Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Noc se příliš nevydařila, měl jsem opět blbě pověšenou hamaku, prostřední špagáty byly natažené víc než krajní, takže se bez pádu nedalo spát úhlopříčně. Nad ránem to vzdávám, za ublíženého sakrování opouštím to Záhořovo lože a zbytek noci trávím podřimováním u stolu, čímž si způsobuji částečné ochrnutí.
Ráno je chmurné, arepa k snídani to nevylepšuje. Martín se rozpovídal, zdá se, že ho mrzí náš odjezd, což je téměř nevídaný projev indiánských citů. Balíme a v půl deváté odjíždíme, celá rodina se s námi loučí a těší se na hodokvas, neboť jim Carlos nechal většinu jídla, které jsme během expedice nespotřebovali.
Je zataženo, dost se ochladilo a evidentně se chystá k dešti. Opouštíme Autanu a pokračujeme po řece Sipapo. V poledne se koupáme a obědváme u malých kaskád na pravobřežním přítoku Sipapa. Poté se noříme do hnědých vod Orinoka. Za ústím vidíme poprvé sladkovodní delfíny, tedy spíše jejich lesklé hřbety na okamžik se vynořující z kalné hladiny.
Míříme kousek proti proudu k vojenské stanici na Isla Ratón, kde musíme nahlásit, že jsme neemigrovali k Piaroům. Jsme středem pozornosti osádek četných lodí kotvících v přístavišti, protože Carlos se hlasitě chlubí, kdeže jsme to všude byli. Mezitím, co vyřizuje náležitosti, dáváme si v kantýně pivo. Ve chvíli, kdy si dáváme druhé, je mezi námi Carlos a žádá si svůj díl. Dostává čtvrtinkovou láhev polaru barvy vyšeptaného čaje, což ho dostává opět do vyprávěcí nálady. Líčí, jak ho v osmi letech dali do misijní školy, kde strávil dvanáct let a další tři roky u padre Antonia, právě tady na Isla Ratón. Poté se dostal na střední školu v P.A., kde vystudoval a odmaturoval v oboru cestování a ekonomika. Říká, že by rád studoval na univerzitě, ale teď, když se oženil, nemá na to čas a peníze.
Z Isla Ratón odplouváme po širokém proudu Orinoka, jehož velké víry občas lodí pěkně zacloumají. V Samariapu jsme krátce po druhé hodině, už na nás čeká šofér s fordkou a návěsem.
Na základně Yutaje v P.A. nás vítá Virgilio a je zjevně rád, že jsme se vrátili v pořádku. Veze nás na autobusový terminál, kde si kupujeme místenky na zítřejší autobus do Ciudad Bolívar. Autobus jede ve 21:00 a stojí 13.000 Bs, což je velmi příznivé.
Původně jsem měl zcela jiný plán. Vladimír Plešinger a jeho přátelé nám doporučili, abychom na letišti v Puertu Ayacucho najali malé letadlo, které by nás vzalo přes prales do Santa Eleny de Uairén. Bonbónkem měl být přelet nad stolovkou Sarisariñama, na níž jsou proslulé simas – až 300 m hluboké propasti s kolmými stěnami, jejichž původ dosud nebyl zcela objasněn. Zjistili jsme však, že letová hodina avionety stojí 300 USD, doba letu je 4 hodiny, pilot si však účtuje zpáteční let a cena se ještě může prodražit při protivětru. Zvolili jsme tedy, ač neradi, pozemní cestu, náhradou jsme se rozhodli zaplatit si okružní let kolem Cerro Autana.
Vracíme se na pokojíček a dopíjíme poslední vzpomínku na domov – zteplalý a hnusný fernet. Takto inspirováni jdeme na nákup do supermercada, kde se zaopatřujeme údajně nejlepším venezuelským rumem Ron Anejo Casique, ale pro jistotu ještě rumem obyčejným značky Superior, chuti víceméně stejné, ceny však poloviční.
Na večeři jdeme do již osvědčeného restaurantu, kde si dáváme biftek s nějakým přízviskem (já parmazán, Helenka žampióny), maso je díky pětidenní kuřecí dietě super. Holky si dávají chilské víno, já s Bobíkem pár piv, celé to dohromady stálo skoro 60.000 Bs, ale nelitujeme.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
