Autor: Martin Horák [2005-03-13]
Po ranním balení kufrů, jsme dvanáctý den odjeli na blízké pyramidy. Tento areál pyramid byl na rozdíl od těch ostatních velmi malý a musím přiznat, že víc než pyramidy nás nejdřív všechny okouzlili leguáni, kterých zde byly desítky. Přesto mají pyramidy v Tulumu jednu zvláštnost a to, že stojí na břehu Karibiku. Vychutnat si pohled pyramidy, za níž hučí vlny moře, nad kterými stoupá slunce byl fantastický a asi ho už nikdy nezažijeme. Člověk by tam mohl strávit celý den, ale třeba nás v Cancúnu, kam pojedeme čeká něco ještě lepšího! Upřímně řečeno, nečekalo. V oblasti Cancúnu původně nic nebylo. Vláda uvažovala, jak vylepšit sitauci a dostala nápad vybudovat zde letovisko, protože původní letoviska již byla přeplněná. Navezli spoustu zeminy a postavili ohromné hotelové centrum se vším všudy. S vodními sporty, golfovými hřišti, restauracemi, bary, obchody, kiny, bowlingem. Vše pro zahraniční, zejména americké turisty, kteří přijedou a nechají zde své dolary. Jako místo trávení jarních prázdnin pro studenty a pro ty, kteří mají rádi ten největší komfort a pohodlí je to určitě perfektní. Ale ne pro ty, kteří chtějí Mexiko skutečně poznat. Když jsme chtěli platit v obchodě mexickou měnou pesosy, byla prodavačka mírně řečeno zmatená, protože 99,9% turistů platí dolary. „A opravdu nemáte dolary?“, ptala se docela nepříjemně. Ne. (V peněžence se k sobě mačkaly tváře Lincolna). Američané byli jako psi odvázaní z řetězů. V USA tajně ucucávají pivo v papírovém pytlíku a tady je na ulici pijí přímo z láhve. V USA se koupou v tričku a tady chodí na ulici v krátkých bikinách. Nepochopili jsme to. Ještě, že Cancún byl pouze mezistanicí. Z Cancúnu jsme totiž odpluli na ostrov Isla Mujeres. V hotelu na ostrově jsme zjistili, že nezarezervovali potřebný počet pokojů. Ale už za deset minut odvezla přistavená auta určitou část naší skupiny, naštěstí i nás, na druhou stranu ostrova. A snídani jsme měli kvůli problémům se stěhováním gratis. Druhá strana ostrova znamená, že tam pešky dojdete pomalou chůzí za dvacet minut. Hotel, ve kterém nás ubytovali nepatřil už k těm nejnovějším, takže například nešla dovřít okna. Klimatizaci tedy vyráběl chladivý vzduch od moře. Hotel ležel hned u pláže, ale na větrné straně ostrova, kde se nikdo nekoupe, protože to je vzhledem k velikosti vln, silným narazům větrů a koralům pod vodou smrtelně nebezpečné. Takže tam byl božský klid, tedy až na ten hukot vln. Po ubytování jsme si našli potapěčské centrum a domluvili si na další den dva ponory. „Jste Češi, že?“, ptal se prodejce. „Já to poznám podle toho jak mluvíte.“ Pavel Nedvěd, to jméno, které tam teď frčí. No, tak abychom udělali prodejci radost, že zná nějakého Čecha, koupili jsme si houpací síť. Teda radost. Užili jsme si handrkování o ceně všichni. Nakonec jsme byli spokojeni i my i on. Ještě druhý den na nás volal „Bueno!“ Dalším dárkem toho dne byla velká dvoukilová lastura mušle, která ležela přímo na pláži. Koupíme ten batoh?
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 ] Další >
