Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Vstáváme s Alešem ve čtvrt na sedm, protože v 7:00 otevírají autobusák a chceme být první u přepážky, abychom minimalizovali možnost vyprodání lístků. Připadám si úplně mrtvý, na autobusáku jsme sice první, ale naše přepážka otevírá až v 9:30, přílišná aktivita musí být po zásluze potrestána. Vracím se do postele a ještě hodinu spím, zatímco Aleš marně shání čerstvé rohlíčky.
Před půl desátou jsme opět u okénka jako první, ale za chvíli se za námi vytváří slušná fronta. Stojí tam i naše známé Němky. Děvčata, z nichž jedna jakoby z oka vypadla Martině Navrátilové, k sobě mají zřejmě bližší vztah nežli jen přátelský. Evidentně se spolu loučí, šíleně smutná princezna by vedle nich vypadala jak cirkusový šašek.
Okénko společnosti Queilen Bus se konečně otevírá a zakupujeme jedny z posledních lístků na dnešní podvečerní autobus do Puerta Montt. Vydávání lístků trvá dlouho, paní pokladní z pasů opisuje naše jména do tlustého sešitu a pak ještě na velké jízdenky a tváří se nesmírně důležitě. Při té příležitosti vylepšuji španělskou výslovnost svého jména, neb jsem zjistil, že když nahlásím Čarvat, napíšou mě jako Charbat. Takže už vím, že se musím představovat jako Čarbat a pak už je vše v pořádku. Pravda, větší problémy s transkripcí svého jména má señor Kálik. Mezitím fronta narůstá. Náhle mě přepadá nápad a ptám se, zda by se tady nedaly zakoupit jízdenky na pátek z Puerta Montt do Santiaga de Chile. Náhodou dají, takže blokujeme okénko na další čtvrthodinu.
V hosteríi platíme za pobyt, na dvorku si můžeme ponechat bágly až do našeho odjezdu. Pán, který je o poznání vlídnější než ta jeho čarodějnice, říká, že v pátek k nim má přijet nějaký český señor Vladimir s patnácti lidmi, jedou prý minibusem dál na jih, ale přes Argentinu, ne po Carretera Austral. Poté, co jsme včera viděli vizitku Extrem Touru, dedukujeme, že se jedná o Vláďu Lomského alias Bivoje. Po návratu do Česka mi to však Bivoj popírá.
Jdeme v klidu do města,
je pěkné slunečné počasí. Měníme peníze a v kanceláři Lan Chile
konfirmujeme letenky ze Santiaga do Buenos Aires, což nepříjemně
připomíná konec expedice. Na hezkém pentagonálním náměstí si dáváme pivo a
Zbyňák obrovský kornout zmrzliny, už nám dlouho od srdce nezakašlal. Restaurace,
v jejíž zahrádce sedíme, je uvnitř pojata v koloniálním stylu se
spoustou dobových fotografií a historických exponátů z dob prvních
místních pionýrů (historie sahá k počátkům 20. století). Věra
s Michalem zabrousili do místního kostela, který se vyznačuje neformálním
obrazovým oltářem, na kterém jsou v naivním stylu vyvedeny i tanky, děla a
letadla; není bez zajímavosti zjištění, že většina postav na oltáři je černé
pleti, těch pár bílých představuje evidentně lotry.
V Coyhaique
samém není moc pamětihodností, podle Lonelyho se přesunujeme k Río
Simson, cestou si kupujeme výborné empanadas. Río Simson je
taková Berounka, která kolem města vytváří pěkný kaňon (Srbsko), nad nímž se
tyčí skála zvaná Piedra del Indio (Sv. Jan pod Skalou). Nad kaňonem je mirador,
místo je zřejmě hojně navštěvováno, všude jsou střepy z rozbitých lahví,
papíry, igelit a další bordel, v kaňonu je městská čistička odpadních vod.
Ale na obzoru jsou krásné zasněžené hory, nad městem se v barevné
protiváze tyčí černé čedičové kopce, poskládané z mohutných lávových
příkrovů. Když se vybere šikovný záběr, na kterém není vidět ten bordel a
čistička, místo vypadá velmi malebně.
Vracíme se do města, je vedro, volátka si žádají závlahu. Dělíme se, na hlavní ulici objevuji telefonní hovornu a zkouším odtud volat Helence na mobil. Hoch to dvakrát zkouší vytočit, ale bez úspěchu. Tak jdu na internet, za 200 peněz čtu a píšu zprávy, včetně té, že jsem se nedovolal. V Puertu Montt se po výměně mailů dovídám, že Helenka měla akorát hovor s tetou z Brna, se kterou hovoří tak dvakrát do roka, takže telefonní spojení přes půl zeměkoule se nepodařilo. Byl mi rovněž připraven menší šok, když z mailu na mě jukla fotka ze synkova maturitního plesu, na které se v plné kráse vyjímají jeho dredy vedle ostříhané mámy.
Courám se po městě, dělám si
zajímavé záběry araukárií, místní vzdušné kabelové sítě a také obchodu, kde
nabízejí Soviet Jeans. Poté si v hostalu bereme bágly a
odcházíme do vyhlídnuté hospůdky na jídlo. Dávám si paila marina, což je
hutná polévka s mořskými plody (jednak celé mušle, ale také potvůrky bez
skořápky), rybím masem (nejspíš lososem) a klobáskou, ostatní se spokojují
s nějakými pečenými masíčky. Příprava trvá dlouho, musíme to do sebe
rychle naházet, abychom stíhali autobus a tak to snažně zaléváme schopem.
Jak mám problémy s kousáním, zvláště tuhých mlžů, musím polykat velká
nerozkousaná sousta a už vím, že mi nebude dvakrát dobře, spíš třikrát špatně.
Pak v potu tváře makáme na autobus, ale vše v pohodě stíháme. Ještě dáváme bágly do pytlů, což se skvěle osvědčilo na předchozích prašných úsecích Carretery Austral. Odjíždíme načas v 17:30.
Asi za třičtvrtě hodiny jízdy do kopce po pěkné asfaltce kolem letiště v Balmacedě přijíždíme na chilskou celnici v Paso Huemules. A tam čekáme dvě hodiny, než mladá detektivka (tuto hrdou hodnost má vyšitou na zádech služebního svetru) řádně zapíše jména všech cestujících natřískaného autobusu. Hodinu spořádaně stojíme ve frontě před úřední přepážkou. Slušně vyhlížející starší pán je nekompromisně vyloučen z přepravy, zřejmě neměl v pořádku doklady, jak se dostane zpět do Coyhaique nikoho nezajímá. Kupodivu s námi cestují obě Němky. Aleš s nimi ve frontě zapřádá německou konverzaci, tak se dovídáme, že jedna chtěla jet přes Chaitén a Chiloé, ale podobně jako my nesehnala lístky, takže loučení se prozatím nekonalo a šíleně smutná princezna se odebrala do svých komnat. Čekání ve frontě zpříjemňuje pánské části výpravy sledování krásné holky, která cestuje s takovým blbým libovým frajerem, že nám nejde do hlavy, kde nechala oči, když kolem je hned několik atraktivních chlapů vyzrálého věku!
Když je vše řádně zapsáno do počítače a ještě do tlusté knihy, jsme nahnáni do autobusu a tam čekáme další hodinu, zřejmě než kompjůtr přechroustá data a prověří bezúhonnost cestujících. Poté konečně odjíždíme, abychom na nedaleké argentinské celnici strávili další zbytečnou půlhodinu, naštěstí bez vystupování z autobusu. Po předchozích zkušenostech máme kapsy vyfutrované salámy, sýry a čajovkou.
Na argentinské straně končí asfalt a dalších cca 300 km jedeme jednotvárnou pustou pampou po prašné silnici, prach je všude, i v autobuse, proti čemuž mé astmatické průdušky prudce protestují. Po přiměřené konzumaci vinných produktů konečně usínám. Měli bychom projíždět Teckou a Esquelem, rád bych zavzpomínal, ale názvy zastávek se nehlásí a tma neumožňuje identifikovat naši polohu. Někde stavíme u pumpy, rozbitý starý barák a hrozný hajzl, kde se bez úspěchu pokouším z nízkého kohoutku nabrat trochu vody do flašky. Plody moře se snaží prodrat se svými chapadélky proti směru z mé tělesné schránky, ale statečně držím, když jsem si je zaplatil!
Pak někde začíná opět asfalt a prašná mlha uvnitř autobusu ustupuje, zaplať pánbůh. Připrobouzím se ještě v Bariloche, tady už to znám.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
