Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
V noci čuraje opět marně hledám mezi mraky Jižní kříž. Přitom před třemi lety ve Venezuele s tím nebyly žádné problémy (tedy s hledáním tohoto stěžejního souhvězdí jižní oblohy).
Spalo se krásně. Ráno v klidu snídáme skromně z vlastních zásob a balíme, loď jede až v 10:30. Silně fouká, na jezeře jsou velké vlny s bílými hřebeny, konečně počasí příznačné pro Patagonii. Přesunujeme se k estancii, respektive k hygienickému zázemí, které tvoří suchá latrína, ale uvnitř prý je i splachovací záchod. Musilovi noc v pokojíčku korunují snídaní v kuchyni. Rovněž Jihoafričané se zvolna trousí na snídani, stále jsou evidentně otřeseni z pětihodinové jízdy na koni. Ještě, že jsme šli pěšky, kromě nastuzení jsme ušetřili každý 20 doláčů.
Loučíme se s našimi hostiteli, bylo až dojemné, jak se o nás starali, čímž nám připravili pěkný zážitek. Z estancie k přístavišti se vracíme malý kousek zpět. Už cestou k molu vidíme v dálce na hladině jezera bod zmítaný vlnami. Loď Quetru společnosti Hielo Sur přijíždí načas, vystupuje z ní množství turistů včetně asi desítky cyklistů. Loď připlula z přístavu Bahamóndez, který leží na severním břehu jezera, sedm kilometrů od Villa O´Higgins. Z Candelario Mansilla pluje okružní trasou k ledovci O´Higgins a zase zpět (výlet trvá asi 4 hodiny), pak nabírá ty, kteří cestují přímou trasou do Bahamóndez. Operativně jsme se rozhodli investovat peníz do výletu k ledovci. Cena za převoz přes jezero je 35 USD, totéž včetně výletu k ledovci stojí 60 USD, no nekup to! Kromě toho jsme si ušetřili čekání v Candelarii do 17:00.
Kapitán lodi však váhá
s vyplutím, čeká, zda se trochu neztiší vítr, který je opravdu čerstvý a
zvedá velké vlny. Nakonec asi v jedenáct odjíždíme. Hned za zátokou
chráněnou před větrem na nás číhají vlny jak kráva, odhadem tak 3-5 metrů. Loď
není takový drobek jako ta přes Lago Desierto, má 60 míst pro cestující,
ale pěkně to s ní cloumá. Na horní palubu se smí pouze v záchranných
vestách. Jenže nahoře je to pěkně divoké, musí se chodit hodně zeširoka,
nejlépe kolem zábradlí, a trvalá sprška od vln neustále ohrožuje kamery.
K ledovci jedeme proti větru téměř tři hodiny. Na chilské straně tvoří Lago O´Higgins několik dlouhých fjordů zahloubených mezi zaledněnými vrcholy hor, z nichž ten západní vede ke stejnojmennému ledovci, k severu pak směřují dva dlouhé souběžné fjordy, východnějším se jezdí do Bahamóndez. Východní část jezera ležící v Argentině se jmenuje Lago San Martín. Ledovec O´Higgins je opět jedním z četných splazů kontinentálního Campo de Hielo Patagónico Sur. Na ohoblovaných strmých březích fjordu je vidět, jak v minulosti ledovec sahal mnohem dále k východu.
Bohužel je oblačno až
zataženo, jezero má barvu temné šedi, záběry jsou depresivně ponuré. Po hladině
plují velké světle modré ledovečky, kapitán se jim ostražitě vyhýbá – je to
evidentně ostřílený vlk, což dokládá i jeho vyholená hlava a náušnice
v obou uších. Kousek před námi již spadá do jezera čelo splazu, jehož
výška si nezadá s ledovcem Perito Moreno. Ovšem s četností ker
před ledovcem narůstá úměrně i nebezpečí srážky, takže se ani nedivíme, že loď
ještě před cílem dělá čelem vzad a s větrem v zádech uhání po
mohutných vlnách zpět. Cesta do Candelarie je tak daleko rychlejší, jsme
tam asi ve tři hodiny. Výlet byl nezapomenutelným zážitkem, jen škoda, že se
nedalo zajet až k čelu ledovce.
Na břehu čekáme dvě hodiny, které vyplňujeme výhodným vekslem argentinských pesos za chilská se švýcarskými cyklisty, směřujícími do El Chalténu. Motocyklisté od jezera Desierto nedorazili a doufám, že to bude ještě nějakou dobu trvat, než zdejší panenskou přírodu zahalí benzinový opar.
Mezitím se poněkud vyjasnilo, skrze košaté mraky prosvítá ostré slunce, je krásná viditelnost. Sám se prodírám nothofágovým lesem nad strmým břehem a nasávám zdejší nepopsatelnou atmosféru. Koštuji brusinky, fotím keře, které z dálky vypadají jako borovice, teprve zblízka lze rozpoznat drobné lístky ñire. Sbírám pod stromy morušovité “duběnky”, z nichž však po rozříznutí vyhřezávají oškliví červíci, kteří činí z pohledného suvenýru odporný biologický odpad. Břehy jezera lemují květy červenomodrých fuchsií a náprstníků nachových. Všudypřítomné lopuchy mi obalují nohavice babkami.
V pět se vydáváme na tříhodinovou plavbu přímo proti ohromným vlnám. Voda bičuje palubu i okna, uvnitř se po podlaze rozlévají čůrky. Kromě Jihoafričanů a několika turistů, kteří přijeli z Villa O´Higgins pouze na výlet k ledovci a teď se vrací, s námi jede na dovolenou major od pohraniční posádky, kterého vojáci přivezli k přístavišti na stojáka v přívěsu za traktorem.
Břehy jezera jsou pusté, ale asi po hodině jízdy vidíme na levém břehu malou estancii, u které mává nějaký člověk. Loď zastavuje a ke břehu se na gumovém člunu vydávají dva členové posádky. Nakládají plastové pytle, ve kterých nejsou odpadky, jak se bláhově domnívám, ale kusy masa ze zbourané krávy. I takto funguje v Patagonii logistika. Během plavby nás obchází “průvodčí” a vybírá 35 USD za plavbu – velmi příjemně nás překvapuje, že nám není účtován nezdařený výlet k ledovci.
V Bahamóndez jsme asi v půl deváté večer. Z přístavu nemáme zajištěnou žádnou dopravu do sedm kilometrů vzdálené osady, ale chlap s minibusem, který tu čekal na Jihoafričany slibuje, že se otočí. Čekáme asi třičtvrtě hodiny a popíjíme kořalku, která nás dnes úspěšně ochránila před mořskou nemocí. Musím přiznat, že jednu chvíli mi skutečně nebylo dvakrát dobře a nebyl jsem sám.
Konečně auto přijíždí, už se silně smráká, nad bílými vrcholy hor jsou krásné barevné mraky zespodu nasvícené zapadajícím sluncem. Řidiči jen stěží rozumím, snažím se s ním na zítřek domluvit přepravu dál do Cochrane, nabízím dohromady 120 USD, ale bez úspěchu. Něco mi vysvětluje, asi musí jít, blbec, do práce, místo aby si přivydělal. Mám z toho trochu obavy, protože podle LP a informací na internetu (www.villaohiggins.cl) jezdí do Cochrane pouze jeden autobus týdně a ten odjel právě včera.
Přejíždíme nový most přes Río Mayer, která kousek dál vtéká do jezera, a za chvíli jsme mezi dřevěnými domky nejjižnější osady na Carretera Austral. Po domluvě s řidičem jsme vysazeni před hosterií Cordillera. Řidič inkasuje od majitelky bakšiš za dohazov a my se s paní Mirtou domlouváme na 6000 za osobu a noc se snídaní (původně chtěla 6500). Máme na patře tři mrňavé pokojíčky, ale jsme spokojeni. S hosterií totiž sousedí i smíšené zboží, takže se ihned můžeme svlažit pivem Cristal a stranou nezůstvává ani gato negro. A z regálů na nás přátelsky mrká i starý známý koňak Tres Palos.
Ptám se na autobus do Cochrane, v podstatě máme štěstí, protože společnost Los Ñadiz jede už v pátek a paní Mirta nám nabízí jízdenky po 10 000 CLP. Předběžně si je rezervujeme, nicméně zítra ještě chceme v městečku zkusit sehnat dřívější přepravu. Je nám dovoleno vařit v kuchyni na rozpáleném sporáku (venku není žádné vedro). Aleš vaří těstoviny se sýrovou omáčkou a v krámě zakoupenými slávkami jedlými. V obýváku pak večeříme, do půlnoci popíjíme dobré chilské víno a rozebíráme zeširoka zážitky posledních dnů.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
