Korsika 2001

Autor: Petr Slabý [2005-03-22]

Pátek, 10.8.2001: Paglia Orba

Kola dnes zůstala na přívěsu a my budeme celý den šlapat pěšky. Čeká nás výstup na Paglia Orba. Díky včerejší anabázi s plným kempem jsme spali asi dvěstě metrů od výchozího bodu a místo plánovaného přesunu autobusem vyrážíme pěšky rovnou z kempu. Jana působí trochu nevyspalým dojmem. V noci, když už usínala, jí najednou někdo vlezl do stanu. Nejdřív myslela, že je to nějaký vtipálek z party, která popíjela s řidiči autobusu. Když na něj ale blikla baterkou, zjistila, že ho vůbec nezná. Cizinec v ten okamžik zřejmě také přišel na svůj omyl, vycouval zase ze stanu a zapnul za sebou zip. Jana ovšem až do rána ležela s baterkou v ruce a hlídala.

Nebyla mimochodem sama, kdo se moc nevyspal. Autobusákům vznikl úplně volný den, což v noci náležitě oslavili. Kromě toho museli oslavit skutečnost, že včera projeli všechny kamzičí stezky a nespadli i s autobusem ze skály. Ti, kdo se večer radovali, že se jim podařilo postavit stan blízko autobusu, v noci zjistili, že to tentokrát není zas tak výhodná poloha. K řidičům se totiž přidala veselá společnost a oslavovali život až do rána.

Ráno jsme tedy husím pochodem vyrazili lesní stezkou směrem do kopce. Martin měl po zkušenostech z předchozích let obvázané pravé koleno, které ho v horách obvykle rozbolí. Cesta nebyla náročná a poměrně příjemně ubíhala. Po dvou hodinách jsme dorazili k prvnímu cíli. Nad pásmem lesa tu byla v rozeklaném údolí zaklíněná kamenná pastevecká chata. Domorodci, kterému patří, by jistě mohl závidět každý poustevník. Z horských pramínků lapá vodu a svádí ji hadicemi do koryt pro kozy i pro sebe, vyrábí sýr a vede spokojený život daleko od civilizace. Jen procesí turistů, které mu denně prochází přes dvorek, ruší jeho poklidný život. Trochu se ale vkrádá kacířská myšlenka, zdali je domorodec opravdový pastevec, nebo zde bydlí pouze během léta jako turistická atrakce.

Pokračovali jsme dále údolím, ve kterém osamoceně rostly nízké borovice s rozložitou korunou. V této suché a horké krajině si vlastními větvemi poskytují potřebný stín, aby co nejdéle udržely v zemi vodu. Po několika stech metrech ale zmizel i tento poslední pokus lesa vyšplhat se do kopce a cesta vedla mezi horskými loukami. Pamětliv výzev svého otce upíral jsem svůj pohled k zemi a hledal semena horských rostlin, která bych mu mohl přívést z cest. Jako obvykle jsem však všude viděl jenom trávu, vyjímečně nějakou tu kvetoucí bylinu. Je těžké něco najít, když člověk pořádně neví co hledá.

Postupovali jsme s vedoucí skupinou. Tentokrát ovšem v opačném pořadí než při jízdě na kole - Martin s Janou byli neustále přede mnou. V jednu chvíli jsme si všimli rozruchu, který vznikl na cestě pod námi. Domorodec, kterého jsme před tím viděli vést naložené osly do hor, se tam hnal s napřaženou holí směrem k našim kolegům. Bylo velké štěstí, že oproti němu měli zřetelnou početní převahu. Později jsme zjišťovali, co se vlastně stalo. Korsika je sice křesťanská země, tento domorodec byl však zřejmě muslim. Jeho rozčilení totiž vycházelo z toho, že byl fotografován. Prvnímu fotografovi ještě z dálky hrozil holí, když ale šli další, chtěl si to s nimi vyřídit osobně. Inu průvodci nás již předem upozorňovali, že korsičani příliš nemluví, ale jednají.

Zhruba v poledne jsme dorazili ke konci značené trasy. Jak je u nás obvyklé, ani v cestovní kanceláři Sport-S nemají průvodce s licencí horského vůdce v evropských horách. Od horské chaty, která zde stála, proto Honza již nebyl průvodce. Jako soukromá osoba šel na vrchol a kdo chtěl, mohl jít s ním. My jsme se rozhodli zbavit se společnosti a vyrazit k vrcholu sami.

Musíme si otevřeně přiznat, že to byla chyba. Po vyšlapané cestě jsme totiž dorazili do sedla, kde se nám ztratila. Zhruba jsme věděli, kterým směrem je vrchol, ale vůbec nebylo jasné, jak se k němu dostat. Kamenými mohylami zde sice bylo vyznačeno mnoho cest, většina z nich ovšem nikam nevedla. Jana se navíc přiznala, že má závratě a že s ní rozhodně nemůžeme počítat při nějakém horolezení. V podstatě to pro mě byla dobrá zpráva. Během let cestování s Martinem jsem sice již trochu ztratil zábrany, přesto mi výšky stále nedělají příliš dobře. Martin s Janou se pokoušeli něco zjistit od Italů, kteří odpočívali v sedle a měli podrobnou mapu. Já jsem se mezitím vydal cestou, která se později náhodou ukázala jako správná. Překonával jsem sám sebe a šplhal se po hřebení. Martin s Janou mezitím, posíleni nabytými informacemi, začali obcházet vrchol zprava asi padesát metrů pode mnou. Když se naskytla vhodná příležitost, sestoupil jsem k nim a pokračovali jsme společně. Pokud bychom chtěli vidět vrchol, měli jsme to udělat přesně obráceně. To jsme ovšem v tuto chvíli nevěděli, takže jsme postupovali dál a měli jsme radost, jak je cesta pěkně značená kamennými mohylami. Jana se svou závratí vůbec nepřeháněla, takže jsme nepostupovali příliš rychle. I tak netrvalo ani půl hodiny než se ukázalo, že cesta už dál nevede. Vyslali jsme Martina na průzkum, ale ten se po chvíli vrátil se slovy: "To nemá cenu. Bysme tam stejně někde skončili. A pak bysme se nevrátili." Nezbylo než se vrátit hned. Pomalu jsme se už blížili k místu, ze kterého jsme původně špatně odbočili, když jsme nad sebou spatřili některé další členy naší výpravy. Právě se vraceli z vrcholu. Martin k nim vylezl a zjistil podrobnosti. K vrcholu jsme to měli asi půl hodiny cesty. Osobně obvykle nemám přemrštěné ambice co se týče zdolávání kopců pěšky, takže mi celkem přišlo vhod, že někdo musel doprovodit Janu na cestě dolů. K vrcholu jsme vyslali Martina samotného.

S Janou jsme pomalu sešli k chatě a relaxovali. Martin nás dohnal zhruba za třičtvrtě hodiny. Už zdálky bylo patrné, že jako obvykle nevydrželo jeho koleno. Pravé si ráno pečlivě obvázal, takže ho začalo bolet levé.

Zpět do údolí jsme se vydali cestou vedoucí po druhé straně potoka. Cestou jsme v různých tůních několikrát vyzkoušeli jeho teplotu. Voda zde nevytéká z ledovce, takže byla pouze příjemně chladivá. Cestou jsme potkali pasoucí se koně. Byli mnohem přívětivější, než domorodec, kterého jsme potkali ráno. Jedna kobyla se dokonce okamžitě zamilovala do Martina a nechtěla ho pustit dál. Ať šel kam chtěl, stále se mu stavěla do cesty. Nakonec jí ale přece jen přesvědčil, že nemá cenu naléhat, takže jsme mohli pokračovat v sestupu.

Dole v lese, asi dva kilometry od tábora, jsme potkali Karla s Alenou. Alena měla podobný problém s kolenem jako Martin, jenom ještě o něco horší. Do konce zájezdu už koleno nerozhýbala, takže sportovní část dovolené pro ni už skončila.

P.S.: Milý deníčku! Dnes večer se mi konečně podařilo napsat všechny pohledy! Tentokrát mi to netrvalo ani týden. Teď ještě najít nějakou poštu.

Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ] Další >


Související odkazy

(c) Uvedení autoři & Asmat 2004 - 2023, design by KamData [Privacy]