Autor: Martin Horák [2005-03-13]
Pátý den, začal kriticky. Za volant našeho autobudu zasedl Pedro. Pedro měl být asi původně jezdec rallye, protože zásadně jezdil brzda-plyn, do zatáček nebrzdil a místní zbrž’dovače na cestách vůbec nebral v potaz. Ještě k těm zbržďovačům, známe je i z Čech, ale ne v takovém množství a na tak neuvěřitelných místech. Indiáni si je postavěli, protože auta přes jejich vesnice jezdila moc rychle a uznejte, když jim tam na cestě běhá kromě dětí i dobytek, tak srážky byly zaručené. Takže jedete zapadlou vesnicí a v ní deset zbžďovačů. Jedete horami, všude les a najednou za zatáčkou zbžďovač. Kdo by ho tam čekal, že? Ale zpět k naší jízdě. Pedro zahájil cestu přes hory k Pacifiku. Všichni jsme už nedoufali, že obsah žaludků zůstane tam, kde je, když v tom přišla spása. Zastávka ve výšce 2800 metrů v zapadlé indiánské vesnici. Ten pohled do okolních údolí a orli kroužící přímo nad námi nás zbavil žaludeční nevolnosti. Bohužel to netrvalo dlouho. Další zastávka byla až v tropech ve výšce 1200 metrů. V této vesnici jsme si koupili ovoce, které jsme do té doby nejedli a malé banány, jejichž chuť se s chutí dovážených banánů nedá srovnat. V jednu hodinu odpoledne skončilo naše utrpení a ubytovali jsme se v zapadlé vesnici Zipolite přímo u břehu Tichého oceánu. Hotel jsme přijali poněkud rozpačitě – velké krvavé skrvny na stěnách ukazovali na přítomnost žravého písklavého hmyzu a sprcha s jedním kohoutkem nabízela pouze studenou vodu. Komáři ani jiná havěť nás naštěstí, až na jednu mrchu, nenavštívili a teplou vodu, když je venku 30 stupňů a voda v oceánu má 27 stupňů stejně nepotřebujete. Vlny v oceánu byly tak velké a silné, že nás brzo blbnutí ve vodě vyhladovělo a bylo nutno doplnit jídlo a tekutiny. Restaurace byla přímo na pláži. Když už je člověk u moře, musí si dát k jídlu mořské mrchy. Ten večer jsme si dali smažené chobotnice a krevetky v avokádu. Kvalita, množství a cena se opravdu nedá porovnávat. Na pití jsme si kromě piva dali nápoj aqua de „něco“. To něco je zástupné slovo pro určitý typ ovoce – papaya, meloun, ananas. A jak připravíte správnou agua de něco? Rozmixujete čerstvé ovoce a doplníte ledovou tříští. Podáváte ve velkých sklenicích. Pak už jenom usrkáváte blahodárnou tekutinu a dívate se, jak si vlny v oceánu hrají. Přestaneli-li vás aqua bavit, dejte si něco s tequilou nebo mezcalem nebo ovocný salát. Výběr je ohromný. Už zase skončil den? Nevadí, zítra je další.
Šestého dne jsme se ze Zipolite autobusem poposunuli k nedaleké mangrovové sladkovodní laguně. Nastoupili jsme do loďky, pluli tiše lagunou a s prstem na spoušti čekali, až se objeví. Kdo? No přece krokodýl. Plavali jsme necleou hodinu a pořád nic. Vystoupili jsme na břeh na druhé straně laguny, prošli palmovým hájem a dostali se ke krokodýlí farmě. Tak vidíme aspoň krokodýlí miminka, když už ne pořádného krokodýla ve vodě. Malí krokodýlci vypadali mile, neřekli byste, že za několik let z nich budou ohromná stvoření, kterých se každý bojí. Uprostřed farmy byla prostorově otevřená kuchyně, kde nám nabídli placky, pivo a čerstvý kokosový ořech. Po snídani v pralese jsme se vydali na cestu ke své loďce. Pluli jsme zpět k místu vstupu do laguny a najednou tam byl. Spokojeně si pochrupkával ve vodě ve stínu stromů. Škoda, že nás nenechal přiblížit se k němu blíž než deset metrů. Cvak, cvak – ne to nebyly jeho zuby, to byla spoušť našeho fotoaparátu. Vrátili jsme se na pláž, vytáhli šnorchlovací nádobíčko a vyzkoušeli svět Pacifiku. První větší vlna s námi silně hodila na skálu pod vodou, naštěstí to odnesli pouze odřené kotníky. Foťák byl zachráněn. Zvolili jsme proto závětrnou stranu za skálou. Největším fotografickým úlovkem toho dne byla muréna. U vody nejen rychle utekl čas, ale nám i vytrávilo. Vraceli jsme se zpět do Zipolite. Protože nejel žádný volný autobus, využili jsme možnosti a svezli se taxíkem. Neveřili byste, že je povoleno, aby na sedale vedle řidiče seděli dvě osoby a vzadu i pět. Pokud si vezete nějaký úlovek z moře a kape z něj ještě krev, necháte ruku i s úlovkem viset z otevřeného okénka, abyste neumazali taxikáři jeho vůz. K večeři jsme si dali špíz z mořských potvor a smažené krevetky.
Říká se, že sedmička je šťastné číslo a my opravdu měli sedmý den našeho pobytu štěstí. Přeplněným místním autobusem, který vypadá jako větší pick up, vzadu má korbu s plachtou, jsme dojeli k přístavu. Lodí jsme vypluli za velrybami, které podél pobřeží táhnou na sever. Prvního obra i s mládětem jsme zblízka zahlédli asi po deseti minutách plavby. Velký hřbet, pak zadní ploutev, která upozorňuje, že se velryba zanoří. Pokud by byla sama pouze dospělá, objevila by se až za půl hodiny, ale protože byla s mládětem, uviděli jsme je znova po 15-ti minutách a pak ještě jednou. Voda ten den přinesla nějaký zelený blivajs a s ním spousty želv, které po vodě rejdily. Na druhou stranu rybaření se nám nedařilo a nechytili jsme ani malou rybičku. Delfíni! Hejno delfínů se přibližovalo k naší loďce. Rychle masku a šnorchl a hups mezi ně. Protože byla voda zakalená, neužili jsme si moc pohledu na delfíny, ale to jejich povídání. Ještě dnes člověku píská v uších. Loďku jsme zaparkovali v odlehlém zálivu, kde byla jenom jedna hospoda a nic víc. Než se nám připravilo jídlo, naštěsí měli lepší rybáře, než jsme byli my, huspli jsme do vody a šnorchlovali mezi korály. Dole pod kameny si hověly dvě murény a hrozivě otevíraly tlamičky. Během doby, kdy jsme jedli se na moři objevila další velryba. Pozdě odpoledne jsme vypluli znova na otevřené moře. Příliv horkého vzduchu z hor způsobil mlhu a dokonce jsme i zmokli. Ale v přístavu už zase svítilo sluníčko. Navečer jsme zbalili kufry a vydali se na noční přejezd, od osmi hodin večer do osmi hodin do rána, do San Cristobal de Las Casas.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 ] Další >
