Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Trošku jsme si přispali, po snídani vyrážíme nalehko vzhůru Francouzským údolím. Pěkné počasí jsme si už asi vybrali, je zataženo. Cesta vede strmě vzhůru po zalesněných bočních morénách bývalého ledovce. Přes údolí jsou výhledy na Francouzský ledovec, teď po ránu v něm laviny nepadají. Mám po čase opět nepříjemný kašel, Věra taky, naopak Zbyňáka už přechází. Nejspíš si to vzájemně předáváme při pití z jedné flašky (to by Amík také nedělal). Je prádelnovité dusno, leje z nás jak z koní.
Šplháme přes několik skalních prahů, řeka se přes ně valí ve vodopádech. Nad nejvyšším z prahů je vděčná vyhlídka zpět na jezero Nordenskjöld, zasněžené hory a další jezera, vítané místo pro odpočinek. Asi po dvou a půl hodinách stoupání přicházíme do Campamento Británico. Je to malé tábořiště v lese, nyní jen se dvěma stany, kdo by se také tahal se všemi krámy nahoru.
Za campem cesta vychází
z lesa do otevřeného terénu s výhledem na kuloár v závěru údolí. Ne
nadarmo se říká, že Valle del Francés je nejhezčí v celém NP.
Všechny okolní vrcholy máme odtud jako na dlani. Zvláště osobitý je pohled na Cerro
Aleta de Ciburón, které jakoby z oka vypadlo Žabímu koni
v Tatrách. Počasí se trochu umoudřilo, občas vyleze i sluníčko. Při
zatažené obloze však krajina vypadá dost ponuře. Dle mapy sice cesta vede ještě
2 km dále a výše, ale většina turistů, stejně jako my, dojdou jen do kuloáru a
nikomu se už nechce šlapat strmě do sedla mezi Cerro Espada a Cerro
Fortaleza, kde cesta dle mapy končí.
Po chvíli odpočinku se otáčíme zpět. Cestou hojně konzumujeme červenofialové bobule, jejichž včerejší ochutnávka nám nepřivodila žádnou újmu. Proti nám stoupá hodně lidí, kteří si přichrápli ještě více než my. V táboře jsme za hodinu a půl, vařím čínskou nudlovou polévku a balíme. Teď je tady sotva polovina stanů oproti včerejšku. Zatím se zcela zatáhlo, ve vzduchu je cítit voda, ale stále je teplo.
Přes lanový most odcházíme
k Lago Pehoé. Vpravo nad námi se tyčí mohutný masiv Cerro Paine
Grande, za námi se proti temné obloze vypínají bílé stěny Cuernos
s černými vrcholky. Stezka vede kolem jezera Skottsberg a krajina
je skutečně hodně podobná skotským vřesovištím, akorát místo vřesu tu rostou
“brusinky”, borůvčí (je větší než evropské a je ostnaté) a další keřovité
rostliny. A opět kolem cesty kvetou krásné orchideje. Na chvíli se spouští
drobný déšť, oblékáme goretexky, ale za chvíli je po všem.
Asi v pět dorážíme k Hostería Pehoé u stejnojmenného jezera. Je to moderní budova hotelu s restaurací a obchodem, kolem velká louka s množstvím stanů. Pofukuje, není moc kam se schovat, místa pro stany jsou na travnatých pláccích mezi keři. Chvíli se dohadujeme, kde stany postavit, ale ono je to skoro jedno. Hlavní je, že v krámku mají pivo a gato negro. Při nákupu potkáváme přítele Indiána z Brlohu, který momentálně dělá průvodce nějakým Amíkům.
V recepci campu platíme opět 3500 za osobu a dostáváme cedulku na stan. Mají dobrý přehled o pohybu na tábořišti, tady bychom placení neunikli. Hygienické zázemí je, obdobně jako pod Torres, nově postavené, pěkné a čisté. Navíc uprostřed tábořiště stojí prosklená rotunda, kde jsou k volnému použití plynové vařiče a stoly s lavicemi pro případ nepřízně počasí – asi se poučili z převrhnutých vařičů ve volné přírodě.
Vaříme se Zbyňákem těstoviny se sýrovou omáčkou, začalo pršet a tak všichni sedíme v rotundě a popíjíme vínko. Je tu spousta mladých Izraelců, jako i jinde v Patagonii – jsou uřvaní jako Němci v Krkonoších a dost nám lezou na nervy. No a konečně přichází Zombie, už jsem myslel, že jsme ji někde ztratili, ale dobří holubi se vracejí. Naopak zlí přátele se sázejí, že mi na noc vleze do spacáku.
Především kvůli počasí jsme se rozhodli vynechat ledovec Grey, který je odtud tři a půl hodiny cesty. Doufáme, že si to vynahradíme na ledovci Perito Moreno. Zítra ráno odtud odjedeme katamaránem na Refugio Pudeto a tam by nás měl vzít autobus zpět do Pto. Natales.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
