Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
V půl osmé lezeme ze
stanů a na trávě a mechu leží jinovatka. Studená bombička ne a ne uvařit čaj.
Nebe je opět bez mráčku, Cerro Castillo je skvěle nasvícené ranním
sluncem, což mě vede k přemazání některých včerejších záběrů.
Pak ještě společná fotka z posledního expedičního treku a spouštíme se dolů. Cestička je zřetelná, jde se docela dobře. Kousek níž začíná vegetace, kopretinové keříky, borůvky calafate, první keře a stromy, mezi nimi pastviny s kravkami, ovcemi a kozami a najednou je cestiček moc. Po půldruhé hodině sestupu netušíme, kde jsme tu pravou ztratili. Ve skalách alespoň byly mužiky, tady už není značení žádné. Nicméně je to skvělý důvod se trošku rafnout, protože co člověk, to jiný názor na další směr postupu. Nejsme ještě tak nízko, abychom nabrali přímý směr ke stále viditelné vesnici, protože pod námi jsou příkré skalní prahy. Je vedro a do toho strašlivě žerou hovada. Jak jsme si na jihu chválili absenci hmyzu, tady se nám to vrací i s úroky .
Po dlouhém bloudění mezi skalami, pastvinami a lesíky přicházíme k estancii, kde nám farmář radí kudy dolů. Scházíme lesem do údolí, vycházíme z lesa na rozlehlé oplocené pastviny, kde už vede široká prašná cesta až do Villa Cerro Castillo. Ještě před mostem a vlastním vstupem do civilizace děláme u řeky tělesnou deratizaci, která je po všem tom prachu nesmírně příjemná.
V půl druhé jsme na silnici u zastávky autobusu, oproti předvčerejšku je tu pusto a prázdno. Vesnička se zase na rok pohroužila do ospalé nicoty. Ale kiosek je otevřený, takže nám vzápětí vyprahlými hrdly bublá dva dny odpíraná cerveza a pak ještě jedna. Poté si v děsném vedru jdeme do informací pro depozit a přebalujeme. Ptám se děvčete, zda jsou tady taková vedra normální, tvrdí že ano. Pravda, že takto jsem si Patagonii nepředstavoval.
Pak u kiosku (vzdálení od něj by představovalo nerozumný hazard se zdravím) čekáme na autobus. Kupuji šampus, tedy lépe řečeno sidre (jablečný mošt) a bouchám jej na závěr vydařené expedice. Tedy to bouchání se moc nepovedlo, špunt se držel jak ta pověstná tchýně parapetu, kameramani utratili několik cenných minut pásku, ale vše se nakonec vydařilo.
Autobus má přes hodinu zpoždění. Během čekání sem dorazili další baťůžkáři, Němci, kteří však mají smůlu, neboť bus je plný. Ó, jak jsme byli prozřetelní, že jsme si koupili lístky předem!
Odtud už je silnice zpevněná až do Coyhaique. Nejdříve stoupáme do sedla ve výšce asi 1100 m, odkud jsou pěkné výhledy na Cerro Castillo, Río Ibáñez a vzdálené jezero General Carrera. Silnice se kroutí odvážnými silničními zářezy, je skvělá, ale to mě nenaplňuje uspokojením, spíše naopak – cesta pro kryté vozy kolonistů je otevřená. Z hor pomalu sjíždíme do rovin, krajina působí stále civilizovanějším dojmem. Pampu vystřídaly louky a sklizená pole s balíky slámy, na západní straně se však stále tyčí hory s bílými vrcholky. Před Coyhaique se objevují čedičové kopce s typickými skalními varhanami jako u Kamenického Šenova, akorát trochu většími. Silnice se před městem prodírá soutěskou v lávovém příkrovu.
V půl osmé večer jsme na autobusovém terminálu v Coyhaique. Naší prvotní snahou je sehnat dopravu dál, nemáme v úmyslu v tomto největším městě dalekého chilského jihu zůstat déle než je nezbytné. Je však pozdě, otevřena už je pouze přepážka společnosti Queilen Bus, která provozuje přepravu do Santiaga přes Puerto Montt, ovšem přes Argentinu.
Měl jsem představu, že budeme pokračovat veřejnou dopravou po Carretera Austral až do Puerta Montt a dále do Santiaga. Lonely to nijak nevylučuje, ovšem na místě zjišťujeme, že prakticky to možné není. Autobusová doprava k severu končí v Chaiténu (cca 420 km odtud) a dále je možné pokračovat pouze lodí buď přímo do Puerta Montt nebo na ostrov Chiloé a dále opět autobusem. Další alternativou je jet autobusem z Coyhaique do Puerta Chacabuco (cca 65 km) a jet lodí už odtud.
Pozemní přepravu, respektive budování silnice z Chaiténu dále na sever blokuje americký miliardář a ekolog Douglas Tompkins, který skoupil rozsáhlé pozemky, na kterých vybudoval soukromý Parque Pumalín. Nepovolil přes své území budovat silnici, takže kdo cestuje do Puerta Montt po vlastní ose k severu, musí využít nejdříve dlouhý šestihodinový trajekt mezi Caleta Gonzalo (50 km severně od Chaiténu) a Hornopirénem a poté ještě kratší trajekt přes Estuario de Reloncaví. Veřejná autobusová doprava je v tomto úseku zcela vyloučena. Docela Amíkovi fandím, protože čím míň lidí se do jižních krajin dostane, tím lépe! Lze přitom sázet na pohodlnost nejpočetnějších turistů střední třídy, backpackerům je to jedno.
Poté, co zjišťujeme výše uvedené, snažíme se prověřit možnost další přepravy. Do Puerta Chacabuco jezdí téměř kyvadlová doprava, ovšem nejbližší loď jede až v pátek a to už je pro nás pozdě. V sobotu bychom potřebovali být v Santiagu, přičemž v Puertu Montt bychom se rádi zdrželi alespoň jeden celý den. Ještě dostáváme tip na přepravce, který jezdí autobusem do Chaiténu, trajekty odtud na Chiloé prý jezdí častěji. Táhneme na uvedenou adresu přes půl města, abychom se dověděli, že bus sice jede zítra v 8:00, ale je vyprodaný, další jede až v pátek.
Nacházíme ještě otevřené turistické informace, kde nám však pouze potvrzují všechna předchozí zjištění. Takže máme jedinou možnost jet zítra v 17:30 busem do Puerta Montt přes Argentinu, pokud ovšem budou lístky! V opačném případě budeme nuceni Puerto Montt vynechat. Nějak se nám ten závěr expedice vymknul z ruky.
Vracíme se k autobusáku, v jehož blízkosti se nachází Hospedaje María Ester, kterou nám v informacích doporučili. Mají už téměř plno, nabízejí nám něco jako cabañas s pěti postelemi, dosti stísněné, ale jsme natolik zdeptáni, že už nechceme v této pozdní hodině shánět něco lepšího, zvlášť když se Aleš dobrovolně hlásí do spacáku na zem. Baba za to chce 30 000 CLP, bez snídaně, žádné smlouvání, zato spousta keců, když si žádáme ručníky a mýdlo. Blbej konec dne!
Jdeme na večeři. V první hospodě mají sice na auslágu nalepenou samolepku Extrem Touru, hospodská však vypadá natolik vypočítavě, že děláme jen krátkou promenádu po lokále a padáme pryč. Chytáme se kousek dál na hlavní ulici a dáváme si “plátek chudých”, který je chutný, byť poněkud sušší. Naštěstí mají točený schop, takže pár kousky suchost překonáváme. Poté chceme ještě učinit nákup nějakého kalíšku na dobrou noc, ale v obchoďáku nám před nosem zavřeli, je po desáté.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
