Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Snídani máme objednanou na půl sedmou. Paní snáší všechno možné, ale furt je to to samé – čaj, kafe, máslo, marmeláda, sladké koláče, navíc je jen ucházející jogurt. Po sedmé odcházíme, bágly jsou obrovské a těžké, cestou ještě kupujeme čerstvý chleba na cestu (chléb mají v Argentině běžně jen bílý – takové krátké bagety).
U zastávky autobusu je spousta lidí, potkáváme Čechy z treku, jedou do Punta Arenas, jsou tady jen na 14 dní. Bágly jsou do zavazadlového prostoru ukládány bez označení, což nevzbuzuje důvěru, musíme si je o zastávkách ohlídat. Odjezd je v 8:15.
Po výjezdu z města míří nová asfaltová silnice vzhůru do hor, skrze lesy a rašeliniště, kolem meandrujících říček a osamělých estancií. Zarážející je množství doběla vypreparovaných pahýlů stromů, že by to bylo něčím jiným než podmáčením? Na severní straně pohoří sjíždíme kolem Lago Escondido k Lago Fagnano (největší jezero v Ohňové zemi) a znovu překvapují veliké plochy poseté suchými a popadanými stromy bez snahy o opětovné zalesnění.
Za Tolhuinem končí nový asfalt a začíná nezpevněná silnice nekonečnou pampou – rovina jen s občasnými plochými kopečky a ostrůvky stromů kolem estancií, ovce, koně, lamy. Za Río Ewan se přibližujeme k Atlantiku a nějakou dobu jedeme blízko pobřeží lemovaného zarostlými dunami. Tu a tam vidíme naftové vrty s vahadly. V Río Grande po třech hodinách jízdy tankujeme, benzin stojí 1,2 ARS, což je směšné. Pohonné hmoty jsou v celé Patagonii výrazně dotované státem.
Další zastávka je až na argentinsko-chilské hranici u San Sebastián. Všichni musí z autobusu, pozitivní posun oproti minulosti je v tom, že nemusíme vykládat zavazadla. Vyplňujeme nezbytné formuláře, totéž je na chilské straně, celníci prohlížejí autobus a vyčoudili nám salámy a sýry, které jsme neobezřetně nechali v síťkách sedadel. Je to ale naše blbost, stále platí zákaz převozu potravin mezi oběma státy.
Následuje jízda jednotvárnou
rovinou, zpestřením jsou jezírka s plameňáky, koberce kvetoucích kopretin,
zjevil se nám i pštros ñandú a zastavilo nás stádo ostříhaných
ovcí běžících přes silnici. Přijíždíme k Estrecho Magellanes 
a
autobus se řadí do fronty na přívoz, my v kiosku do fronty na pivo. Berou
tady chilskou i argentinskou měnu, což je klika, protože chilskými pesy
nedisponujeme. Na břehu průlivu sbírám pár vzpomínkových mušliček a snažím se
srovnat se svými ujetými představami o tomto místě. Nevím proč jsem si myslel,
že průliv vede mezi horami, když ve skutečnosti se nachází uprostřed roviny a
jeho břehy jsou nízké, maximálně 20-30 metrů nad hladinou moře. Je to trochu
zklamání. Přívoz si hodně najíždí, asi je silný proud od Pacifiku, taky fouká a
je chladno.
Silnice pokračuje kolem průlivu, na břehu jsou poměrně četné vraky lodí. Je skoro zataženo a občas prší, víno je dopito, vkrádá se chmurná nálada. V 19:30 nás náhle na velké křižovatce asi 50 km před Punta Arenas vysazují z autobusu a nahánějí do jiného, který jede z Pta. Arenas do Pto. Natales. Asi se nějak domluvili a tak nám odmazali zpoždění, které autobus nabral, což je příjemné. Potom usínám a probouzím se až ve 22:00 v Pto. Natales.
Stále drobně prší, město je nevzhledné, pravoúhlá síť ulic mezi přízemními baráčky. Dělám si starosti se sháněním noclehu, ale ihned po výstupu z autobusu se na nás vrhají naháněči. Beru si tři letáčky a v mžiku jsme rozhodnutí jít s mladým Indiánem s dlouhými dredy za 2500 CLP (cca 5 USD) za osobu a noc, ovšem bez snídaně. Je to odtud jen tři ulice, takový peruánský standard – dřevěná jednopatrová bouda, dole hajzlík s umývárnou, kuchyň s nádobím a velkým sporákem (do ohniště je zaveden plynový hořák – úžasné!) a jídelna, nahoře mrňavé třílůžkové pokojíky bez dalšího vybavení. Indoš nám ještě ukazuje komůrku, kde si můžeme ponechat depozit. Říká, že zítra nebude, protože jede do parku za prací a se vším se máme obracet na jeho přítelkyni Danielu. Nakonec nám radí, že kousek odtud jsou dvě banky s bankomaty a levná hospoda.
V bankomatu úspěšně vykrádáme z Cahlíkovic konta 300 000 CLP a pak pro velký úspěch ještě jednou, takže každý najednou disponujeme úžasným obnosem sto litrů, za což solíme Alešovi po 200 USD. Vedle banky je kupodivu ještě otevřená sámoška, kde nakupujeme víno, salámy a sýry. V Chile je výrazně dráž, například salám tu stojí 3x tolik jak v Argentině. U vína tak výrazný rozdíl není – 1,5 l krabice vína značky Gato Negro (cabernet sauvignon či merlot) stojí 1050 CLP. Tady bych rád podotknul, že krabicové víno v Chile je výrazně lepší než leckteré naše jakostní či odrůdové víno.
Po úspěšném nákupu jdeme do doporučené hospody. Nejdříve nás upozorňují, že o půlnoci zavírají, protože zítra se v zemi konají prezidentské volby. Ale tím to také končí. Dáváme si lososa s hranolky za 2500 CLP a pivo. A pak ještě jedno. Přisedá si k nám hostinský a informuje nás, co kolik v národním parku Torres del Paine stojí. Po této účelové nalejvárně nám dohazuje na ráno autobus do parku a po pěti dnech zpět, pro všechny za 90 000 CLP. Přijede prý pro nás před naši hospedaje, kterou holky překřtily na Brloh. Bereme to!
Do Brlohu se vracíme asi v jednu a řekl bych, že nadmíru hlučíme. Ale nikdo neprotestuje. Ještě teď v noci si připravujeme věci na pětidenní trek, abychom si tady mohli nechat v depozitu nepotřebné věci. Celou noc děsně leje.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
