Autor: Petr Slabý [2005-03-22]
Brzy nad ránem mě z mírného bezvědomí probrala pomlaskávající Jana. Z vedlejšího stanu jsem slyšel chrápání a v duchu jsem se podivil nad marností jejího počínání. Onen spáč ji težko mohl slyšet. Otočil jsem se na druhý bok a pokračoval tam, kde jsem přestal. To mi ostatně Jana ráno potvrdila. Její mlaskání totiž bylo určeno mě a bylo skutečně úplně marné. Inu člověk si musí dávat pozor, s kým jde večer spát. Od tohoto dne jsem ovšem poněkud lépe kontroloval přísun alkoholu, takže další stížnosti se už nevyskytly.
Dnes byl opět vyhlášen odpočinek a volný program. Dle itineráře jsme měli navštívit vykopávky prehistorické vesnice Filitosa a potom se podle nálady buď toulat po okolí nebo ležet u moře. Na šestou hodinu odpoledne byla naplánovaná organizovaná návštěva vinařství, kde jsem byl včera nakupovat. K Filitose jsme vyrazili cestou, kterou jsem už částečně znal. Nejprve podle moře, potom do mírného kopce proti proudu řeky. Dohromady asi hodina pohodlné jízdy.
Se smíšenýmí pocity jsme zaparkovali svá drahocená kola a zaplatili vstupné u pokladny. Filitosa nás nezklamala. Byly to vykopávky jak se sluší a patří. Jak by řekl klasik - šutry, všude akorát samé šutry. Prohlédli jsme si poučnou výstavku, prolezli zbytky kamenných obydlí, vyfotili se u pravěkých soch, které trochu připomínaly Moai z Velikonočních Ostrovů, a za necelou hodinku jsme byli zpátky na parkovišti. Naše kola tam byla také, což jsme většinou nadšeně přivítali. Prostudovali jsme mapu a shodli se na tom, že vlastně nevíme kam pojedem. Alespoň jsme přibližně vytyčili okruh, který měl sice v nejdelší variantě skoro sto kilometrů, ale šel na mnoha místech zkrátit.
Vyrazili jsme mírným tempem do prudkého kopce. Týden putování už na nás začínal zanechávat stopy, takže jsme nijak zvlášť nereagovali na kolegu na silničním kole. Přehnal se kolem nás se slovy, že musí jet rychle, protože má na kole jenom těžké převody. Vyšplhali jsme až za vesnici Sollacaro, kde byla na mapě vyznačená vyhlídka. To pro nás samozřejmě byla vítaná záminka k půlhodinové zastávce a otočení bicyklů předním kolem směrem z kopce. Ujeli jsme pět set metrů zpět do vesnice a vyhlásili přestávku na oběd. Posadili jsme se do příjemného stínu u stolku před jedním bistrem a objednali si sendvič s pravým korzickým salámem. Neznám přesnou technologii přípravy, ale dle konzistence jsem přesvědčen, že pravý korzický salám se nakládá v mořské vodě a suší na slunci. Koneckonců dřeva je nedostatek, takže proč s ním plýtvat na salám. Slunce je dost a zdarma. Tím ovšem rozhodně nechci snižovat kvalitu místní pochoutky. Alespoň jsme měli nějakou změnu v jinak dost jednotvárném jídelníčku.
Po obědě jsme pokračovali ve sjezdu směrem k řece. Cesta byla rozbitá, takže jsme museli jet dost opatrně. Což bylo dobře, jinak bych určitě skončil v nějaké zatáčce. O dva dny později se mi to na kvalitnější silnici málem podařilo, když mi v levé zatáčce v padesátikilometrové rychlosti a metr od svodidla, za kterým byla propast, začalo podkluzovat zadní kolo.
Dojeli jsme dolů k řece a vyhlásili přestávku na koupání. Pod mostem bylo nádherné místo s písečnou minipláží a kamenem, ze kterého akrobaticky zdatnější členové naší skupiny skákali šipky. Já jsem se raději omezil na to, že jsem je při tom natáčel. Bohužel si nikdo nerozbil hlavu o dno, takže novou kameru v Neváhej a toč! asi nevyhraji. Celou dobu nám dělal společnost velký černý pes. Naštěstí to nebyl záchranář, takže se nás nesnažil utopit. Spíš se řadil do skupiny donašečů, takže se neustále dožadoval házení klacku. Nakonec si pro něj přišla majitelka (tedy pro psa, klacek tam nechala), což se nám celkem hodilo, protože jsme si mohli převléknout plavky, aniž by do nás neustále někdo strkal čumákem.
Vyrazili jsme po proudu řeky zpět směrem k moři a k místu srazu u vinařství v Pratavone. Původně plánovaný okruh se tak zkrátil na necelých čtyřicet kilometrů. Vzhledem k tomu, že jsme měli asi dvě hodiny k dobru, pokračovali jsme ještě kousek dál a v Stiliccione odbočili doprava směrem k vyhlídce vyznačené na mapě. Jel jsem jako obvykle vpředu a už po několika stech metrech mi bylo jasné, že vláček za sebou brzy ztratím. Cesta vedla i na korzické poměry do velmi prudkého kopce. V jedné zatáčce jsem se ohlédl a zjistil, že moje vagonky už skutečně zastavily a trhají v příkopu ostružiny. Nevadí! Sám dobudu vrcholu. Sám zažiji zážitky, které nebude mít nikdo jiný z celé výpravy. Po třech kilometrech stoupání se cesta skutečně srovnala a mě se naskytnul výhled na celé údolí řeky. Které jsme uplně stejně viděli celou cestu, když jsme jeli podle ní. Udělal jsem alespoň vrcholovou fotografii a těšil se, že budu mít jednu fotku jinou než Martin s Janou. No jiná nakonec byla. Taková rozmazaná.
Vzhledem k tomu, že jsem nemohl své kolegy nechat čekat věčně, vzdal jsem se myšlenky, že sjedu dolů k moři a objedu kopec z druhé strany. Vrátil jsem se zpět a přidal se k ostružinovým hodům. K místu srazu jsme to měli asi dva kilometry z kopce, takže jsme neměli kam spěchat. Nakonec jsme se ale přeci jen museli zvednout z prohřáté země, kam jsme mezitím ulehli, a nasednout na mučící nástroj zvaný kolo.
Na tomto místě mi dovolte technickou poznámku pro cyklisty amatéry a začínající profesionály. Může se stát, že někdy píchnete kolo. To vás samozřejmě nemůže zaskočit, protože s sebou máte náhradní duši. Ale každému je snad jasné, že než jí dáte do kola, musíte zjistit, proč se ta minulá propíchla. Máte-li v plášti zapíchnutý trn, rozhodně ho tam nenechávejte.
Bohužel jsem si zcela logicky před odjezdem nepřečetl tento cestopis, takže když jsme před dvěma dny opravovali Janě kolo, udělali jsme přesně tuto chybu. Trny opuncie pracují pomalu, ale jistě. V půlce kopce Jana zjistila, že jede na prázdném kole. Po dofouknutí se jí podařilo ujet ještě většinu zbývající cesty, ale posledních sto metrů už šla pěšky. Poněkud jí to rozladilo. A přitom měla takové štěstí. Komu se podaří píchnout kolo pár metrů od autobusu s mechanikem na palubě. Cestu zpátky do kempu tak absolvovala s pěšími v autobuse.
Návštěva vinařství nás trochu zklamala. Majitel na nás neměl příliš času, takže se nekonala exkurze do sklepení. Ve své prodejně nám alespoň chvilku vyprávěl o tom, co a jak pěstuje, a že růžové víno se rozhodně nevyrábí smísením červeného s bílým. Pak nastala chvíle, na kterou jsme se všichni těšili. Jeden z mnoha Petrů v našem zájezdu byl totiž syn vinaře z Moravy. Když došlo na dotazy publika, rozhodně věděl na co se zeptat. Nakonec vinaře ohromil množstvím vína, které s otcem a dědou ročně prodají. Podle stupně ohromení předpokládám, že nepochopil, že většina z toho jsou druháky dovezené z Itálie a Španělska, nikoli vlastní produkce.
Petr byl vůbec typický vinař na cestách. Do zájezdu se dostal jako bodyguard své mladší sestry. Většinu jeho zavazadel tvořilo víno a domácí meruňkovice. Po celou cestu prakticky neopouštěl autobus a neustále popíjel z řidičem, který právě neřídil. Koneckonců, za celý rok se na vinici nadře dost a dost, tak proč by měl ještě o dovolené někde lozit.
Vzhledem k relativně příznivým cenám a přítomnosti autobusu jsme nakoupili zásoby na zbývající dny zájezdu a také nějaké víno domů. Při pohledu na kanystry mizící v autobuse jsem jenom doufal, že nás na žádných hranicích nebudou kontrolovat. Dva litry na osobu, které se mohou dovážet, nejsou zase tak moc.
Už bez Jany jsme absolvovali zbývajících patnáct kilometrů do kempu. Večer jsme si od Honzy půjčili lepení a dali se do opravování píchlých duší. Vůbec se nám to nedařilo, takže jsme nakonec museli Honzu požádat o předvedení správného postupu v praxi. Pravda se záhy ukázala v celé své nahotě. Ten pacholek nám zcela jistě schválně dal sto let staré lepidlo, které už dávno zvulkanizovalo v tubě. S potutelným úsměvem odložil ešus se zbytkem večeře. Lepidlo, které nám před chvílí sám dal, označil za nefunkční zmetek, vyndal jiné a během pěti minut byly obě duše opravené. No nelze vždycky vítězit, a i takoví dva inženýři jako já s Martinem občas stojí v němém úžasu tváří v tvář nevypočitatelné technice. Ale příště už to musím umět napoprvé! Jako Pája. Vlastně Honza.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ] Další >
