Autor: Jirka [2008-02-20]
Na autobusovém nádraží vybrána nejlevnější a nejšpinavější společnost San Luis. Cesta do města Puno je celá po rovině po slušné asfaltce lemovaná lehce zasněžěnými horami. Fotí se dobře, neboť autobus zřídka překročí 40 km, mezi vozidly na silnici, oslí potahy a tak, je jasně nejpomalejší. Vamos, carramba, docházejí občas nervy i indiánům. Pole i rýžová, divoké lamy, krotké lamy, hřbitůvky, vepřovicové vesničky. Indiáni v tradičních barevných pleteninách, často ovšem v adidaskách a s baťůžky, je jasné, co si je třeba hlídat, foťák to určitě není.
Juliaca – město nového Peru, celá z neomítnutých betoňáků s dráty na pokračujícími nad střechu, počmárané reklamami. Na prašných silnicích moderní auta a Indiánky v texaskách. Puno u jezera Titicaca je podobné, jen malebně v kopci a má malé koloniální centrum. Hlavní ale je, že pilot autobusu to dokázal! Zpoždění je značné, ale slunce stále ještě nezapadlo. Co takhle shnilou rybářskou lodí na rákosové ostrovy Los Uros? Ne na ty pro Japonce poblíž obrovského hotelu na břehu. Na ty pravé, autentické, obydlené, kde mají elektrický generátor, motorové čluny místo rákosových, spoustou volavek a kormoránů okolo.
Přistáváme u takové větší rodinky. Za děti těžko říct, kdo může, ale kdyby to byl pašík, to by se poznalo. Satelitní ostrůvky s prasaty a kachnami, všude příjemná vůně hnijícího rákosí. Děti jsou neuvěřitelně špinavé a náš rybář mizí na pevninu. Že nás ráno vyzvedne pravidelná lodní linka, zadarmo, že jí předá část peněz, co od nás vybral. Skutečně to tak zafungovalo! S dětmi se skamarádíme, dospělým přispějeme na přípravu večeře, pohoda. Nejstarší kluk předvádí sešity se španělštinou, přírodopisem a množinami. Nejmladší holčička neumí počítat do pěti, ale zase házet nožem. Nějak to přežijeme.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 ] Další >
