Autor: Aleš Vostrák [2005-10-23]
5.3.
Ráno vstáváme před pátou, protože musíme stihnout minibus do přístavu, který odjíždí v půl šesté z centra Iboih. Poprvé za naší cestu se nám daří vyjít bez zpoždění a ještě mít časovou rezervu. Trpělivě cekáme před vstupní branou do parku, kde se ještě máme sejít se sekretářkou divé centra. Ta s námi pojede do Banda Acehu, abychom jí předali zbytek peněz za potápěčské kurzy. Po asi půlhodinovém cekání uklidňuji Moníku, že tady jsou pozdní příjezdy a odjezdy úplně normální, a to, že loď odplouvá už za hodinu a minibus nikde, nás zatím nemá nějak znepokojovat. Ale po dalších 30 minutách začínám být nervózní i já. Částečně mě ale uklidňuje až pohled na chvátající, taškami obtíženou místní ženu, vykřikující nějaká slova, v kterých s trochou námahy rozpoznávám slůvko minibus. Poté, co ji uklidním, že minibus ještě určitě nejel, protože tady cekáme už hodinu, a proto že bychom ho určitě nepřehlédli, nás zase na oplátku ujistila ona, že sice cekáme vytrvale, leč na špatném místě, byla moje jistota tatam. Ukázalo se, že minibus jezdí od školy a ne od vstupní brány jako loni. Před školou už také potkáváme sekretářku, kterou jsme vytáhli z postele takhle brzy ráno úplně zbytečně. Domlouváme se, že my pojedeme odpolední lodí a ona, protože by se pak už nestihla vrátit zpět na Pulau Weh a musela tak v Acehu přespat, pojede až zítra ráno. Vracíme se tedy zpět do bungalovů, abychom v klidu počkali na další loď, kterou, jak doufáme už nezmeškáme. Naposled se proto jdeme vykoupat do moře, a když ještě spořádám Gregovi (můj instruktor potápění) všechny koláčky v jeho oblíbené restauraci, jsme připraveni na cestu. Na lodi je jako obvykle hrozné vedro a dusno, takže jsme rádi, když se po dvou a půl hodinách dostáváme do přístavu Krueng Raya, odkud se "mazáckým způsobem" (to jest bez ptaní na číslo autobusu (10) a cenu) necháváme dovést přímo na Jl. Nyak Arief - asi 1km od Uncle homestay. Strýček nás opět rád uvítal svým zkušeným pohledem. My se ale ihned vydáváme motorovým bajakem do centra vybrat nějaké penízky z bankomatů a koupit lístky na autobus. Jelikož autobusová společnost PMTOH vypravuje poslední autobus v 10 hod., musíme nechat cestu do Medanu až na pozítří. Nevadí, alespoň se tu trochu porozhlédneme. Nedaleko centra se pak stavujeme v příjemné zahradní restauraci, kde si po vydatném mangovém a avokádovém džusu říkáme, že objednat kompletní večeři se salátem a džusem (10000Rs) přímo u strýčka nebyl až tak šťastný nápad. Možná ale se zase něco zajímavého dovíme, neboť večeře jsou tu společné i s ostatními hosty, a ty vypadají nadmíru exotický.
6.3.
Všímám si, že raní "snídaňový obřad", spočívající v přecpání se co největším množstvím nejrůznějších dobrot neprobíhá podle standardního scénáře a mne se do mého banánovo-čokoládového pancakeu (2500Rs) moc nechce. Prohlídku místního muzea Acehu už si nedokážu plně vychutnat a odpoledne mi začíná být jasné, že můj poslední ayámek v krupicový kaši asi jen tak neprojde. Z pošty, kde jsme byli na internetu, už to beru mílovými skoky do nejbližšího KFCcka. Né že bych tolik zbožňoval jejich dobroty, jenom mi vidina čistého záchodu přišla v tu chvíli poměrně lákavá. Z čiré vděčnosti jsem si u nich ještě dál hamburgra s majonézou (což asi také nebyl úplně dobrý nápad) a ten se stal mým na dlouhou dobu posledním jídlem. V následujících chvilkách si už ani nevychutnávám procházku nočním marketem plných stánku s nejrůznějšími smaženými dobrotami a spoustou mastného kouře. V tu chvíli jsem byl spíš Monice vděčný, když jsme si chytli baťáka a vrátili se zpět.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 ] Další >
