Autor: Petr Slabý [2005-03-22]
Tak tedy naposledy na kolo. Po ránu stoupáme od kempu na kótu 1218 m.n.m. - Col de Bavella. Je to asi 450 výškových metrů, což je po včerejší etapě poměrně dost. Posledních pár kilometrů do průsmyku jsme se vysloveně ploužili. Ale nakonec jsme zdolali i tuto poslední překážku a vydali se z kopce dolů k moři. Zhruba po deseti kilometrech jsme přijeli k největší atrakci dnešního dne - přírodní soustavě kaskád na říčce Polishella. Potok zde v pískovcové skále vyhlodal soustavu asi dvanácti kaskád, ve kterých voda přepadává ze skály do různě velikých tůní a jezírek.
Kola jsme připoutali k mostu u silnice, pokusili se vodotěsně zabalit pasy a peníze pro případ nenadálého pádu do vody a vyrazili - jak jinak než do prudkého kopce - proti proudu řeky. Cestou jsem zjistil, že jsem v kole zapomněl svoji záložní peněženku, takže jsem si pro velký úspěch úvodní stoupání zopakoval, tentokrát v mírném poklusu. Martin s Janou na mě čekali u prvního vodopádu. Vzhledem k tomu, že jsme šli proti proudu, byl první vodopád zároveň nejmohutnější. Voda zde vytvořila přírodní tobogán, pod kterým bylo asi desetimetrové jezírko. Překonal jsem svůj odpor k podobným atrakcím, vyšplhal s ostatním po skále a svezl se v tobogánu. Voda byla na korsické poměry relativně studená, což bylo v přetrvávajícím vedru docela příjemné.
Jestliže až sem se bylo možno dostat relativně suchou cestou, dál už bylo možno pouze šplhat potokem a po přilehlých skalách. Domluvili jsme se proto s Karlosem a Juanitou, které jsme zde potkali, že se při dalším postupu vystřídáme a navzájem si pohlídáme věci.
Cesta vzhůru byla kombinací plavání, brodění a lezení po skalách. Podařilo se nám vyšplhat asi přes tři nebo čtyři vodopády, než jsme usoudili, že další cesta je jednak nad naše síly a jednak už nemá valný smysl. Vody v potoce ubývalo, takže začínal převažovat horolezecký terén a to nejlepší jsme už stejně viděli. Vydali jsme se tedy zpátky. Věren své zásadě, že je lepší být živý zbabělec než mrtvý hrdina, jsem se příliš neúčastnil skákání z vodopádů a raději se vracel stejnou cestou, jakou jsme šli nahoru.
Karlos se svou přítelkyní už nás vyhlíželi. Zatímco se vydali za vodním dobrodružstvím, usadili jsme se na kámen a vyndali svačinu. Bylo mi nádherně. Nohy jsem si chladil ve vodě, hlavu jsem měl ve stínu stromů a slunce příjemně hřálo. Bageta s paštikou se zdála být božskou stravou a po obědě jsme se podělili o poslední zbytky fernetu. Martin ho dokonce až sem donesl v originální lahvi. Chtěl totiž vyhrát v soutěži o nejlepší letní fotku s lahví fernetu. Jeho plán byl doplavat s lahví k vodopádu, vynořit se pod ním z vody a vyfotit se s vítězným gestem s lahví nad hlavou. Ukázalo se, že to nebude až tak jednoduché. Zkuste si někdy plavat s lahví v ruce proti proudu. Přímo pod vodopádem se voda tak točila, že bylo obtížné udržet hlavu nad hladinou i bez lahve. Nakonec se mu podařilo podplavat vodopád, otočit se a několik sekund šlapat vodu s jednou rukou nad hlavou. Na mé fotografické schopnosti to bylo bohužel dost málo. Obě fotky, které jsem pořídil, zůstaly nepublikovatelné i po dodatečné úpravě v počítači. Je to škoda, Martinův obličej by možná nějakou cenu vyhrál. Zkuste si někdy pustit na hlavu hodně prudkou studenou sprchu, co nejvíc se nadechněte, vyšpulte tváře a přimhouřeným okem se na sebe podívejte do zrcadla. Zhruba tak vypadal Martin, škoda že se mi v rozrušení nepodařilo zaostřit.
Čas pokročil a my už jsme pomalu začali přemýšlet, jestli na nás naše kola čekají tam, kde jsme je nechali. Skutečně tam byla, takže jsme mohli vyrazit na další cestu. Korsika se nás ještě jednou pokusila postrašit stoupáním, ale vyzbrojeni mapou jsme věděli, že kopec nebude mít dlouhého trvání. Vyjeli jsme na Col de Larone a začali definitivně klesat k moři. Na tuto silnici je zákaz vjezdu nákladních aut a autobusů. Brzy jsme poznali proč. Cesta byla i na místní poměry hodně úzká. Tak, jako se jinde obtížně vyhýbají dvě auta, jsme se obtížně autům vyhýbali na kole. Po několika kilometrech nás podél silnice začal provázet potok Solenzara. Na prvním koupališti byl můj návrh na zastávku ještě odmítnut, ale po dalším kilometru mě naopak přehlasoval zbytek posádky a šli jsme se koupat. Na žádné velké plavání to tu nebylo, ale oblázkové pláže mezi strmými úbočími a chladivá voda v odpoledním žáru byly naprosto úchvatné. Na následujících dvanácti kilometrech jsme takto zastavili ještě dvakrát, takže jsme celkově docílili obdivuhodné průměrné rychlosti ve sjezdu, čítající zhruba tři kilometry v hodině.
Nebylo ostatně kam spěchat. Do cíle v přímořském městečku Solenzara jsme dorazili okolo čtvrté hodiny. Nakoupili jsme nějaké zásoby v supermarketu (vzhledem k tomu, že v něm byla klimatizace, se nákup dvou limonád a oříšků protáhl skoro na půl hodiny), z posledních sil postavili stan a zůstali před ním bezvládně ležet.
Večer jsme se sice trochu probrali, ale večírek na rozloučenou ani tak rozhodně nebyl nijak divoký.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ] Další >
