Z Náchoda do Monaka a zpátky za 36 dní - 1. část: Z Náchoda do Monaka

Autor: Martin Adámek [2005-06-15]

Itálie

Čtvrtého července jsme přejeli rakousko - italské hranice, přičemž na cyklostezce nebyla ani cedule, která by nás o tom informovala, natož nějaký celník. Cyklostezka je zde v asi 15 kilometrovém úseku velice frekventovaná, v podstatě na ní byla zácpa. V životě jsem nepotkal za tak krátkou dobu tolik cyklistů. V italské části jelo často několik cyklistů v rojnici vedle sebe. Netrvalo dlouho a čelně do mě narazila Italka, protože jela v protisměru a ani nekoukala kam jede. Trefila mě i přesto, že jsem stihl zastavit a sjet skoro na louku. Já jsem srážku ustál, ona se o mě zarazila a spadla, ale nic se jí nestalo. O pár kilometrů dál jsme se rozdělili - Iva, Zdeněk a já jsme jeli směr Passo Giovo, zbylí čtyři jeli přes Marmoladu. Druhý den jsme po servisním dopoledni stráveném ve Vipitenu přejeli Passo Giovo, 2094 m. Večer jsme se sešli s ostatními v Naturns / Naturno. Název je dvojjazyčný, protože v severní části Itálie (jižním Tyrolsku) sídlí německá menšina. Všichni mezi sebou mluví německy nebo směsicí němčiny a italštiny, němčina je zde i úřední jazyk. Místní sice italštinu většinou ovládají, ale používají ji jen neradi. Šestého ráno vyrážíme směr Passo Stelvio, ještě jsme od něj kus vzdáleni a máme ho přejet. Počasí je horsky proměnlivé, cestou nahoru přišly mezi ukrutným vedrem i 2 lijáky. Při prvním z nich potkávám pod mostem dvě cyklistky z Kralup, jsou nalehko, pod Stelvio se dopravily autem. Druhý liják je doprovázen bouřkou a trvá do pozdních večerních hodin. Naštěstí mě zastihl nedaleko hotelu, jediné střechy v celém okolí. Ostatní už byli tou dobou nahoře na Stelviu. Vrchol byl sice na dohled, ale ne na dojezd. U hotelu se schovávám pod přístřeškem pro motorky vedle kuchyně. Ptám se anglicky kuchaře jestli si můžu dát nabít mobil, pak zkouším úlomky němčiny, a když se mě zeptal jestli jsem Čech, mohli jsme pokračovat česky. Kromě něj v hotelu pracovala také slovenská pokojská. V této oblasti obecně pracuje hodně Slováků, vesměs v hotelích, a stačí jim němčina - italština není potřeba. Během čekání na lepší počasí se se mnou snaží konverzovat německý motorkář. Říká, že anglicky umí jenom trochu, tak se ptám jaké další jazyky umí. A on přidal, že "Russian". Tím mě docela překvapil, ale hned povídám "??-???????? ? ???? ?? ????? ??????? ??-?????? , ?? ????? ?????, ?????? ????????? ????…", čímž jsem téměř vyčerpal svoji slovní zásobu :). Pak jsme pokračovali rusko-anglicky. Naštěstí uměl rusky stejně špatně jako já, takže nebyla ostuda, ale bohužel stejně jako rusky uměl i anglicky, takže jsme si moc nepopovídali. Řekl, že se rusky učil 5 let, ale už 15 let "?? ???????". Tak jsme jen pokritizovali počasí a odešel. Docela mě překvapilo, že po tolika dnech používání angličtiny a několika německých slov se najednou domlouvám česky a rusky. Nicméně počasí dál bouřilo, takže jsem se zkusil majitelky hotelu zeptat jestli bych mohl někde na zemi přespat, karimatku a spacák mám. Přesně jak to předem odhadl kuchař, šéfce se do takového ubytování moc nechtělo. Jediná možnost byla, že ke mně sjede 1 člověk se stanem a přespíme někde poblíž. To když jsem hoteliérce řekl, tak se zděsila, že ve 2000 metrech se pod stanem nedá spát, a nechala mě přespat v pokoji na podlaze. V hotelu jsem se vyspal, umyl, vypral, usušil, nabil mobil, jenom nenajedl. Druhý den jsem hladový vyrazil na Stelvio, snídám průběžně cestou. Každou chvíli potkávám hvízdající prchající sviště. Na vrcholu Stelvia to vypadalo jako někde na pouti ? spousta stánků, suvenýrů a podobné komerce. Výška průsmyku je 2758 m n.m., ještě jsem si vyjel o kus výš k rozhledně Tibet, její nadmořskou výšku se mi nepovedlo zjistit. Kousek od silnice byla dolní stanice vleku, díky kterému si mohli lyžaři v kraťasech užívat červencového sněhu. Ze Stelvia jsem sjel do Bormia, kde dva dědové na moje "Ceco, Repubblica Ceca" hbitě odpovídali "Nedved", přestože jsme už z fotbalového mistrovství vypadli. V Bormiu na mě čekal Zdeněk, ostatních 5 jelo trochu jinudy. Vyrazili jsme do Tirana. Cestou jsme potkali 2 cyklisty - k obligátnímu "Nedvedovi" jeden z nich navíc přidal "Liberek" a ukazoval že lyžuje. Teprve když dodal "Jizerská padesátka" jsme pochopili, že myslí "Liberec".

Celé dny doprovází kratší i delší dešťové přeháňky. Osmého července jedeme směr Švýcarsko, přijíždíme k jezeru Lago di Como, pokračujeme podél severního břehu Lago di Lugano. Pořád jedeme podél břehu jezera a nemůžeme najít místo na spaní. Vlevo domy, zahrady, soukromé plážičky a jezero. Vpravo prudký svah a domy se zahradami. Je večer, blíží se déšť a pořád nemáme kde postavit stan. Není kam odbočit, takže pokračujeme podél jezera, a najednou kde se vzala tu se vzala - Italsko-Švýcarská hranice. Přestože Švýcarsko není v EU a celníci jsou přítomni, auta ani nepřibržďují, a plynule projíždějí rychlostí 20-30 km/h. Od této zkušenosti se snažím na našich hranicích občanku celníkům nevnucovat a třeba je to také naučím :).

Déšť už je na spadnutí. Asi 1 km za hranicemi se konečně ubytováváme ve svahu nad silnicí - po polorozpadlých schůdcích na první terasu, kde necháme kola a pak po podobných schůdcích o patro výš stavíme stan. Obě terásky jsou dost malé a úzké, s výhledem na jezero. Stan stavíme za silné průtrže mračen, mám mokro i pod pláštěnkou. Výjimečně u stanu kolíkujeme i podlážku - běžně to nemá smysl, když podlážku zatíží spáči. Ale teď není pěkné počasí, vypadá to na bouřku, a přímo u stanu je strom. Jindy bychom stan u stromu nestavěli, ale tady nebylo kde jinde ho postavit. Jdeme spát polosušší - polomokří. Celou noc lije. Asi ve 3:15 nás probouzí brutální bouřka, všude okolo nás to hřmí. Při představě že mi na záda spadne strom nemám o čem přemýšlet. Zdeněk sice zezačátku váhal, jestli je evakuace nutná, ale nenechal se dlouho přemlouvat. Beru čelovku, mobil, boty a pláštěnku. Ještě ve stanu nechávám mikinu, pořádně zavřít a mizíme. Oceňujeme, že jsme přikolíkovali tu podlážku, protože vydatný déšť je doprovázen silným větrem. Čelovky jsou v podstatě zbytečné - obloha je permanentně osvícená. Seběhnutí po schůdcích k silnici je docela riskantní - schůdky jsou nejen prudké, dřevěné, mokré a kluzké, ale navíc místy i uvolněné. Vyrážíme k benzínce, okolo které jsme večer jeli. Jdeme po silnici, až 8cm hlubokou vodou. Benzínka je dál, než jsme čekali (400 metrů). Konečně jsme dorazili na benzínku. Jsem skrz na skrz mokrý, pláštěnka asi bude chtít naimpregnovat. Pod přístřeškem u stojanů začíná být chladno. Benzínka je zavřená, ale jdu se podívat za roh, jestli není otevřený záchod. Je! A dokonce se nic nerozhoukalo, když jsem na něj vnikl, takže se vracím pro Zdeňka. Záchod je místnost asi 2x1 metr a dokonce je i kam pověsit pláštěnky. Asi ve 4:20 se vracíme do stanu. Bouřku přežil bez úhony, neulétl, ani na něj nespadl strom. Jestli jsme večer šli spát polosušší, tak teď jsme regulerně mokří. Udělal jsem moc dobře, že jsem si při útěku sundal mikinu a nechal ji v suchu stanu - není nad to mít kus suchého oblečení. Ráno mi z domu přišla SMSka, že v noci spadl u Karlových Varů strom na prázdný stan. Takže ta noční výprava na benzínku asi měla smysl. Druhý den jsme počkali na druhou skupinu a opět jsme se promíchali. Zdeněk s Ivou vypouštějí Monako, aby viděli Matterhorn a Chamonix, my ostatní vynecháváme Matterhorn a Chamonix, abychom stihli Monako. Po dosušení věcí vyrážíme do Lugana, kde jsem poprvé viděl spousty skútrů řízených manažery v oblecích. Po velmi krátkém průjezdu výklenkem Švýcarska se vracíme do Itálie. Na hranicích volal vyšokovaný celník na kolegu něco jako "Bruno, pojď se podívat, tady jsou Češi!".

Pokud se chystáte do Itálie, raději nepočítejte s tím, že se domluvíte anglicky. Itálie je totiž specifická nejen skútry a nákladními tříkolkami, ale také jazykovou negramotností. Ale vždy se může objevit překvapující výjimka. Například jednou jsme se tak dlouho marně snažili najít někoho, kdo by alespoň trochu ovládal jiný jazyk než italštinu a vysvětlil nám kudy dál, až jsme narazili na asi 65ti-letého řidiče, který uměl poměrně dobře anglicky. Navíc měl cestu stejným směrem, takže nás dovedl autem. Jedenáctého července odpoledne jsme dorazili do Savony a podél širokého, ale vyschlého říčního koryta jsme dojeli ke Středozemnímu moři. Po dnech stoupání do tisíců metrů nad mořem konečně stojíme několik centimetrů pod hladinou moře. Pryč jsou i dva dny tápání nad nepřesnou mapou. Teď už cestou do Monaka nemáme kam odbočit. Noci u moře jsou příjemné. Je teplo, dá se pohodlně spát pod širákem v nějaké opuštěné zahradě ve svahu s výhledem na moře. Jen tu první noc spíme nad do noci bouřícími kolotoči, od kterých se stále ozývá lákající hlas reproduktoru, přičemž v každé větě je nejméně dvakrát obsaženo "tutto bééne, tutto bééne" ("všechno je super"). Podél moře se jede příjemně, do cesty se nestaví kopce, jen je ještě horší vedro než u nás. Blížíme se k Francii a ještě jsme neochutnali italskou pizzu. Až náhlý déšť rozhodl a stavíme v jedné přímořské pizzerii. Servírky neumějí anglicky, ale naštěstí mají "english speakera" (a kuchaře v jedné osobě). Pro 5 lidí objednáváme dohromady 2 pizzy. Italská pizza chutná asi jako česká, jen je úplně placatá a proto naprosto nevýživná. Dáváme si druhé kolo, tentokrát objednáváme tu nejlevnější variantu, prý je s mořskými plody. Byla vynikající. Zádrhel se objevil až při placení - za 4 pizzy nám místo očekávaných cca. 17 Euro účtují 27. Po krátkém studiu účtenky a rozhovoru s kuchařem se ukazuje, že místo pizzy kterou jsme si u něj objednali nám dal tu nejdražší variantu. Vzhledem k tomu, že anglicky uměl poměrně dobře a objednávka podle jídelníčku je docela srozumitelná, usuzujeme, že záměna byla záměrná. Ale byl to jediný případ za celou cestu, kdy nás někdo okradl, a 10 euro na 5 lidí se pro jednou dá přežít. Pokračujeme v cestě po pobřeží. Vyžívám se v průjezdech ucpanými centry měst. Všude popojíždí, odbočují, přibočují a pletou se auta. Mezi nimi se protahují stovky skútrů. Nezáleží na tom kdo má před kým přednost, rozhodující je, kdo se kam vejde. Náchodské kruháče se s místní situací vůbec nedají srovnávat, ale ukazuje se, že mi daly dobrou školu. Dobrou polovinu skútrů nechávám za sebou. Sice mám oproti skútrům horší akcerlaci (kolo s brašnami vážilo přes 40 kg), ale co není v motoru, to je v technice. Porážka tolika skútrů na jejich domácí půdě mi opravdu udělala radost.

Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 ] Další >


Související odkazy

(c) Uvedení autoři & Asmat 2004 - 2023, design by KamData [Privacy]