Autor: Petr Slabý [2005-03-22]
Dnes nás čeká jedna z nejdelších etap. Honza neopomněl vylíčit trasu takovým způsobem, aby pokud možno všechny odradil, takže od začátku nás vyráží ještě méně než včera. Trasa se dělí zhruba na tři části. Nejprve zhruba pětatřicet kilometrů zvlněným terénem po mořském pobřeží z Calvi k údajně nejkrásnější pláži Galéria, potom sedmnáct kilometrů na Col de Palmarella (z toho jedenáct kilometrů prudkého stoupání od moře až do výšky 408 m), a nakonce čtyřicet kilometrů skoro pořád z kopce až na pláž v Portu.
Etapa byla dlouhá, takže jsme vyrazili už časně ráno. Nebylo ještě ani čtvrt na deset, když jsme opouštěli brány kempu. Cesta nejprve vedla rušnými ulicemi probouzejícího se Calvi. Vystoupali jsme až pod hrad, a potom odbočili doleva ven z města, dále po silnici vedoucí při pobřeží. Nejprve se zdálo, že Honza vůbec nepřeháněl, protože úvodní stoupání bylo poměrně tvrdé. Pak se ale silnice zlomila, jeli jsme chvíli z kopce, chvíli do kopce a cesta nám vesele ubíhala. Příroda se zde překonávala, aby nám úchvatnou podívanou vynahradila naši námahu. Z tmavě zeleného moře vystupovaly rozervané skály porostlé nízkou zelení. Ani chvíli jsme nelitovali, že nejedeme autobusem.
V jednom sjezdu jsem si najednou všimnul, že podle tachometru jedu asi 248 kilometrů v hodině. Přestože jsem vůbec nepochyboval o svých schopnostech, zdálo se mi to přece jenom poněkud mnoho. Zalomcoval jsem trochu dráty a zdálo se, že to pomohlo. V příštích kilometrech jsem se bavil tím, že jsem kontroloval tachometr. Měřil jsem vzdálenosti mezi milníky. Asi šest kilometrů se mi dařilo, pak ale tachometr definitivně vypověděl službu.
Mezitím jsme dojeli k autokempu. Poučen včerejškem jsem neváhal a okamžitě zastavil. Kemp totiž znamená tolik důležitou vodu. Dopili jsme to, co jsme měli a já jsem doběhl načerpat novou. V umývárně jsem narazil na správce, který tam právě myl podlahu (alespoň myslím, že to byl správce, kdo jiný by taky po ránu myl v umývárnách podlahu). Vzhledem k tomu, že nic nenamítal, když jsem si nabíral vodu do lahví, měl jsem alespoň jistotu, že je pitná.
Vyrazili jsme opět na cestu a poměrně brzy se dostali na křižovatku, která už vedla k prvnímu cíli dnešní etapy. Dost nás to překvapilo. Stále jsme čekali, kdy příjdou Honzou slibované kopce a teď už bylo jisté, že se nedočkáme. Alespoň tedy v první části etapy.
Zbývající čtyři kilometry ke Galerii jsme urazili během chvilky. Nebýt zastávky na fotografování těsně před cílem, dorazili bychom ve stejném okamžiku, jako autobus. Takto jsme přijeli právě když lidé vystupovali. Vystoupila i Jana, a když nás viděla, zamířila k nám a řekla větu, která změnila celou naši dovolenou. Nutno říci, že k lepšímu. Ta věta zněla: "Kluci, voni to holky vzdaly, můžu jet s vámi, prosím?" Prosím bylo samozřejmě poměrně zbytečné, protože jsme po ničem jiném netoužili.
Dalším bodem programu byl oběd spojený s koupáním na pláži. Společně jsme plavali až k lodičkám zaparkovaným v zátoce a vybírali si jachtu pro příští dovolenou. Škoda, že jsem od té svojí neměl s sebou klíče. Mohli jsme se trochu svést.
Následoval standardní cestovatelský oběd. Myslím, že jsme měli chleba s paštikou. Docela přesně si ovšem vzpomínám, co měla k obědu Jana - konzervu s tuňákem, k tomu chleba a mrkev. Tuto stravu totiž měla na celých čtrnáct dnů, později pouze vyměnila chleba za bagety. Před odjezdem jí nějaká dobrá duše poradila, že vzhledem k nemoci šílených krav není možné převážet přes Rakousko vepřové a hovězí maso. Nechtěla nic riskovat, takže si vzala jenom konzervy s tuňákem.
Po koupeli a obědu jsme se vydali na cestu. Tentokrát ve třech. Sestava nyní byla jedno trekingové a dvě horská kola, takže jsem nadále zůstal vpředu jako průzkumník. Jana ovšem měla pozitivní psychologický vliv na Martina, takže můj náskok už obvykle nebyl tak velký.
Honza tentokrát ani tolik nepřeháněl, konečně jsme opravdu jeli do kopce. Kdekoli jinde bych podobné stoupání pravděpodobně zdolával v pohorkách a pěšky, tady jsme ovšem jeli na kole. Když k tomu připočteme odpolední vedro, nelze se divit, že jsme zastavovali zhruba na každém kilometru. Rozhodně pokaždé, když jsme našli trochu stínu. Jak jsme se blížili k vrcholu, znamenala každá zatáčka naději, že za ní kopec bude končit. Vždy však následovalo zklamání v podobě silnice stoupající do nebetyčných výšin. Protože ale všechno má svůj konec, i my jsme po hodině a půl cesty spatřili v dálce před sebou průsmyk.
Nasadil jsem k poslednímu trháku, takže jsem nahoře byl o několik minut dřív. Chvilku jsem váhal, jestli mám ve stánku s občerstvením koupit něco chlazených nápojů pro sebe a své unavené druhy. Při pohledu na ceny jsem ale usoudil, že bude lépe zůstat u teplé vody z vlastních zásob. Raději jsem se opájel pocitem horolezce, který zdolal vrchol, a kterého už čeká pouze cesta dolů. Výhodou cyklistů oproti horolezcům je ovšem fakt, že cesta dolů je daleko jednodušší než cesta nahoru.
Trošku jsme si odpočinuli, udělali několik vrcholových snímků a vydali se směrem dolů. Silnice měla nyní typicky horský charakter. Místy byl problém vyhnout se protijedoucím autům i na kole. Jak jsme později slyšeli z vyprávění, pro autobus to byl skutečný problém. Místy před ním museli běžet dobrovolníci, vyhledávat širší místa na silnici a zastavovat na nich protijedoucí auta, aby autobus mohl projet.
Po několika kilometrech sjezdu jsme dorazili k největší atrakci dnešního dne, kterou byla studánka u eukalyptu. Tomu kdo to nezažil na vlastní kůži je poměrně obtížné vysvětlit, jak může být obyčejná studánka největší turistickou atrakcí. Rostl u ní ohromný eukalyptus a několik dalších stromů, které poskytovaly nádherný stín. Teplota vzduchu se tak snížila ze třiceti šesti na příjemný dvacet osm. A k tomu voda. Spousta chladné sametové vody. Alespoň částečně jsme zažívali pocity poutníků po poušti, kteří, když už sami přestávali doufat, nakonec přece jenom dorazili k oáze.
Během doby, kdy jsme odpočívali a užívali si krásu okamžiku nás dohnali někteří z těch, kteří se na kopec nechali vyvést autobusem. Mezi nimi i paní, které zde budu říkat třeba Eva. Pravděpodobně se mi nepředstavila a pokud ano, tak jsem její jméno zase šťastně zapomněl. Dala se s námi do řeči, a protože na mě bylo zřetelně vidět, že jsem odborník, zeptala se mě, co má dělat, když jí od jízdy na kole bolí ramena. Pravda je někdy příliš krutá na to, aby se říkala nahlas. Naštěstí jsem se ovládnul a neřekl jí, že nejvíc by pomohlo asi tak o deset kilo zhubnout. Raději jsem pouze konstatoval, že příliš zatěžuje ruce. Zatímco jsme takto klábosili, projel okolo nás autobus. Zamávali jsme mu a chtěli se vydat na cestu. Drobné zdržení ještě způsobila Eva, která potřebovala pohlídat kolo, aby si mohla odskočit.
Pak už jsme doopravdy jeli. Udělali jsme ještě jednu zastávku u další studánky ve vesničce Partinello, a potom jsme zastavili až ve vyhlídce nad cílem naší etapy - Portem. Tam nás dohonil Honza se Silvou, takže jsme si ještě jednou nechali zopakovat instrukce. Za Portem doprava do kopce podél pobřeží, a asi po třech kilometrech odbočuje cesta k moři. Tam bude na pláži čekat autobus. Udělali jsme ještě několik fotek, a potom se vydali na několik posledních kilometrů sjezdu. V Portu jsme se zastavili před supermarketem a chvilku debatovali o tom, jestli potřebujeme něco koupit. Právě jsme se rozhodli, že nikoli, když nás dohonila Eva. Dala se s námi opět do řeči. Opět potřebovala pohlídat kolo, tentokrát aby si mohla nakoupit. Nebyli jsme sice příliš plní nadšení a ochoty, ale nakonec nám v podstatě nezbylo nic jiného.
Když jsme se chystali konečně vyrazit, přijela zrovna Kelly Family - rodina se dvěma zhruba sedmiletými kluky. Jejich matka byla zřejmě dcera dlaždiče. Alespoň takovým způsobem mluvila. Mohla ovšem také být dcerou generála. Ačkoli málokterý generál má takové organizační a velitelské schopnosti jako ona. Korsika za svoji historii poznala jen jednoho takového - Napoleona. Když nás spatřila, jak vyjíždíme na cestu, neváhala ani okamžik a přikázala svým dětem: "Kluci, pojedete tady za tím červeným pánem, my pudeme nakoupit. A koukejte přestat blbnout." Můj názor na celou operaci byl v tu chvíli naprosto irelevantní, takže jsem se ho ani nenamáhal vyslovit. Vyrazili jsme na cestu. Zpočátku šlo vše hladce. Křižovatka v Portu byla na svém místě, takže jsme se vydali do kopce podle pobřeží. Pak ovšem nastala drobná komplikace. Nikdo z nás neměl funkční tachometr, ale když jsme dorazili k odbočce na pláž, bylo nám i bez něj jasné, že tři kilometry jsme ještě rozhodně neujeli. Stáli jsme tak před drobným dilematem. Pokračovat dál do kopce po silnici, nebo riskovat sjezd dolů k moři a případně ho muset zase vyjet zpátky. Jako velitel v tu chvíli šestičlenné výpravy jsem rozhodl, že nemá cenu abychom dolu jeli všichni. Vydal jsem se na průzkum a ostatní nechal čekat na křižovatce. Kupodivu se ukázalo, že toto je skutečně správná cesta. Ony tři kilometry byly zřejmě z Porta až dolů k moři. Nezbývalo už nic jiného než se vrátit pro ostatní nahoru. Byl jsem sice ještě celkem ve formě, přesto jsem se ani příliš nezlobil, když jsme se potkali už v půlce cesty, protože ostatní už nevydrželi čekat.
Po příjezdu k autobusu jsme pomohli Honzovi naložit kola a šli se vykoupat do moře. Oproti koupání dole v Galérii tu bylo poměrně špinavo. My jsme ovšem po celodenní jízdě také nebyli zrovna nejčistější.
V půl sedmé jsme vyrazili do našeho dalšího kempu v Evise. Všichni až na jednoho. Karlos totiž usoudil že ještě nemá dost, a že do kempu dorazí po vlastní ose. Soudě podle závodního kola a vypracovaných nohou už na kole určitě někdy seděl, takže to pro něj nemohl být velký problém. Vyrazil o více než hodinu dřív než my, takže měl do kempu přijet chvíli po nás. Chvilku jsem litoval, že jsem nejel taky. Asi tak čtvrt hodiny. Označit kopec, do kterého jsme jeli, jako ostré stoupání, není dostatečně výstižné. Byl to totiž přinejmenším strašný krpál. Hlavně se ovšem zdálo, že nemá vůbec žádný konec. Do Evisy jsme dojeli po osmé hodině. Zvláštní bylo, že Karlose jsme nikde cestou nepotkali. Ještě zvláštnější ovšem, že nás nechtěli vzít do kempu. Prohlásili, že mají úplně plno, a že naše potvrzená objednávka je celkem k ničemu, když se fyzicky nemáme kam vejít. Záložním řešením byl kemp třičtvrtě hodiny cesty dál směrem do hor. Karlos se neobjevoval, takže jsme vyrazili. V kempu jsme byli asi v půl desáté, to už se stmívalo. Karlosova přítelkyně mezitím dostala menší histerický záchvat. Jako všechny manželky a přítelkyně byla přesvědčena, že Karlos je zcela neschopen samostatného života, takže už je nejspíš definitivně a nenávratně ztracen.
(Karlosova přítelkyně by na tomto místě měla dostat jméno. Ve skutečnosti se jmenovala Jana, což by nám ovšem celý příběh poměrně zamotalo. Pozorný čtenář si již jistě všiml, že jedna Jana už od Galérie jede s námi. Takže Karlosovo přítelkyni budeme raději říkat Juanita. Ke Karlosovi se to ostatně docela dobře hodí.)
Rychle jsme postavili stany a uvařili večeři. Honza se mezitím vydal naproti ztracenému Karlosovi.
Po čase proběhla kempem zpráva, že Karlos už byl v kempu v Evise a jede za námi. V půl jedenácté se také skutečně objevil. Ovšem bez Honzy, kterého nikde nepotkal. Bohužel pro pisatele a čtenáře cestopisů, není již v době mobilů bloudění takové, jako dřív. Honzu proto nejel hledat další posel, ale Silva mu docela normálně zavolala.
Později jsme se dozvěděli jak to vlastně s Karlosem bylo. Na poslední křižovatce před Evisou špatně odbočil. V době kdy byl na špatné cestě, projeli jsme okolo my s autobusem. Když dorazil do původního kempu, byli už jsme pryč. Našel vzkaz na vrátnici a vydal se za námi. Bylo před ním ještě sedmnáct kilometrů do kopce, když před tím už jich z Porta ujel asi pětadvacet. Zhruba po třech kilometrech zjistil, že má hrozný hlad a nemá už z čeho jet, takže zbytek cesty prostě nezvládne. Vrátil se tedy zpátky do Evisy a hledal záchranu v kempu. Měl trochu problém se s někým domluvit, ale nakonec se našla nějaká Polka, která posloužila jako tlumočnice. V horách jsou lidé zvyklí si pomáhat, takže Karlosovo kolo uschovali v kempu do kůlny a jeho dovezli autem za námi.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ] Další >
