Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Probouzím se asi ve čtyři řevem opic, to snad musí být sám King-Kong. Ozývají se i další divné zvuky a slyšet je hučení nepříliš vzdáleného vodopádu. Mám nějak blbě pověšenou hamaku, stále se mě snaží vyhodit ze sedla. Všichni kamarádi včetně té mé děsně chrápou, pak se začínají bavit indoši a vyrážejí na lagunu na ryby, už asi neusnu. A před sedmou se náhle ozve známý bzukot a už jsou tady včely, zdá se, že si dokonce přivedly posily. Začínám mít docela bobky, mrchy atakují moskytiéru a záhy se jedna prodírá dovnitř, tvrdě ji likviduji. Indiáni včera říkali, že tábořiště nazvou, podle nás jako prvních turistů, Campamento Checo. Myslím si, že příhodnější by byl název Campamento de avejas. Za chvíli začíná na náš plácek svítit slunce a včely se opět dávají na ústup, asi se nerady opalují. Pouze ty nejhorší feťačky zůstávají na našich pověšených spodcích a ponožkách – mám obavy, aby nezmutovaly v něco strašného!
Carlos ke snídani peče
z kukuřičné mouky arepas, zatím
nám docela chutnají, i když jsou dosti mastné. Pak odháníme intoxikované včely
z našeho prádla, balíme a před devátou odjíždíme. Jak se zvedla voda,
zmizely bílé pláže, snížily se průjezdy pod padlými stromy, ale zase nebereme
dnem o potopené kmeny. Občas nad hradbou pralesa vykoukne bílým mráčkem ověnčená
Cerro Autana, díváme se na ni téměř
z východní strany, odkud vyniká její kolmá jižní stěna. Z pralesa ční
i další vysoké kopce, Carlos je sice pojmenovává, ale v paměti mi zůstává
pouze název Cerro Paraque, který však
v naší mapě nenacházíme. V Kanadě tištěná mapa Venezuely
v měřítku 1:1.750.000 bylo to nejlepší, co se dalo sehnat. Pro naše
potřeby jsem naskenoval výřezy zájmových oblastí a zvětšil je, abych pořád
nemusel tahat brýle. Carlos však do mapy hledí dost nedůvěřivě, prý některé
řeky tečou jinak, ani názvy osad a kopců se mu nezamlouvají. Večer mi pak do
mapy maluje místa, která jsme navštívili a popisuje je správnými jmény (tedy
podle něj).
Na soutoku s Autanou to berme ještě kus proti jejímu
proudu a úzkým kanálem se dostáváme ke krásné vesničce či komunitě Largarto. Carlos zdůrazňuje, že jsme
prvními cizinci, kteří místo mohou navštívit, rozumím tomu tak, že je to pro
nás čest. Domky a churuaty jsou
malebně rozprostřeny pod pískovcovou skálou, je tady neuvěřitelně čisto.
Vesničané se drží nedůvěřivě stranou, jen krásné okaté děti nás zvědavě
okukují, bohužel už pro ně nic nemáme. Takže tady jsme zřejmě nejdále
v indiánském teritoriu, ovšem představa indiánů v sukýnkách
z trávy je iluzorní – všichni jsou oblečeni po bělošsku. Jedna holčička má
klobouček, jiná šatičky, kluci nejrůzněji potištěná trika. Carlos říkal, že už
i „divocí“ Yanomamové chodí
v džínách a tričku. Ptáme se, zda si smíme děti vyfotit, indiáni dávají
hlavy dohromady a radí se, ale výsledkem je záporná reakce – mám pocit, že vlastně
ani nevědí, co po nich chceme. Tak si dělám zoomem alespoň pár záběrů na dálku.
Ukazují nám cocuru (Uva amazonica), což je zvláštní stromovitý keř, jehož plody
velikostí, barvou, hroznovitým uspořádáním i chutí připomínají červené hrozno.
Uvnitř mají pecku velikosti i tvaru lískového oříšku. V jedné chýši nás
Carlos upozorňuje na plotýnku na pečení placek, která má skoro metr v průměru.
Zvláštní na ní je, že není plechová, ale keramická, je uplácaná z hlíny a
popele nějakého speciálního stromu a pak vypálená. Ptám se, proč tady nepěstují
třeba krávy. Carlos říká, že prý by je neuživili – museli by pro ně udělat
pastviny kácením dalšího pralesa, přičemž by pastvina neměla dlouhého trvání
kvůli nízké úrodnosti půdy a musel by se kácet další prales. Dávám mu za
pravdu, nicméně si myslím, že když tu mohou pěstovat slepice, uživilo by se i
prase.
Teď už nás čeká jen cesta
zpět po proudu Autany. Provázejí nás
spektakulární pohledy na blízké i vzdálenější kopce. Kolem jedenácté jsme u Raudales Pereza, přenášíme věci a loď a
jelikož je nádherně, navrhuji, abychom si udělali pauzu s poledním
piknikem. Je tu skvělé koupání. Zkouším pod kaskádou v mírnějším proudu
rybařit, asi hodinu nahazuji vlasec do proudu, kolem skáčou ryby a chechtají se
mi. Praktikujeme i indiánský způsob trávení ryb přímo v řece tím, že
v ní pereme prádlo, ale ryby jsou zřejmě značně otrlé.
Naši průvodci vaří v kotlíku na ohni oběd (pro změnu kuře se zeleninou), během jídla se rychle zatahuje a začíná pršet. Bylo na čase, protože už jsme se začali pěkně připalovat. Rychle vše házíme do lodi a ve slejváku vyplouváme. Za chvíli jsme mokří hasta los huesos a při rychlé jízdě je nám zima. Krátce stavíme v Caño Rallo, kde se s námi loučí kluk z Antoniovy vesnice, a za stálého deště pokračujeme až do Mapuey. Díky vyššímu stavu vody se dostáváme se člunem úzkým kanálem (za sucha pěšinou) až do veliké louky, která je mezi vesnicí a řekou. Jedná se určitě o louku, kterou zmiňuje Plešinger ve své knize jako potenciální letiště. Teď by tady mohly přistávat akorát tak hydroplány – louka je téměř pod vodou.
Už skoro jako doma se zabydlujeme v hostinském domě, rozvěšujeme mokré svršky a lížeme si rány. Raúlovi kluci nás zvou na procházku někam do kopečků nad vesnicí. Je pěkný podvečer, už zase horký a dusný, Angelito, vyzbrojený mačetou, se jako průvodce cítí důležitě. Cestou po pralesní pěšině usekává kus liány, ze které prýští voda a musíme ochutnat. Voda má mírně svíravou chuť po tříslovinách. Stoupáme na vyvýšeninu po černých žulových plotnách a kocháme se výhledem na nekonečnou džungli. Cestou zpět nám Angelito dlouhým klackem šikovně sundává trs plodů z vysoké cocury, které tiší břišní křeče po liánové vodě.
Doma pijeme poslední piva, pozorujeme na vysoké palmě nějaké velké ptáky, co vypadají jako kondoři, a čekáme, až Carlos uklohní slavnostní večeři na rozloučenou. Menu tvoří kuře se šunkovou rýží, brambory a banány, vše pečené na ohni. Jako zákusek máme rozporcovaný ananas naservírovaný na ozdobně vykrajovaném banánovém listu, to se Carlos předvedl!
Večer je společenský. Carlos nám ukazuje, jak jeho dědeček dělal z banánových listů cigára – napřed stočí ořezaný kousek listu, nasype do něj tabák z Bobových rozmáčených cigaret, pak jde polotovar někam vysušit a nakonec TO s Bobem kouří. No, při výrobě chyběla akorát zpocená stehna kubánských černošek, na kterých se pravá havana uhlazují a stáčejí. Bob se tváří statečně, nicméně jsme rádi, že hulení přežil.
Opět je vzpomínán strýc Raúl, jehož extempore s australskou antropoložkou ho udělalo slavným zřejmě po celém středním Orinoku. Mrzí mě, že jsme ho osobně nepoznali. Řeč jde o všem možném, Helenku jímá nepochopitelný záchvat nostalgie po jejích bezprizorních pacientech na druhém konci zeměkoule, a vyzvídá, jak je to s lékařskou péčí ve zdejším bohem zapomenutém kraji. Prý je odtud asi půl hodiny jízdy člunem něco jako ambulance či pohotovost. Pro vážnější případy tam jezdí rychlá lodní záchranka z Puerta Ayacucho. Carlos říká, že zanedlouho budou mít v osadě i vysílačku.
Ptám se Carlose na další cestovky v P.A. – prý jsou tam ještě dvě, které dělají delší túry do okolí, ale Virgilio je prý vždy o krůček napřed, samozřejmě též kvůli Carlosovým objevům a nápadům. Jako perličku vypráví o průseru cestovky Coyotes, jejíž průvodci prochlastali na Isla Ratón všechny peníze a neměli na benzín, aby dopravili turisty zpět do P.A.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
