Autor: Aleš Vostrák [2005-08-21]
17.1.
Ráno se vracíme do Hatumete. Před vesnicí se zastavujeme u řeky a společně s ostatníma si pereme oblečení, který už to fakt potřebovalo. Zatímco bojuju s mýdlem a kartáčem se Pavel snaží dostat do kokosu, který předtím našel na cestě. Místní nám ale říkají, že nebude dobrej a tak ho zahazuje. Jako cenu útěchy zato dostáváme čtyři čerstvý a ještě ananas k tomu. Myslím, že to nejlíp vystihuje přátelskost lidí, žijících na Seramu, a nejenom jich. Je až neuvěřitelný, co všechno udělá fotograf pro dobrou fotku. Pavlos se teď snaží udělat v říčce hráz a vybagrovat ji tak, aby si na ní začali hrát a skákat do vody malé děti. Nakonec nezůstalo jenom u nich a vzniklá tůňka teď slouží jako místní bazének pro všechny...jo stavitel se nezapře. Věci si necháváme znova u Raji a domlouváme se s ním i na jídle(80000/2dny). K večeři je opět ryba s rýží a nudle a jako svačinu dostáváme smažený banány. Na noc si k velkému údivu Raji i ostatních jdeme lehnout na kamenitou pláž.
18.1
Neděli bereme jako odpočinkový den. Pavel se vydává do vesnice Losa vzdálené asi 4 hodiny cesty potokem a pak znovu do Usaly. Já si beru ploutve a na doporučení místních jdu do Hatu(2km), kde jsou nejkrásnější místa na šnorchlování. Nejlepší místo je na jižní části zálivu, kde není o množství a barevnost ryb nouze. Ryby jsou neuvěřitelně zvědavý. Jeden tuňák krouží v mojí těsné blízkosti a čističi si mě dokonce s rybou pletou a snaží se mě taky zbavit parazitů. Na pobřeží se snažím vysvětlit, co to mám za divný věci na nohou. Celkem mě překvapilo, že i s mojí indonézštinou a větičkou "Saya ikan orang" (jsem rybočlověk) zhruba pochopili, o co jde. Místní raja Ferdinand mě poté pozval k sobě domů na kafe a trochu si popovídat. To je podnět pro zbytek vesnice, aby zvědavě nakukovala do oken. Dobrým zvykem je tady nikam nepospíchat a na zábavu si vždycky udělat čas. Moc si při komunikaci nerozumíme, a ačkoli se před mým příchodem polovina vesnice vytahovala, jak dobře umí anglicky, tak teď, kdy je možnost si to vyzkoušet v praxi, najednou všichni odpadávaj. Dávám si u nich alespoň pár banánů, mladý kokos (to je teda divnej překlad...ale indonézsky je to kelapa muda a anglicky young coconut) a vracím se zpět do Hatumete. Tam už na mě čeká Pavel. K večeři je rýže se zeleninou a opět nudle, tentokrát s vajíčkem. U Raji si nabíráme převařenou vodu, ta balená tady totiž stojí 5000Rs.
19.1.
Společně s Rajou se vracíme lodí do Tehoru(1hod.) a odtud minibusem(2,5hod- 25000) do přístavu v Amahai. Na lodi do Tulehu dostáváme jako obvykle bábovku a malou vodu. Ještě předtím si v přístavu kupujeme vařený kukuřice jako lehkou svačinku( 1000Rs/ks). Po příjezdu do Tulehu si bereme ujek. Je to stejný jako taxi, jenom se jedná o motorky. Po krátkém smlouvání jedeme oba za 5000 do Waai. Tady zjišťuju, že se mi zanítila rána na noze, otekla a já se po chvilce nemůžu ani pohnout. Zůstávám na pláži ve stanu, pobřeží je kamenitý a na koupání to moc není. Rozhodujeme se jet do vedlejší vesnice, kde jsou podle příručky, kterou jsme získali v Masohi, krásné bílé písčité pláže, a tam počkat, až zase budu moct chodit.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 ] Další >
