Autor: Petr Slabý [2005-03-22]
Dnes tedy konečně vyrazíme na kolo. Dobře naladěn po příjemné noci pod hvězdami jsem si hned po ránu šel zaplavat do moře. Nedošlo k žádnému překvapení, moře bylo krásné, příjemně teplé a odporně slané. Úžasné plovací brýle, které jsem před časem pořídil mimo jiné pro tyto účely, zůstaly samozřejmě doma na gauči.
Po snídani skládající se z jedné oplatky Siesta jsme zahájili přípravy k jízdě. Odpustím si na tomto místě podrobný popis této chaotické činnosti a shrnu pouze výsledek: vedle autobusu jsem nechal volně ležet sandály (které před ztracením zachránili až řidiči) a balení včetně nabírání pitné vody a bríefingu s Honzou nám trvalo více než dvě hodiny. Jak se ukázalo v příštích dnech, nebyl to až tak špatný čas.
Před půl desátou jsme tedy přece jenom vyrazili na cestu. Z kempu jelo na kole jen asi 7 lidí. Všichni ostatní se poměrně snadno dali odradit popisem útrap čekajících na cestě a nechali se vyvést na první kopec autobusem. Když jsme vyjížděli, bylo už poměrně teplo. Začátek hned naznačil jak budou probíhat i následující dny. Jediná cesta, která vedla z našeho bivakoviště, byla ještě celkem bez problémů. Na nejbližší křižovatce jsem ovšem poměrně sebejistě odbočil vlevo, misto vpravo. Až Martinovy nahlas vyslovené pochybnosti mě donutily hlouběji se zamyslet, prostudovat mapu, přečíst si značky na nejbližším kruhovém objezdu a vyrazit správným směrem, tedy doprava a do kopce. Všeobecně se dá říct, že má-li cyklista na Korsice pochybnosti o správném směru další jízdy, může směle vybrat cestu vedoucí do největšího kopce. S vysokou pravděpodobností to bude ta pravá.
První pauzu za účelem fotografování, filmování a kochání jsme udělali již asi po dvou kilometrech. Zastavili jsme na kopci nad pláží, ze které jsme vyjížděli. Fotili jsme moře a pozorovali náš autobus, který právě vyrážel za námi. S připravenou kamerou jsme čekali až pojede kolem. Když už to trvalo více než deset minut, sbalili jsme kameru a opět otevřeli mapu. Zdálo se téměř jisté, že jedeme špatně, protože v opačném případě by autobus musel dávno projet kolem nás. V momentě, kdy už jsme nasedali na kolo a chtěli se vrátit, přece jenom přijel. Dokonce i tu kameru jsme stihli zase vyndat.
S novým elánem jsme vyrazili na cestu. Pod stále ještě dopoledním sluncem jsme šlapali do vytrvalého kopce. Asi po deseti kilometrech začal zřejmě Martinovi docházet dech, takže mě zákeřně upozornil na málo nafouknuté zadní kolo. Poměrně hloupě jsem mu na to skočil a při nejbližší příležitosti zastavil. Zdánlivě neškodná operace jakou je dofukování kola se málem stala osudnou. Zabral jsem totiž medvědí silou a podařilo se mi rozlomit ventilek vejpůl. Po několikasekundovém šoku nad neopravitelnou závadou jsem si uvědomil, že ventilek je součástí duše a že mám jednu náhradní. Kupodivu se ji povedlo bez větších problémů namontovat, takže jsme po dvaceti minutách mohli opět vyrazit na cestu. Dal jsem si ovšem předsevzetí, že dofukovat kolo budu už jenom v bezpečí kempu a s hlavním mechanikem nablízku. Samozřejmě, že jsem ho nesplnil.
Pomalu jsme stoupali po okraji pouště Desert des Agriates přes vesničku Casta až do výšky 322 metrů na Pic du Diable. Ďáblův vrchol má příhodný název. Zejména v srpnu, při jízdě do kopce a když přestane foukat vítr. Vůbec jsme se nezlobili, když jsme se vyškrábali nahoru a zahájili sjezd zpátky k moři. Byla to krásná odměna za protrpěnou námahu. Několik zatáček jsem se dokonce mohl pošklebovat chlapíkovi s Mercedesem SLK, který mě sice předjel, ale potom jel pomaleji než já.
Netrvalo dlouho a ocitli jsme se u kempu Ogliastro. Nenápadně jsme pronikli do umývárny a doplnili tekutiny. Poblíž kempu je nádherná pláž, která byla prvním významnějším bodem dnešního itineráře. Na koupel v moři jsme ale neměli chuť a tak jsme alespoň vyjeli na kopec nad ní. Snažili jsme se zahlédnout někoho z ostatních, ale marně. Ostatně pravděpodobnost, že tu ještě někdo bude, nebyla velká. V půl jedné už byl nejvyšší čas být o pěkný kus dál.
I my jsme se tedy přestali kochat a vyrazili opět na cestu. Vedla zvlněnou krajinou po mořském pobřeží. Měl jsem čím dál tím více času na vyhlídky u moře, protože na Martina přišla drobná krize. Myslím, že na horském kole své maminky už na Korsiku nikdy nepojede. Tahat se do kopce s kolem, kterému podivně vržou ložiska, které je pro Martina malé, a které je navíc poměrně těžké, není žádná legrace. Nakonec jsme ale přece jenom dojeli až na maják v I´lle-Rousse. Vlastně tam byly majáky dva. Nový a zřejmě funkční na skále těsně u břehu a původní blíže do vnitrozemí. Podařilo se nám pod ním najít stín a pustili jsme se do oběda. Nic tak nedokáže zvednout náladu při namáhavé cestě jako pořádný kus jídla. Jen nás trochu znervózňovala skutečnost, že nám už opět začíná docházet voda.
Po obědě nám nezbylo nic jiného než se opět vydat na cestu. Martin šel ještě udělat fotku nového majáku a já se mezitím vydal k silnici. Zjistil jsem, že se nám cestou nějak podařilo předjet alespoň několik členů výpravy. Sice pouze díky tomu, že se byli koupat v moři, ale přece. Dvě dámy a jeden pán tlačili kolo do kopce na maják. Pozdravil jsem tedy silným hlasem. Dámy se začaly dohadovat, jestli patřím k výpravě. "Ale jistě,", já na to. "Vzpoměňte si, všem jsem vám v Praze nakládal kola."
Tak tedy opět vzhůru vzhůru. Od moře přes vesnici Corbara do výšky přes třista metrů a dále krajinou mezi kopci. Za necelou hodinu jsem dojel na křižovatku pod vesnicí St. Antonio. Martin jel s mírnou ztrátou, takže když dorazil za mnou, mohl jsem mu oznámit dobrou a špatnou zprávu. Do St. Antonia to máme jenom dva a půl kilometru. Ale je to do strašného kopce, z třista šedesáti metrů zhruba do pěti set. Vzhledem k tomu, že St. Antonio neleželo přímo na trase, byla zde ještě možnost tuto atrakci vynechat. To bychom samozřejmě udělali pouze v případě akutní smrti, ale v příštích okamžicích tato varianta stejně padla úplně. Po silnici nám totiž jela naproti Silva. "Tak co, byli jste na St. Antonio?" "Zrovna se rozmýšlíme, jestli tam pojedeme." "Tak možná ahoj nahoře." A zmizela za zatáčkou v kopci. Teď už samozřejmě nebylo o čem přemýšlet. Dal jsem těžší převod, lehnul si na řidítka a vyrazil za ní. Ztráta byla asi třista metrů. Za chvíli ji mám. Už jenom dvěstě padesát metrů ztráty. Sakra, kopec nějak přituhuje. Lehčí převod, ale hlavně nepolevit. No jo, na silničním kole se jí to jede. Zkusím to kousek ve stoje. Taky má klipsny, ty jsou v kopci moc užitečné. Nějak mi dochází kyslík. A stejně už jsme skoro nahoře. Do města Silva vjela se stejným náskokem, jaký měla dole pod kopcem, možná o pár desítek metrů větším.
V St. Antoniu jsem odložil kolo u prvního baru a vešel dovnitř objednat místní specialitu, na kterou nás upozornil Honza. Do sklenice s ledem se vymačká citron. K tomu dostanete láhev vody a cukřenku. V podstatě nic moc, ale zkuste si něco takového udělat po sedmdesáti kilometrech na kole v pětatřicetistupňovém vedru. Měl jsem dojem, že ochutnávám živou vodu. Ani mi moc nevadilo, že jsem venku nechal kolo s foťákem a kamerou. Když jde o život, zůstávají podobné malichernosti stranou. Postavil jsem se se sklenicí tak, abych viděl otevřenými dveřmi na ulici. Barmanka mě posílala sednout ke stolu. "Čekám tady na kamaráda. Jede za mnou." "Mám mu taky udělat šťávu?" "Zatím ne, přijede až tak za deset minut." To jsem samozřejmě přeháněl, dorazil asi minutu poté.
Zjistili jsme, že bar má ještě jeden vchod, před kterým jsou stoly se židličkami. Přesunuli jsme se tam s koly. Byl tam i Honza se Silvou, takže jsme chvilku dali řeč. Silva nám doporučovala jet do kempu přes Montegrosso, podle jejího názoru kratší cestou. Honza ale jako kratší a méně náročnou trasu doporučil sjet rovnou k moři a do kempu dojet při pobřeží. Mapa mu dávala za pravdu, takže bylo jasné, kudy pojedeme. Samozřejmě přes Montegrosso. Nejdříve ovšem bylo nutné vyřešit problém kritického nedostatku vody. Ze St. Antonia jsme sjeli do vesnice Cateri. V jiné zemi bychom ji projeli křížem krážem a určitě někde našli nějaký obchod. Na Korsice to ovšem nejde. Jednak není vůbec jisté, že ve vesnici vůbec nějaký obchod je, byť by byla relativně velká. Mnohem důležitější je ovšem fakt, že projet vesnici křížem krážem znamená najezdit asi tisíc metrů převýšení. Jedinou možnou záchranou byl proto bar, který jsme objevili přímo u cesty. Vidina smrti žízní nebyla příliš lákavá, takže jsem vstoupil do baru s odhodláním nevrátit se bez vody. Ukázalo se to, co jsem už dávno věděl a co se projevilo už při mém rozhovoru s barmankou v St. Antonio. Když člověk pět let nepromluví francouzsky, musí počítat s tím, že z toho co se před tím tři roky učil příliš nezbude. Že chci vodu, pochopila barmanka poměrně snadno. Dalo mi ale poměrně dost práce ji přesvědčit, že ji chci pokud možno co největší láhev. Asi to byla Italka, nebo špatně slyšela. Nakonec jsem ovšem zvítězil a obdržel litr a půl místní balené vody. Jak tvrdily bilboardy u každého většího města, obsahovala nula procent dusíku, zato sto procent Korsiky. To nám ovšem bylo srdečně jedno, hlavně že tekla a dokonce byla studená. Něco zvláštního na ní ovšem být muselo. Stála totiž dvacetdva franků, víc než některá levná vína.
Teď už nám nic nemohlo zabránit v cestě na Montegrosso a rozhodně jsme nelitovali. Pro samé kochání jsme si ani pořádně nevšimli, že už zase jedeme do kopce. Projeli jsme kolem starobylého hřbitova (korsické hřbitovy jsou často výstavnější a větší než vesnice a města) přes Montegrosso do Montemaggiore. A pak už s kopce k moři a po hlavní silnici do cíle etapy - Calvi. V supermarketu jsme koupili základní potraviny, tedy limonádu a víno, a v přilehlé trafice vybrali pohledy.
V kempu byla drobná komplikace v tom, že se do něj nevešel autobus. Řidiči zavezli dovnitř alespoň přívěs, ale kdo měl věci v autobuse, ten se dost nachodil. Zařídili jsme se podle zásady "co nemám, to nepotřebuji". Jídlo a oblečení jsme naštěstí měli v přívěsu a stan jsme prostě nestavěli. I tak jsme měli co dělat, abychom stihli odchod na noční prohlídku Calvi.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ] Další >
