Autor: Aleš Vostrák [2005-08-21]
7.2.
Pavlos má před sebou dlouhou cestu. Snažíme se proto trošku si přispat. To se nám moc nedaří, kombinace modliteb v mešite a Stevovi ranní návštěvy klidnému spánku moc nesvědcí. Steve se totiž prišel přesvědčit, jestli na něj stále myslíme a hlavně abych ho nezapoměl doporučovat všem svým známým. Předpokládám, že potom, co jsem ho uvítal ve dveřích rozespalý a ve slipech, tak na mě ani on dlouho nezapomene. Těsně po dvanacté naposledy opouštíme náš oblíbený Sahabat a jdeme na speedboat, který nás za 7000 doveze prakticky těsně vedle letiště. Odtud máme na výběr se nechat odvézt ojekem (2000) nebo jít pěšky vesnickou a krásnou přírodou. Volíme samozřejmě druhou variantu a po chvilce se také dostáváme na letiště. Bohužel je vojenské. To civilní je ale kousek a vojenskou eskortou, která nás bůh ví proč odchytla, se dostaváme hned vedle letište. Sice přes stanoviště protivzdušné obrany, ale kdo by to obcházel, že? V Lionu už netrpelivě očekáváme naše oblíbené koblížky, které dnes byly obzvlášte vypečené, hlavně ten čokoládový. Na letišti v Ujung Pandang se loučim s Pavlosem a mířim k asi 500m vzdálenému nástupišti bema. Skáču do prvního s tím, že se na zbytek cesty doptám. Místní mi poradili, ať asi po hodině jízdy přestoupím na další, které mě odveze do centra na Jl. Jen Sudirman(2000+1000rs). Odtud je to už sice kousek do hostelu Legend, ale přesto si beru z pohodlnosti a možná i proto, že je mi jich trochu líto, bataka (2000). Ten mě dovezl před Legend, ale zároveň říká, že je v rekonstukci a zavřený a nabízí mi jiný. Má částečně pravdu, hostel je v rekonstrukci, ale přesto je možné tam bydlet v dormu za 15000. Za 12000 zůstávám už proto, že je tady možné získat spousty dalších informací o mojí další cestě po Sulawesi. Plně toho využívám a hned jdu na internet, který je na Jl.Kajaolako, přímo nad pizzerií (6000/hod). Cestou se stavuji pro vodu a nějaké sušenky na snídani, to ještě netuším, že snídaně, toast a čaj je v Legend hostelu samozřejmostí. Večer se jdu projít po městě a od místních se dovídám, že je teď lepší nakupovat elektroniku v Indonésii než v Singapore. Sice tomu moc nevěřím, ale přesto jsem se rozhodl zůstat zde o den navíc a přesvědčit se. Alespoň budu mít čas prohlédnout si fort Rotterdam a Poetery harbour. Tim, která se snaží v Ujung Pandangu prosadit jako herečka mi ukazuje místní live music bary. Ty dražší vynechávám a dávám si pivo (16000 - 105tax se platí zvlášť) v Seafood live music restauraci.
8.2.
Na desátou jsem domluvený s Tim a několika kamarády z grafického studia, že mi ukážou, kde jsou nejlepší obchody na pořízení digi. foťáku. Jelikož ale celý den prší, nikam se jim nechce. Sám se mezitím přesvědčuji, že to s cenama v Makasaru není až tak optimistické. Odpoledne jdu do fort Rotterdamu, tipické holandské pevnosti postavené na obranu proti portugalcům. V pevnosti jsou dvě muzea. Jedno zachycuje hisrorii Indonésie spolu s expozicí peněz používaných na celém území tohoto státu. Zaujali mě hlavně bankovky z východní části Sulawesi, které byly tkané z látky. Druhé muzeum je věnované tradičnímu životu na Sulawesi a formou dioramat ukazuje jednotlivé fragmenty jako zemědělství nebo tradiční oblečení. Obě muzea byla bez poplatku, ale nebylo jednoduché si je prohlédnout, protože hned u vchodu mě obklopila asi padesátičlená skupinka místních studentů a ti už se mi postarali o doprovod, při kterém se moc klidu neužije. Každou neděli se v pevnosti schází universitní anglický konverzační klub. Je jich tu dokonce víc, ale já jsem využil pozvání od nejstaršího z nich, Benteng coversation club. Ten vznikl už v roce 1985 a jeho členové jsou na to náležite pyšní. Probírá se zde vše od politiky, školství až po oblíbené jídla. Na jejich doporučení se vydávám pěšky do asi 4km vzdáleného přístavu Poetere, kde je k vidění spousta tradičních lodí. Nazpátek už si radši beru betaka(3000). Odpoledne si povídáme s mojím spolubydlícím o cestování po Sulawesi, je už v Indonésii po dvanácté a tak mi muže dát nějaké zajímavé informace. Není moc co dělat a tak s Tim probíráme indonésskou kuchyni a porovnáváme s tou z Makasaru. Místní specialita je soto Makasar, polévka s masovými knedlíčky, nudličkami, citrónovou šťávou a sójovou omáčkou. Mnohem lepší ale je, jak si hned ověřujeme v praxi, Cap-cay. Směs kuřecího masa, jater a mořských plodů s mrkví a další zeleninou ve vynikající omáčce. Cap-cay, původem z Číny má dvě varianty. Jedna je podobná Číně, jaká se dělá v Evropě. Ta druhá je zalitá vývarem a spíš připomíná hustou polévku(15000).
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 ]
