Autor: Petr Slabý [2005-03-22]
Jako každý den, i v sobotu jsme se probudili do krásného rána. Tady v horách ovšem mnohem chladnějšího, než na jaké jsme byli zvyklí u moře. Dnešní etapu jsme zahájili sjezdem z kempu přes Evisu do Porta - něco přes třicet kilometrů z kopce. Poprvé a naposled jsem na Korsice zažil při jízdě na kole pocit chladu.
Jak už to v životě chodí, pocity štěstí mají krátké trvání. Po hodině jízdy jsme dorazili do Porta. Nechal jsem zbytek posádky čekat na křižovatce a vydal se do města hledat poštovní schránku. Snad ani nemusím říkat, že byla skoro na druhé straně, navíc pod kopcem, který jsem poté musel vyšlapat zpátky. Rozumí se samo sebou, že jsme ten den přímo na trase potkali tři další poštovní schránky.
Vyrazili jsme opět na cestu. Prakticky od hladiny moře jsme nyní během jedenácti kilometrů stoupali do výšky 450 metrů ke skalním útvarům Les Calanches. Cestou jsme obdivovali vyhlídky na moře a Porto. Byli jsme již skoro nahoře, když jsme potkali Silvu, která jela opačným směrem. Celkem jsem obdivoval, že má chuť absolvovat stejný kopec dvakrát.
Projeli jsme ještě několik zatáček a podle aut parkujících na každém jenom trochu možném místě jsme poznali, že jsme u cíle. Les Calanches začínají skalou připomínající hlavu psa. Martin s Janou ji vlastně ale pořádně neviděli, přestože jsme odpočívali zhruba deset metrů od ní. Správná perspektiva, ze které bylo možné hlavu psa rozeznat, byla totiž pouze asi padesát metrů zpět po silnici, kterou jsme přijeli. Nepodařilo se mi přesvědčit ani jednoho z nich, že by si takový zážitek neměli nechat uniknout. Rozhodně odmítali vrátit se se mnou kousek dolů z kopce, aby získali správný výhled. Místo toho mluvili cosi o šílencích a vyhlídkách, které jim mohou být ukradené. Musel jsem se vrátit sám.
Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na další cestu. Honza ani moc nepřeháněl, když nám vyprávěl o krásách Calanches. Ve žlutých pískovcových skalách je zde možno nalézt tisíce bizarních útvarů, skal a převisů, nemluvě o krásných výhledech na moře v hloubce pod námi.
Cestou jsme potkali některé členy pěší části našeho zájezdu. Zdálo se, že jejich vzrušené otázky objasňují důvod, proč jsme potkali Silvu jedoucí opačným směrem než my. Z kusých informací, které se nám podařilo získat, jsme si udělali asi takovýto obraz situace: jedna ze tří sudiček, které seděly poblíž nás v zadní části autobusu, ve sjezdu spadla, zlomila si nohu a Silva jí jela na pomoc. Pak jsme potkali náš autobus, který jel také zpět do Porta. Za chvíli jsme našli odstavený přívěs s druhým řidičem a některými dalšími členy výpravy. Dle jejich slov byla už Silva se zraněnou v nemocnici v Portu a autobus jel za nimi posbírat zbytky kola, Silvu a případně zraněnou, pokud bude schopna převozu.
Opustili jsme vzrušenou scénu a pokračovali v cestě. Skalní útvary končily a my jsme vjeli do městečka Piana. V jeden okamžik zachytil můj vytříbený nos vůni pizzy a bylo jasné, že není vyhnutí. Po pěti dnech řízků a konzerv jsem nedokázal odolat. K mému štěstí měli ostatní obdobný názor, takže jsme se zastavili na oběd v malém baru, ze kterého se linula ona neodolatelná vůně.
Po obědě nás ještě čekal výstup na nejvyšší bod dnešní etapy - Col de Lava - ve výšce 491 metrů. Odtud jsme již převážně klesali třicet kilometrů do Cargese. Při jedné zastávce se ukázalo, že dramatickým událostem dnes ještě nemá být konec. Na zastávku už byl nejvyšší čas. Když jsme totiž chtěli vyrazit na další cestu, zjistila Jana, že má prázdné přední kolo. Naštěstí měla s sebou náhradní duši, takže jsme se s Martinem s radostí pustili do role mechaniků. Jsa obohaceni o zkušenosti z prvního dne, nebyl pro nás problém duši vyměnit. Dokonce se nám podařilo zjistit, proč za námi Jana dnes zaostává více než obvykle. Její brzdy, které už Honza jednou opravoval, se opět rozladily a nepřetržitě brzdily. I tuto závadu se nám podařilo opravit a vyrazili jsme na další cestu. Když jsme vyjížděli, uvědomil jsme si, že jsme sice vyměnili duši, ale vůbec jsme nezkontrolovali plášť, takže případný hřebík nebo trn v něm může ještě být. Jak je mým špatným zvykem, rozhodl jsme se to již neřešit a ponechat osudu. Zdálo se, že všechno je v pořádku a bez dalších komplikací jsme dorazili do Cargese, a poté dále po pobřeží do Sagone.
Vzhledem k tomu, že Sagone bylo poslední větší místo na dnešní cestě, nakoupili jsme v místním supermarketu některé základní potraviny - bagety, zmrzlinu a víno. Zmrzlinu jsme také hned na místě snědli. Díky tomu, že jsme mnoho neobědvali a měli za sebou kolem osmdesáti kilometrů cesty, byla to jedna z nejlepších zmrzlin, jaké jsem kdy ochutnal.
Kus cesty za městem jsme objevili zaparkovaný autobus s přívěsem. Řidiči a pěší cestovatelé byli na pláži a koupali se. Po chvilce přišel k autobusu jeden z řidičů, takže se nám částečně podařilo zjistit skutečný průběh dramatických událostí ve sjezdu nad Portem. Přesnějí řečeno, zjistili jsme alespoň, že nedošlo k žádnému zranění a že havárii měla nejmladší členka výpravy (nepočítaje kluky z Kelly Family) - říkejme jí Lenka. Přesnější popis průběhu událostí jsme se dozvěděli až večer. Ve sjezdu proti ní vyrazilo auto a ona v leknutí zabrzdila tak, že se jí zablokovalo zadní kolo. Nikdo netuší, jak to dokázala, ale podařilo se jí probrousit plášť skrz na skrz a z kola udělat osmičku. Silva jí jela na pomoc, ale když zjistila stav věcí, nezbylo jí než přivolat autobus, aby je odvezl. Celá událost mi velmi připomínala hru na tichou poštu. Během cesty od úst k ústům se nejen úplně změnila oběť nehody, ale z osmičky na kole se stala otevřená zlomenina nohy.
Když jsme takto nasytili svůj hlad po informacích, zamkli jsme kola a přidali se ke koupajícím. Koupání na této části pobřeží bylo velmi fyzicky náročné. Přestože panovalo bezvětří, příbojové vlny byly tak silné, že prakticky znemožňovaly dostat se více než po pás do vody. Dokonce ani nebylo příliš radno se o to pokoušet. Jak vyprávěla nešťastnice, které se to podařilo, za vlnami vrhajícími člověka zpět na břeh, číhaly vlny v opačném směru. Po překonání jisté kritické hranice tak bylo velmi obtížné dostat se zpět. Boj s vlnami a smažení se na slunci nás bavilo asi hodinu, potom jsme se vydali do našeho kempu v zálivu La Liscia. Vzhledem k tomu, že byl poměrně přeplněný, rozhodli jsme se z úsporných důvodů postavit pouze jeden stan. Povečeřeli jsme, vyslechli zhruba stovku vtipů od Honzy, který stanoval hned vedle nás a poměrně brzy šli spát. Vzhledem k tomu, že byla krásná noc, ubytovali jsme ve stanu pouze naše věci a sami spali pod širým nebem. Těsně před tím, než jsme se definitivně uložili, proběhl kolem nás vzrušený majitel kempu, který hledal našeho vedoucího. Někdo si mu totiž stěžoval, že jsme mu ukradli jeho kempingový stůl. Honza se jej nějak zbavil a vrátil se se slovy, že údajně ukradený stůl nestál u žádného našeho stanu.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ] Další >
