak nepřetržitě táhne stovky kilometrů k východu přes Guayanskou vysočinu po stolovky Gran Sabany.

Vyloďujeme se pod peřejí na plochém žulovém platu, jakému se tady říká laja. Vše z člunu vykládáme a nosíme nad kaskádu, pak se chápeme člunu, který je s motorem těžký jak kráva. Nahoře všechno opět nakládáme a s menšími problémy, kdy se nás peřej snaží vcucnout do svého chřtánu, odplouváme.

Asi po čtvrthodině opouštíme černý tok Autany po ještě černějším pravobřežním přítoku, příhodně nazvaném Caño Negro. Carlos tvrdí, že jsme první běloši, kteří kdy překročili Raudales Pereza. Tok řeky je výrazně užší, jedeme pomaleji a opatrně, přesto několikrát bereme dnem o nějaký potopený kmen. Říčka hodně meandruje, v zátočinách jsou na vnitřní straně oblouku nádherné plážičky bílého jemnozrnného písku. Nad hlavou nám občas přeletí papoušci nebo tukani, ale i tady je to s pralesní faunou velká bída. Slova písně Orinoko od Pacifiku o tom, že „…můj člun pokřik ptáků doprovází…“ nebo „…tam v stínech anakonda oběť svírá…“ jsou silně zavádějící, měl bych po návratu Tondovi Linhartovi nalejt čistého vína. Jako zjevení mi připadají dvě curiary s mladými indiány, které potkáváme asi po půldruhé hodině plavby.

Cascadas Negras. Naše plavba končí pod neprůjezdnými peřejemi. Vystupujeme a prodíráme se za pomoci Carlosovy mačety pralesem podél řeky až k cílovým Cascadas Negras. Asi 30 m vysoké vodopády padají ve dvou stupních do černé laguny, na jejíž hladině krouží hustá hnědá pěna. Obsah huminových látek ve vodě je zřejmě hodně vysoký. Na skalách kolem laguny pěna vysychá a vítr ji víří jako chmýří. Vodopády nedávno objevil při svých toulkách Carlos a Virgilio ho pověřil, aby tady udělal turistickou základnu. Jsme pro tuto lokalitu vlastně zkušebními bílými králíky.

Snažíme se dostat nad vodopády, lezeme po strmých děsně kluzkých skalách kolem hučících vod, nepohrdl bych nějakým jištěním. Přelézáme jen první stupeň, ten druhý už bez lana nejde. Po návratu ke člunu ještě přejíždíme řeku k menšímu vodopádu na levostranném přítoku Caño Negra. Prodíráme se k němu hustým pralesem, ale stejně jej pořádně nevidíme. Snažím se k němu dostat obchvatem po oslizlých kluzkých skalách, ale výsledkem je pouze veletrh na mých krásných červených šortkách v důsledku příliš vysokého kroku. Opět se cítím na kolaps, zvýšená námaha v tom pekelném vedru dává srdíčku zabrat. Závěrem se alespoň koupáme v nádherné tůňce pod vodopádem.

Pak sjíždíme pár desítek metrů k menší laguně, nad kterou se na zvýšeném břehu nachází rovný písčitý plácek bez stromů – prý tady kdysi stála rybářská chatrč. Tady Carlos rozhodl vystavět hamakárnu, zvýšený břeh je důležitý kvůli možnému nárůstu hladiny v důsledku přívalového deště.

Začíná slejvák, stojíme pod igelitovou plachtou, popíjíme kořalku a sledujeme stavební ruch. Indiáni mají k dispozici dřevěné pádlo a jedinou mačetu. Mačetou kácí a oklesťují stromy, pádlem hloubí v písku jámy pro základní pilíře. Další narubané kmeny dotvářejí obvod a krov stavby. Martín jede člunem na protější břeh, kde prý jsou lepší liány. Mezitím přestává pršet a snažíme se pomáhat, tedy moc nepřekážet. Indiáni lezou jako opice po konstrukci a liánami ji svazují. Na jemnější práci, jako je stavby střechy, je potřeba liány oloupat a naštípat na tenčí „provázky“; je až neuvěřitelné jak jsou ohebné a přitom pevné.

Campamento de Avejas. Vyvstal však nepříjemný problém. Odněkud se vyrojily mraky afrických včel, s hrozivým bzučením krouží kolem a na všechno sedají, hlavně na nás. Jedna mi leze pod manžetu košile a dostávám pigáro. Snažíme se nedělat prudké pohyby, abychom je nepodráždili. Napadá mě, že po nás lezou kvůli smradu a kážu výpravě vykonat tělesnou očistu. Koupáme se v laguně, převlékáme do čistého, ale výsledek žádný. Zajímavé je, že na indiány včely nejdou. Ti se smějí, že picadoras jdou jen na bílé maso, ale přece jen jsou z toho nervózní. Kvaltují se stavbou, urychleně věší hamaky s moskytiérami a nahánějí nás do nich. Konečně je klid, nicméně není to nijak příjemné ležet pod moskytiérou hustě pokrytou bzučící vrstvou.

Baráček je postaven a přes střechu je přetažena igelitová plachta – jediný nepřírodní materiál, trvalo to slabé tři hoďky. Carlos se chlubí, že je schopen postavit domek i se střechou z palmových listů za pět hodin, docela mu to věříme. Začíná se vařit večeře, když tu přijíždí v curiaře nějaký indián a tváří se ne-li nasraně, tak určitě přísně. Dlouze hovoří s Carlosem, ale piarožsky, takže nerozumím. Carlos se ukáže být velkým řečníkem, protože po jeho dlouhém a nekompromisním monologu nám cizí indoš přátelsky potřásá tlapou a odjíždí. Je nám vysvětleno, že šlo o kapitána nějaké blízké vesnice, který si kladl nároky na turisty (tedy na nás), respektive si chtěl nechat zaplatit za to, že jsme tady. Jsme rádi, že nás Carlos neprodal na guláš a dojatě mu děkujeme.

Večeříme opět kuře se zeleninou a rýží, již se setmělo, nebe je plné hvězd, vidíme i Velký vůz. Po dešti stoupla hladina v řece aspoň o dva metry, ale ještě máme tak metr rezervu. Mrzí mě, že kvůli včelám jsme si nestihli zarybařit. Za řekou se z pralesa ozývá zvláštní řev – prý jsou to opice aranguo, ale zní to jako gorilí válečná píseň. S přáním dobré noci nám Carlos radí, kdybychom šli na záchod, ať si napřed posvítíme na zem, abychom nešlápli na hada. Poznámka stačí k tomu, že prostata-neprostata, potřeba se v noci nekoná.

Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >


Související odkazy

(c) Uvedení autoři & Asmat 2004 - 2024, design by KamData [Privacy]