Autor: Martin Adámek [2005-06-22]
Opusťme už Francii. Během dešťových přeháněk přejíždíme francouzsko-švýcarskou hranici a za chvilku přijíždíme do Ženevy.
Ocitáme se na mostě na kraji Ženevského jezera. Odsud vypadá, že vede asi tak 100 metrů za roh, ale ve skutečnosti se na východ táhne asi 100 kilometrů.
Na mostě potkáváme drobného mužíka, který se ptá jestli "Czechoslovakia" (nejspíš podle "CZ" na mém zadním blatníku), pak ho zajímají průsmyky které jsme projeli, a mizí pryč. Komunikoval obstojně anglicky. Ne tak ovšem zbytek Ženevy. Myslel jsem, že Švýcaři jsou vzdělaní... ale v Ženevě, která leží ve francouzském kantonu, se nechytnete ani s němčinou, natož s angličtinou... jsou to zkrátka mentalitou Francouzi, a i když třeba mluvit umí, tak se jim moc nechce.
Po delším hledání se setkáváme s ostatními pěti kolegy. Děláme plány kudy dál. Mě láká Německo, protože jsem tam v životě byl jen jeden den, a to ještě autem v Žitavě. A taky se chci podívat do mnichovského technického muzea. Ale většina ostatních chce na východ do hloubi Švýcarska, Německo je neláká, protože to tam znají jako doma. Takže mě napadá, že bych mohl jet přes Německo sám. Na kole jezdím sám dost dlouho, a nejzákladnější "čundrácké" věci, jako jak se vaří, a kde se spí, už jsem na téhle akci také jakš-takš pochytil. Navíc je mi 21, za pár let se třeba budu mít postarat o rodinu, a ještě jsem si nezkusil jestli se dokážu postarat sám o sebe. Je to jen asi 10 dnů cesty, a když se něco stane, tak jsem schopen se nějak domluvit a třeba dojet domů vlakem. Mimochodem vlaky jsou v Německu o víkendu poměrně výhodné, takže se mnou na německé hranice pojede Zdeněk, který spěchá domů a přes Německo se sveze vlakem. Má to jen tu nevýhodu, že pojedeme do nejbližšího německého města, což je pro mě trochu zajížďka, a hlavně musíme zrušit zastávku u naší kamarádky, která je o prázdninách ve švýcarském Thunu - což je o něco východněji, v německém kantonu.
Před nějakým časem někdo žertoval, že v Interlakenu se rozdělíme na sedm jednočlenných skupin... skoro se trefil, až na to že já a Zdeněk nejedeme ani do toho Interlakenu. A když to spočítám, tak nakonec jsme byli rozděleni asi na pět skupin - z toho kromě Zdeňka nakonec použili vlak ještě Iva s Pavlem a Milošem.
Ale vraťme se do Ženevy. Plány jsou zosnovány, zbývá jen zeptat se rodičů, jak se tváří na to že pojedu sám. Teda zeptat - spíš oznámit. Desetiminutový hlasový hovor (jediný roamingový za celou cestu) probíhal asi podle mého očekávání. Otec samozřejmě nesouhlasil, ale jelikož byl v Náchodě, a já v Ženevě, tak mu stejně nezbývalo nic jiného, než vzít moje rozhodnutí na vědomí... Ještě jsem slíbil, že budu psát třikrát denně, což jsem pak i plnil, a dost mě to zdržovalo. Už takhle ze mě ostatní vyšilovali, jak často textuju domů - a to jsem při jízdě ve skupině psal domů jen ráno a večer.
Ze Ženevy jsme vyjeli jako jedna sedmičlenná skupina. Bylo to po dlouhé době poprvé, a současně také naposled. Jedeme 60 km na východ, pořád podél Ženevského jezera, do města Lausanne. Cestou svačíme u jednoho marketu, ve kterém neberou Eura ani Visa karty. Zachraňuje mě Maestro karta, která přitom v Čechách není moc rozšířená.
Během svačiny Lukáš už poněkolikáté opakuje historku o nějakém českém cyklocestovateli, který se na cestách živí zbytky zpoza supermarketů. Iva už nemůže několikáté převyprávění vydržet a mizí za rohem. Za chvíli se vrací s chlebem, který tam našla. Nechceme jí to věřit, myslíme, že ho koupila, ale nakonec se jdeme podívat. A opravdu, vedle marketu jsou vyřazené natvrdlé chleby. Do polévky byly celkem použitelné, ale moc nadšený jsem z nich nebyl, a víckrát jsem takový zdroj neyužil.
V Lausanne jsme se definitivně rozloučili. Já se Zdeňkem na sever, ostatní na východ. Urazili jsme asi půl kilometru, a Zdeněk píchnul. Při pokusu o výměnu duše zničil na náhradních duších ventilky a protože už byl večer, přenocovali jsme přímo v Lausanne, v parku u Ženevského jezera. Jinak ale musím dodat, že výměnu duší zvládal Zdeněk bravurně - při frekvenci s jakou píchal zadní kolo mu ani nic jiného nezbývalo - měl totiž veškerý náklad vzadu, a hlavně extrémně úzké pláště.
V parku nás v noci zastihla bouřka, ale už bylo i hůře - přečkali jsme ji v čínské restauraci nad nepříliš levnými šálky čaje. V parku byly také veřejné záchody - a přes pověstnou švýcarskou čistotnost to byly snad nejhorší záchody, které jsem cestou potkal. I v té Itálii to bylo lepší.
Druhý den Zdeněk pořídil duši (měl vůči mně nekompatibilní) a pokračovali jsme dál. Z Lausanne ještě musím zmínit autobusové přívěsy městské hromadné dopravy - je to autobus bez motoru, připojený za trolejbusem. Stejné řešení se v Československu přestalo používat asi před čtyřiceti lety - tehdy se autobusový přívěs používal zejména u linkových spojů, za autobusy Škoda 706 RTO, než byly nahrazeny kloubovými vozy Škoda ŠL11.
Ve Švýcarsku je také poměrně zajímavé střídání kantonů - chvíli projíždíte německým, chvíli francouzským kantonem. Na jejich hranicích žádná cedule, která by vás na to upozornila, a jak jsem naznačil, málokdo tam ovládá i druhý jazyk (teď vůbec neřeším menšinový italský kanton na jihovýchodě země). Takže když něco po někom chcete, musíte se nejdřív porozhlédnout okolo sebe, najít nějaké firemní cedule nebo reklamní billboardy, a podle nich se pokusit o francouzštinu nebo o němčinu. Že něco potřebujete ale vůbec neznamená, že to dostanete - např. jsem se v jedné restauraci ptal na vodu, a než by nám ta paní věnovala nějaké 3 litry vody z kohoutku, tak mě radši vedla někam do tramtárie, kde jsem tu vodu mohl nabrat z veřejného zdroje.
Další noc trávíme v lese kousek za neuchatelským jezerem (podél jehož břehu jsme jeli po celé délce, aniž by bylo počasí a čas ke koupání), a prudká bouře nás vyhnala ze stanu pod blízký most. Ukazuje se, že i Švýcaři jsou lidé - projíždějící auta zpravidla při průjezdu okolo nás přibržďují, jeden mladý řidič přímo zastavil a zjišťoval jestli nechceme svézt do města.
Druhý den přijíždíme do Basellu, města na hranici tři států (F,CH,D). Při přejíždění švýcarsko - německé hranice nám celňačka s kamennou tváří říká něco o nějakém problému s pasy. Já jsem jí moc nerozuměl, ale Zdeněk asi jo, podle toho jak se tváří... Celňačka ho nenechává dlouho trápit a dodává, že žertovala. Zdeněk nepříliš přesvědčivě odpovídá "I like jokes" (mám rád vtipy).
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 ] Další >
