Autor: Petr Slabý [2005-03-22]
Ranní slunce přineslo rozřešení večerní příhody se stolem. Původní majitel jej konečně našel. Stan, před kterým stál, bohužel opravdu patřil k naší výpravě. Paní učitelka si prostě myslela, že skládací stolky v kempu jsou určitě erární a tenhle byl evidentně volný. Bylo mi líto jejího muže. V této situaci se za svou manželku viditelně styděl, ale i přesto ji neustále podporoval svým "Ano, miláčku, samozřejmě".
Z kempu jsme odjížděli pod přísným dohledem majitele. Honza to komentoval slovy: "Jestli to takhle půjde dál, tak nás za pár let nikdo neubytuje."
Dnešní den byl v propozicích cestovky označen jako odpočinkový. Dá se to vidět i tak, že se jim nepodařilo vymyslet žádný program, ale většína z nás odpočinek opravdu potřebovala. Největší atrakcí dne byla návštěva hlavního města Korsiky - Ajaccia. Prohlédli jsme si rodný dům Napoleona Bonaparte, kterých je po Korsice rozeseto hned několik, neboť nejedno Korsické město se vydává za Napoleonovo rodiště. Navštívili jsme také vyhlášený rybí trh, ale neměli jsme příliš štěstí. Ryby sice zapáchaly jak se sluší a patří, ale v momentální nabídce nebylo nic, co by nás nějak ohromilo. Ani památka po živých humrech, pestrobarevných sépiích a jiných exotických potvorách, které nám sliboval Honza.
Oficiální prohlídku města jsme zvládli poměrně rychle, a volný čas jsme využili k nákupu suvenýrů. Pravé korsické tričko, pravý korsický med, pravé korsické bonbony a pravý korsický sýr, který musel prodavač pečlivě hlídat, aby mu sám neutekl. Na tržišti bylo k mání prakticky vše a my jsme měli dostatek času, takže se nám podařilo výrazně odlehčit našim obtěžkaným peněženkám.
Asi ve čtyři hodiny odpoledne jsme autobusem přijeli do cíle dnešní etapy - přímořského (jak jinak) letoviska Abbartello. Pro zbytek dne byl vyhlášen volný program. Honza nám doporučil vyplnit jej jednou ze tří možností: a) ležet v kempu a relaxovat, b) ležet u moře a relaxovat, c) sundat kolo z přívěsu a vyjet na projížďku za účelem návštěvy nejbližšího vinaře. Ani jsem se nemusel ptát, aby mi bylo jasné, že Martin s Janou volí variantu a). Varianta c) byla pouze pro opravdové sportovce a opravdové alkoholiky. Nevím, který z těchto argumentů byl pro mě rozhodující. Měl jsem z autobusu oteklé nohy, které potřebovaly rozhýbat a láhev fernetu byla už prakticky prázdná. Karlos se také chystal na cestu, takže jsem se ho opatrně zeptal, jestli můžu jet s ním. Měl jsem zejména obavy, že na mě bude muset čekat, ale uklidnil mě slovy: "To nebude žádný problém. Žena jede taky, takže pojedeme pomalu." No jediné štěstí, že jeli pomalu. I tak jsem musel šlapat ze všech sil, aby mi nezmizeli v dáli.
Cestu k vinaři nám poměrně přesně popsal Honza: Pojedete podle moře, pořád po silnici 157. Po chvíli silnice uhne do vnitrozemí a pak následuje křižovatka. Tam uhnete doleva, přejedete most a hned za ním odbočíte doprava. No a tady někde to je." A zapíchnul ukazováček do mapy. Ještě nám poradil, že v místě jsou dva vinaři a ten vlevo od silnice má lepší víno a příznivější ceny.
Až k mostu byla cesta bez problémů a přesně odpovídala Honzovo popisu. Za mostem jsme uhnuli doprava a vydali se do míst, kam ukazoval Honzův prst. Zde však nastal problém. Honzův prst totiž na mapě zabíral čtverec zhruba deset krát deset kilometrů. Ujeli jsme asi sedm kilometrů, projeli vesnici Stilliccione a dospěli k názoru, že vinařství už jsme museli minout. Stejnou trasou jsme se tedy vráceli zpět a pátravým zrakem zkoumali každý dům, jestli snad neskrývá vinařství. Takto jsme dojeli až zpět na křižovatku. Aby naše cesta měla alespoň nějaký pozitivní výsledek, začal Karlos trhat plody opuncie, která rostla u cesty. Opuncii jsem již takto jednou ochutnával kdysi ve Španělsku. Tenkrát jsem se zařekl, že to už nikdy neudělám, protože trny o síle vlasu zapíchané do rukou za to nestojí. Proč jen člověk nikdy nesplní dobrá předsevzetí. Karlos trhal opuncii velice odborně za pomoci nože a zdálo se, že se nemůže nic stát, protože mi nabízel k ochutnání pouze vyloupnutou dužinu. Tentokrát jsem skutečně neměl ani jeden trn v ruce. Zato se mi jich několik zapíchlo pod jazyk a v příštích dnech mě přiváděly k šílenství.
Takto občerstveni jsme se ještě jednou vydali na cestu k vinařství. Tentokrát jsme vytrvali o něco déle, takže jsme jej po deseti kilometrech jízdy skutečně objevili. Cena vína byla sice poněkud vyšší, než sliboval Honza, ale i tak ještě poměrně přijatelná. Koupil jsme do PET lahví červené, bílé i růžové. Navíc ještě dvě lahve pro sousední stan, takže jsem neměl starost, že by mě cestou mohl odnést vítr.
Cesta zpět proběhla bez zvláštních příhod. Martina s Janou jsem našel skoro přesně tak, jak jsem je opustil. Udělali jsme večeři a dali se do konzumace přivezených zásob. Večer se poměrně vydařil. Honza jako obvykle vyprávěl vtipy a historky ze své sportovní kariéry, lahve vína se postupně prázdnili (na čemž jsem měl nemalou zásluhu) a když jsme se zkrz dno poslední podívali na ranní hvězdy, šli jsme spát. Jana ještě chvíli žadonila o pohádku na dobrou noc, ale když viděla, že s námi nehne, vyprávěla ji nakonec sama.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ] Další >
