Autor: Petr Slabý [2005-03-22]
Dnešní etapu popisoval Honza asi takhle: "Nejdřív pojedete při pobřeží, po takové rovince do Porto-Vecchio. Město objedete po okruhu a napojíte se na silnici D368. Tam se to začne zvedat, je to tam dost těžký. Většinou je bezvětří a slunce máte za zády. Úplně cítíte jak vás vmačkává do asfaltu a každý otočení pedálů je neuvěřitelné utrpení. Pak přijedete k vesnici a doufáte, že aspoň tam bude kousek roviny. Jenomže tam teprve začíná ten nejhorší kopec. Potom pojedete kolem přehrady Ospedale a můžete si udělat zastávku u vodopádu Piscia di Gallo. Víceméně z kopce pak dojedete do kempu v Zonze. V půl čtvrté odtamtud bude odjíždět autobus s pěšími na krátký výstup v průsmyku Col de Bavella. Kdo s cyklistů to stihne a bude mít ještě chuť, může jet samozřejmě taky."
Ranní balení se nám nějak dařilo ještě hůř než obvykle. Když jsme konečně byli připraveni vyrazit, byl už autobus s pěšími dávno pryč. Také tentokrát v něm seděla i většina cyklistů, z kempu nás na kole vyjíždělo všeho všudy šest. Na poslední chvíli jsem ještě chtěl dopumpovat zadní kolo. Bohužel se mi při tom rozšrouboval ventilek, což mělo za následek dalších deset minut zdržení. Vzpomněl jsem si na své předsevzetí z prvního dne dofukovat kolo vždy pouze večer, když je v dosahu Honza s nářadím. Naštěstí vše dobře dopadlo a ventilek se mi podařilo utáhnout rukou tak, aby neutíkal.
Vyrazili jsme na cestu podle pobřeží. Začínalo už být docela teplo, ale foukal příjemný větřík od moře. Relativně svěží jsme tak dorazili až na silniční okruh kolem Porto Vecchio. Chvilku jsme studovali mapu a diskutovali možnosti, až jsme se nakonec rozhodli sjet dolů do města. Pokračovali jsme tedy stále rovně a vjeli do historického centra. Značení směrů tu nebylo příliš jasné, takže jsme se snažili držet hlavní silnice a směřovat stále stejným směrem k moři. Když už jsme se blížili k přístavu a nikde stále nebyla žádná značka s naším směrem, začal jsem být poněkud nervózní. Byl nejvyšší čas přeptat se někoho na cestu. U silnice právě policisté peskovali nějakého neukázněného řidiče. Místní policie město obvykle dobře zná, takže jsem neváhal a šel se jich zeptat. Tihle ale nejspíš nebyli místní, protože se jenom nejistě rozhlíželi a nakonec přiznali, že vlastně neví. Naštěstí je napadlo zeptat se řidiče, který mi ochotně poradil. Nebylo to ani příliš složité.
Dojeli jsme dolů v moři a udělali hygienickou zastávku u hypermarketu. Poněkud nervózně jsem sledoval hodinky, protože jsem původně měl v úmyslu stihnout i horský výstup s pěšáky. Když jsme vyjížděli, byl už jsem zase klidný. Do půl čtvrté už jsme to v žádném případě nemohli stihnout. Porto Vecchio jsme opouštěli těsně před polednem. První půlhodnu jsme byli ještě plni optimismu a smáli se jak Honza zase přeháněl. Pak jsme zjistili, že tentokrát měl vyjímečně pravdu. Prakticky současně ustal vítr a silnice se proti nám zvedla. Vzhledem k tomu, že byla skoro jedna hodina letního času, měli jsme slunce přímo nad hlavou a bylo prakticky nemožně najít alespoň kousek stínu. Pokud se to přece jen podařilo, okamžitě jsme sesedali s kola a mlčky odpočívali.
Podle mapy měl téct zhruba ve dvou třetinách cesty pod silnicí potok. Myšlenka na tekoucí vodu nás naplňovala nadějí na záchranu. Jel jsem jako obvykle v čele skupiny a z milníků u cesty se snažil vytušit jak jsme asi daleko. Byl jsem už skoro přesvědčen, že jsme potok museli minout, když jsem za sebou uslyšel radostné výkřiky. Přehlédl jsem jej pouze já, zbytek posádky byl naštěstí bdělejší. Kola jsme opřeli o svodidla a začali zkoumat jak se dostaneme dolů k vodě. Nebylo to úplně jednoduché, ale nakonec jsme všichni ve zdraví sešplhali. Ocitli jsme se v ráji. Úzká průrva, ve které tekl potok, poskytovala spolu s mostem dostatek stínu. Voda sice netekla z ledovce, ale proti okolnímu vzduchu se nám zdála příjemně chladná. Bohužel nevládnu básnickým nadáním, abych dokázal lépe popsat jaká slast je postavit se doprostřed potoka, zabořit hlavu do vody jako pštros do písku a chvilku jen tak vypouštět bublinky.
U vody a ve vodě jsme strávili asi půl hodiny. Ještě jsme naposled namočili trička, nabrali vodu do helmy a vyškrábali se zpátky na silnici. Jelo se nám teď o něco lépe. Tričko sice uschnulo během deseti minut, ale pocit, že už to nemáme daleko, nás hnal kupředu. Příštích šest kilometrů jsme zdolali během půl hodiny a přijeli do vesnice Ospedale. Honza tentokrát opravdu vůbec nepřeháněl. Ač se to zdálo nemožné, stoupání tu bylo ještě ostřejší než předtím.
Téměř na konci vesnice jsem objevil pramen. Velká cedule zde hlásala, že voda není pitná. Možná tu byla jenom pro zvýšení zisků nedaleké restaurace, ale raději jsem to nezkoušel. Znovu jsem namočil tričko a helmu, a když mě dojel zbytek posádky, vyrazili jsme na další cestu. Za vesnicí ještě zbývalo několik zatáček, než se za jednou z nich silnice najednou zlomila a po třech hodinách dřiny jsme mohli zařadit těžší převodový stupeň. Byli jsme u přehrady.
Blížila se třetí hodina, takže už byl nejvyšší čas na oběd. Usadili jsme se na břehu a vytáhli bagety. V přehradě je dostatek vody zřejmě jenom při jarních záplavách, takže jsme se klidně mohli procházet po jejím dně plném pařezů z vykácených stromů. Toho jsme využili k vytvoření skupinového fota za pomoci fotoaparátu položeného na pařez. Čas už ale opět začínal pracovat proti nám, takže nezbylo nic jiného než se vydat na cestu.
K vodopádu Piscio di Gallo to nebylo daleko. Že jsme na místě jsme poznali podle aut zaparkovaných na každém volném kousku země. Až teď jsme zjistili, že od silnice k vodopádu jsou to skoro tři kilometry, které je třeba zdolat pěšky. Připoutali jsme kola ke stromu a vydali se na cestu. Naštěstí prakticky nebylo možné zabloudit, protože trasa byla široká, dobře vyznačená a valila se po ní spousta lidí. Po půlhodině chůze jsme dorazili až k řece. Šli jsme dál při jejím břehu až k místu, kde se od cesty vzdálila aby se o kousek dál propadla s obrovským rachotem o dvě stě metrů níž.Vylezli jsme na skálu a kochali se výhledem do údolí. Vodopád však odtud bohužel nebyl vidět. K jeho spatření bylo třeba pokračovat ještě dál po cestě a sešplhat dolů do údolí. Po krátké diskusi jsme se dohodli, že tuto cestu absolvuji sám. Janě v cestě bránil strach z výšek a Martinovi bolavé koleno. Ani já jsem neměl přílišnou chuť šplhat až dolů, a pak se zase drápat zpátky. Nicméně, když už jsem dorazil až sem, nechtěl jsem si nechat ujít hlavní atrakci dnešního dne. Měl jsem v plánu sejít alespoň tak daleko, abych spatřil vodopád, a pak se zase vrátit zpátky.
Po deseti minutách mírného poklusu jsem dorazil na místo, kde končila značená cesta. Na jejím konci byla cedule upozorňující, že následující sestup je určen pouze pro dobrodruhy a lze jej absolvovat pouze na vlastní nebezpečí. Vodopád zde bylo možno zahlédnout, ale byl prakticky zcela zakryt stromy. Při pohledu dolů se mi zdálo, že stačí sešplhat ještě tak maximálně deset metrů, a výhled se rapidně zlepší. Byla to pravda jen částečně. Výhled se sice zlepšil, ale stále ještě byl z vodopádu vidět sotva kousek. Díky dostatku stromů byl sestup sice obtížný, nicméně zvládnutelný i v polobotkách, které mi sloužily jako cyklistická obuv. Postupoval jsem tedy dál a dál, pokaždé s úmyslem obejít pouze další strom, za kterým už určitě bude ten nejkrásnější výhled. Zastavil jsem se až když k vodě zbývalo pouhých deset metrů a dále se přibližovat už opravdu nemělo cenu. Byl jsem u cíle. Pořídil jsem definitivně poslední fotografie vodopádu (v domnění, že určitě nepůjdu až dolů, jsem jich při předchozím sestupu pořídil už několik) a natočil burácení vody na kameru. Cesta nahoru byla o něco jednodušší než sestup. Snažil jsem se spěchat, ale nebylo to jednoduché, protože jsem se musel neustále vyhýbat lidem sestupujícím a padajícím dolů. Nakonec jsem se vyšplhal z údolí, a pak střídavě došel a doklusal zpět na parkoviště.
Martina s Janou jsem podle očekávání nalezl v poloze ležmo. Posbírali jsme kola, dopili zbytek vody a vydali se na poslední kilometry. Byli jsme plni optimismu, protože Honza sliboval, že cesta už povede z kopce. Bohužel to nebyla tak úplně pravda. Mírné kopečky se střídaly s rovinkami, na kterých bylo díky rozbité silnici zapotřebí šlapat skoro stejně usilovně. Městečko Zonza se před námi objevilo na poslední chvíli. Jednak už jsme opravdu nemohli, a jednak se blížila šestá hodina, kdy se zavírají samoobsluhy. Naštěstí jsme to stihli. Nakoupili jsme pití a nanuky, usadili se na chodníku a užívali si. Do kempu zbývaly poslední dva kilometry, navíc tentokrát opravdu z kopce, takže jsme už neměli kam spěchat. Vidina večeře nás nakonec ale přece jenom donutila vstát a dnes naposledy nasednout na kolo.
Měli jsme za sebou necelých sedmdesát kilometrů s celkovým převýšením skoro tisíc metrů. Kromě únavy se do duše pomalu vkrádat nostalgie. Zítra nás čeká poslední cyklistická etapa.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ] Další >
