Autor: Martin Horák [2005-03-13]
Třináctý den nebyl smolný. Ráno jsme přicupitali do dive centra, nafasovali vše potřebné a vynutili si speciálního divemastra pouze pro nás, protože s námi na lodi jeli ještě nějací nováčci. Ty se učili ještě u břehu zanořovat, takže jsme měli volnou chvilku šnorchlovat a pozorovat, jak se o vykuchané ryby perou ty, které na talíři neskončili. Před prvním ponorem svítíli sluníčko a moře bylo klidné. Zanořili jsme se a kochali se pohledem na reefy – útesy s korály. Všude hejna ryb, ježíci, korály, manta a žralok. Když jsme ho objevili tempo plavání se rapidně zvýšilo. Nesmí nám uplavat. Musíme ho vidět zblízka. Žralok, jakoby to věděl, čekal, až připlavame a pak mrksnul ledabyle ploutví a odplaval. Ruční mluvou jsme si naznačovali, že to teda bylo něco, že měl tři metry a že jsme ho bohužel nevyfotili, protože voda byla zčeřená proudem. Doba ponoru, a u některých i objem vzduchu v láhvi, jasně naznačovala, že už pod vodou nemáme co dělat, takže šup na loď. Baf, a sluníčko bylo pryč. Vlny se zvětšily. Byli jsme na lodi asi pět minut, kdy nám začínalo být jasné, že jestli okamžitě nepůjdeme zpět pod hladinu, tak uvidíme svou snídani podruhé, respektive budeme krmit rybičky Rychle, rychle, ale přesto, vše pořádně zkontrolovat a znova zanořit. Žralok na nás při druhém ponoru nečekal, ale i tak pod hladinou byla hejna ryb, několik ježíků a ropušnice. Cvak, cvak, foťák měl spoustu práce. Jěště proplout tou malou jeskyňkou a zase na loď. Jejda ono prší a loď se nebezpečně houpe. Zvládnem to bez úhony? Zachránily nás sušenky, které daly žaludku práci a tudíž nemusel chudák tak silně vnímat to houpání. Kolem druhé hodiny odpoledne už jsme byli zpět na ostrově, kde už zase svítilo sluníčko. Odevzdali jsme půjčenou výstroj a usoudili, že mořských potvor není nikdy dost a když už je nevidíme živé, můžeme je mít alespoň na talíři. Taky je potřeba mít alespoň jedno tričko svědčící o tom, že jsme se tu potápěli. Jenže, které. Výběr je tu velký. Tak si jich koupíme více. A je to. Po večeři, na kterou jsme šli s tím, že opravdu nemáme hlad – zase krevety, lasagne, zmrzlina s banánem zalitým v čokoládě, jsme šli zapít ten vydařený den. Neustále jsme z baru odcházeli, ale před odchodem jsme si řekli, tak ještě jednu, než půjdeme, až jsme vypili celou láhev a bylo třeba zkonzumovat červa. Chudak červ. Byl moc malý a chuť na něj měli dva z nás. Nakonec byl rozpůlen a snězen. Nemuselo k půlení dojít, protože jsme dopili ještě jednu láhev s dalším plavajícím objektem. Mimochodem chutná jako obal ze špekáčků.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 ] Další >
