Autor: Martin Horák [2005-03-13]
Desátý den cesty jsme strávili v prostoru místních pyramid a prošli se po džungli, která pyramidy obklopuje. V džungli na nás měly čekat opice a papoušci. Papoušky, leguány a místní osmicentimetrové pavoučky jsme viděli, bohužel opice po nás netoužili. No, nemůže mít člověk všechno. Pyramidy byly opravdu fantastické, ale proč tam dělali tolik schodů? Vylézt na vrchol tří pyramid za den v tropickém klimatu, není pro typického středoevropana sranda. Na druhou stranu, asi se tam už nepodíváme a navíc z pyramid je takový skvělý rozhled po okolí. Po obědě jsme museli nasednout do autobusu a vydat se na dvanácti hodinový, cca 700 kilometrový přejezd na polostrov Yucatán do města Tulum. Do hotelu jsme dorazili asi v jedenáct večer. V pokoji bylo na padnutí, protože klimatizace nebyla přes den puštěná. Před hotelem běhal škorpión a z džungle za hotelem se ozývaly divné zvuky. Co nás tady čeká? Na stolečku v pokoji ležely nějaké propagační materiály. Tak jsme si je pročítali. Cože? Tady jsou cenoty (=jeskyně)? No tak to je jasné, zítra tam musíme, ale opravdu musíme jet! Ráno jsme odjeli po snídani na pláž. Pláž, na které není písek nikdy horký, i když bylo celý den třicet stupňů a to proto, že písek je úplně bílý a strasně jemnoučký. A ta barva Karibiku! Pířmo na pláži bar s houpacími sítěmi, ve kterých si sedíte, v ruce držíte vychlazený nápoj a díváte se líně do jemně namodralých vln. No ale teď není čas sedět v baru na pláži, musíme si zjistit, kde je nebližší potápěčské centrum. Fakt to nebylo daleko. Asi pět set metrů. Bueno! Děláte potápění v cenotech? Jo? To je super. Takže za kolik a kdy? No dnes už ne, přijďte zítra. No, ale my už tu zítra nebudeme. Nebudete? Tak jo, jakou máte kvalifikaci? Hm, to stačí. Dejte mi zálohu a příjdě za hodinu. Ale my u sebe teď nemáme peníze. Tak přijďte za hodinu i s penězi a můžete jet. A za hodinu jsme už uháněli autem místního divemastra do jeho prodejny, kde jsme vyfasovali výstroj, udělali si pokec o tom, jak bude ponor probíhat a hurá do jeskyní. Protože nemáme oprávnění potápět se v uzavřených jeskyních, museli jsme plavat tak, abychom vždy viděli, výstup z jeskyně. Instruktor nás před ponorem upozorňoval, že je v cenotu taková viditelnost, že nebudeme vodu vůbec vnímat a budeme si připadat, že létáme. A měl pravdu. Jako bysme létali, až na ty rybky, které se z ničeho nic objevili před očima a zvědavě si nás prohlíželi. Mezi krápníky jeskyně jsme se nevznášeli sami. Nahoře u stropu spala poklidně želva. Nic nebylo tak krátkého jako ten ponor. 45 minut nám připadalo jako 45 sekund. No nic, tak se vrátíme do svého baru na pláži. Nebo že bychom se nejdřív najedli? Dobrý nápad. Restaurace byla také na pláži. Copak si dáme? Grilované krevetky a něco menšího, třeba zeleninový salát. Krevetky byly jedna báseň, pouze salátu nebylo trochu, ale asi kilo. S nafouklými bříšky jsme se přesunuli k baru. Objednali si drink, hupsli do sítí a seděli a čuměli.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 ] Další >
