Autor: Aleš Vostrák [2005-08-21]
14.1.
Ráno vyrážíme autobusem do Tulehu(5000+batohy1/2). Tady si kupuju ruličky rýžové hmoty zabalené do listu(500/1ks). Jsou neskutečně hnusný, a tak je záměrně nechávám ležet v restauraci, kde si Pavel dává rybu(5000). Loď do Amahai stojí 50000Rs, pričemž svačina je v ceně, a první vyplouvá v 8:30. Cesta bude trvat asi 2,5 hodiny. Z přístavu Amahai se dostáváme na motorkách do 7km vzdáleného správního mesta Masohi. Zde je možné získat povolení do Narodního parku a další důležité informace. Kancelář je asi 500m od bus terminálu směrem na Amahai v rovnobežné ulici s hlavní. Povolení v podobě průvodního dopisu stojí 10000Rs na osobu a vydáno na počkání. Teď čekáme v Makasaru na terminálu na minibus. Samozřejmě, že se nám všichni snaží namluvit, že dnes do Tehoru, kam se potřebujeme dostat, už nic nejede a jediná možnost je vzít si charter za 300000Rs. Po chvilce, kdy jim při pohledu na nás začíná být jasné, že až tak velký trubky nejsme, slevují na 100000. Nakonec se našel minibus, co do Tehoru jede. Chce 25000Rs za osobu, ale nic lepšího tu není. Pavel se snaží přivydělat nakládáním zavazadel na střechu autobusu a celkem se mu i daří. Snížil cenu o 5000. Cesta do Tehoru není v dobrém stavu. V období dešťů byla většina mostů, a není jich v této nejdeštivější části indonéské džungle málo, strženy a nám nezbývalo, než se s minibusem brodit řekou. Po asi dvou hodinách jízdy jsme píchli, takže se konečně můžeme venku trochu protáhnout. Teprve teď si naplno uvědomuji tu neuvěřitelnou pestrost vůní. Vzduch je provoněný směsicí koření, muškátu a hřebíčku, který se zde pěstuje. Pavlos vyráží utrhnout nějaké tropické ovoce. Když vidím jeho rozjařený obličej při návratu z úspěšného lovu, ani nemám odvahu mu říct, že právě urval kakaovej bob. Tak alespoň obveselujeme domorodce tím, jak zoufale se do něj snažíme dostat. K jídlu to není, a tak se ho celý zapatlaný zbavujeme. Po příjezdu do Tehoru zjišťujeme, že zde sice ubytování je, Susi homestay a Bahari. Jsou ale obsazené a proto zůstáváme u jedné muslimské rodinky. Rumah makan (restaurace) máme hned před barákem a tak si tam rovnou dáváme rybku(7000). Snažíme se domuvit s místními o další cestě do parku, ale s mojí indonézštinou to není zrovna jednoduchý. Zajištujeme alespoň na ráno speedboat do Hatumetanu za 15000Rs. Druhý den je ale jako obvykle všechno jinak.
15.1.
Vstáváme v půl šestý, abychom si stačili vyfotit východ slunce. K naší smůle jsou mraky, a tak se nic nekoná. V restauraci si vyzvedáváme balíčky s jídlem na dva dny, které jsme si předchozí večer domluvili. Rýže, cumicumi( squid) a ještě další dobroty, které jsem bohužel nedokázal identifikovat, protože se cestou zkazily(20000). Speedboat nám zatím od vcerejška kapku podražil a teď ho nabízí za 65000Rs. Už z principu odmítáme a vydáváme se na cestu podél pobřeží pěšky. Místní nás ještě na cestu vybavují informací, že cesta trvá asi tři hodiny. Byl to od nich už ale poslední podařený kousek. Omlouvá je snad jenom to, že to nikdo z nich určitě pěšky nezkusil. Okolo pobřeží je to totiž 25km v poměrně náročném terénu se spoustou řek, které se dají sice přebrodit, ale o pohodlí to rozhodně není. Cestou si zkoušíme utrhnou papaju, ale není ješte úplně zralá, a tak ji zahazujeme. Dostáváme se do první vesnice, kde nás okamžitě kontrolují vojáci. Nemáme moc vody, tady sice o balený už slyšeli, ale představa, že jí tady seženeme, jim připadá komická. Nabíráme ji proto z místní studně a jenom doufáme, že ji nebudeme muset použít. Vedro je k nevydržení, a tak se jdeme trochu zchladit do moře. To je úžasná atrakce pro místní, protože v moři se přece koupou jenom děti, jinak slouží maximálně jako záchod. Po dalších pěti kilometrech přicházíme do Hatu. Odtud je to už jenom hodinku do Hatumete. Cestou nacházíme kokosový ořech, který nás výborně osvěžil. V Hatumete znouvu zkoušíme naši otázku ohledně vody. Nabízejí nám jenom z řeky, a tak si radši dáváme caj se sušenkama, za který ani nechtěj zaplatit. Ukazujeme jim průvodní dopis pro Raju a necháváme se k němu dovést. Všude kolem je cítit omamná vůne muškátu a hřebíčku, který se suší prakticky před každým domem, a jak později s hrůzou zjišťujeme, skladuje přímo u Raji. Ten nám po přečtení dopisu ochotně nabízí ubytování přímo u něj doma, jídlo(25000) a nosiče na cestu(40000/den). U Raji doma mě naprosto nepřekvapuje absence elektřiny a koupelny. Na to, že zde není ani záchod, si ale budu muset ještě zvykat. Vše nahrazuje řeka, která je svedena hrází podél pobřeží a s kterou si musíme vystačit. Tam si také ošetřuji svoje totálně zdevastovaný nohy a nožem se snažím alespoň částečně odříznout puchýře. Z této bohulibé činnosti mě vyrušuje dvojice javánek, které jsou nejspíš na dovolené. Jedna z nich si mě okamžite přivlastňuje a snaží se mě dostat k sobě domů. Snažím se jí vysvětlit, že na mě čeká Pavlos s Rajou na večeři.
16.1.
Po snídani (rýže s karamelem) vyrážíme konečně do Manuseli. Nohy mám odrovnaný, ale budu se snažit dojít, kam až to půjde. Asi po hodině cesty v pohádkově krásný krajině kolem řeky se náhle stáčíme doprava a do hor. Terén je čím dál tím neprostupnější. Chvilkama se musí jít potokem vytvářejícím kaskády podobně jako v Pamukale. Ani podrážky našich bot nám v tu chvíli moc nepomáhají a na kluzké cestě několikrát padáme. Asi po deseti kilometrech od Hatumete to vzdávam, lehám si na cestu a horkem a únavou prakticky kolabuji. Mezitím co odpočívám, si Pavlos sundavá batoh a jde se podívat, jak cesta pokračuje dál. Asi po patnácti minutách přichází do vesničky Usali. Vracíme se, je mi hrozný vedro a Pavlos mě musí neustále odhánět od potoka, v kterém se snažím trochu zchladit. Konečně se dostáváme k řece. To je okamžik, kdy všechno zahazujem a skáčem do proudu. Začíná pršet, věci si dáváme pod kámen a dál si vychutnáváme ten nádhernej pocit v chladivé vodě. Po dešti u nás zastavuje domorodec z místních hor a pomáhá nám vybrat hezké místo na přespání. Je to na malinkém ostrůvku. Sám říká, že už tady v minulosti přespal. Rozkládáme stan a jenom doufáme, že se řeka nad námi nerozvodní.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 ] Další >
