Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Po ránu se probouzím v oblasti jezer národního parku Nahuel Huapí. Je to neskutečně krásná krajina s nekonečnými jezerními plochami umístěnými uprostřed bujné zeleně mlžného pralesa. Tady před devíti roky Jeník navrhoval ukončit naše klopotné putování vzpurným kundajem na Fitz Roy a věnovat se v této nádherné krajině čundrování. Bohužel jsme ho neposlechli a tvrdošíjně pokračovali dál k jihu až do totálního kundajova kolapsu. Ale to je jiná historie.
Opět jsme podrobeni celní proceduře na společné argentinsko-chilské celnici (novota, dříve byly na každé straně kopce obě zvlášť), příruční báglíky jdou pod rentgen, nic nového po devíti letech, divím se, že je to ještě baví. Vyjíždíme do sedla Paso Cardenal (1308 m) se sochou Panny Marie, kterou vysvětil Jan XXIII. při příležitosti uzavření chilsko-argentinského míru v roce 1984. Po přejezdu andského hřebene se radikálně mění počasí, je zataženo a mlha se drží v půli zelených kopců. Cesta kolem Entre Lagos je mlhavá, škoda, že není vidět malebná sopka Osorno. Projíždíme městem Osorno, pospávám a najednou ve 13:25 jsme v Puerto Montt. Je to docela brzy na to, jak jsme tvrdli na všech těch strašných celnicích.
Hned po výstupu z autobusu nám slušně vyhlížející paní nabízí nocleh za 5000 na osobu se snídaní, dohoda je rychlá. Paní nám nakládá bágly do svého auta, jedu s ní, ostatním půjčuje mapu města, aby trefili. Jako každý levnější nocleh, i tady je ubytování mimo centrum. Ale z autobusáku je to pěšky jen nějakých 10 minut, byť poněkud strmě do kopce.
Pokojíky jsou po dvou, pěkné, čisté, rodina příjemná. Našemu nesmíšenému rodinnému páru je přidělen pokoj s velkou solidní manželskou postelí povlečenou společnou přikrývkou, marně přemýšlím, jak na tom momentálně jsme s obměnami pohlaví.
Zabydlujeme se a vyrážíme do města. Už se zase vyčasilo, svítí sluníčko a je teplo. Euforie z brzkého příjezdu a rychlého ubytování si vyžaduje zapití. Nacházíme shodu v potřebě vyhledat schop, což není tak těžké. Námořnický pajzl ve stylu “U vypíchlýho voka” (ve skutečnosti se jmenuje přihlouple prozaicky “Shopería Lucy”) právě otevřel a nabízí levné točené pivo a tlustou kurtizánu Lauru. Děva narvaná do odvážných mini se vzápětí rozkošnicky uvelebuje na Míšově klíně. Michal to bere profesionálně, v tmavých brýlích vypadá jako reklama na Matrix Reloaded, ale poté, co se mu to srovná v hlavě, uvaluje cenzuru na distribuci fotodokumentace. Jedná se každopádně o neotřelý zážitek.
Pokračujeme do centra, město
svým uspořádáním a architekturou trochu připomíná Ushuaiu. Zajímavý pohled
se nám naskýtá na hlavní ulici kde máme možnost v ohromné vykopané jámě
posoudit uspořádání městské kanalizace. V jámě je místo jedné centrální
roury neuvěřitelná spleť mnoha plastových trubek o poměrně malé světlosti (což
je zřejmě hlavní důvod proč se nemají házet do mísy použité papíry) a je
záhadou, jak se v tom kanálníci mohou vyznat.
Na Plaza de las Armas
je nejstarší městská katedrála, nic moc. Cestou se nám podařilo vyměnit nějaké
dolary, ale byl problém najít směnárnu, v bankách normálně valuty nemění.
Přesunujeme se na nábřeží, nádherně modré moře je neuvěřitelně zasviněné všemi
možnými plovoucími odpadky – vypadá to, že zdejší popeláři sypou veškerý odpad
rovnou do moře. Betonová promenáda je opět hodně podobná té v Ushuaii.
Pomalu se couráme směrem k západu, kde poměrně daleko od centra (2-3 km)
je přístav Angelmó a rybí tržnice. Přes úzký pruh moře jezdí přívoz na
protější ostrov Tenglo, na kterém se v těsném sousedství
retranslační stanice tyčí asi 20 m vysoký kříž. Na pláži ostrova se sluní a
koupou lidé – inu typická studená a nevlídná Patagonie. Směrem k východu
je pěkně vidět Volcán Calbuco, na jihovýchodě zasněžené vrcholky And.
Na nábřeží navštěvujeme muzeum, před nímž stojí dvě staré parní lokomotivy, ty tady byly už před devíti lety. V muzeu je spousta dobových fotografií a exponátů od prvních osadníků, to mají všude. Všechno je psáno španělsky, takže gringové si moc nepočtou. Silným zážitkem je prohlídka expozice věnované obrovskému zemětřesení, které postihlo jižní Chile v květnu 1960.
Kousek od muzea nás upoutává asi 10 metrů vysoké, neforemné, ale zato hodně barevně vyvedené sousoší milenců, opět zřejmě dílo nějakého místního naivisty. Za námořní posádkou začínají nekonečné stánky s píčovinami, což zpomaluje náš postup. Máme hlad, tak zkoušíme jednu hospodu, která vypadá docela dobře. Nejdříve si dáváme dobré bílé, byť předražené víno a vybíráme z jídelního lístku mořské speciality. Když pak chceme objednat, číšník nám vysvětluje, že rybky a mořská havěť, které jsme si vybrali, jsou pouze předkrmy (cena na to však nevypadá) a vnucuje nám curanto, lososa nebo parilladu. Nenacházíme s ním shodu, tak dopíjíme a jdeme dál.
Do rybí tržnice
v přístavu Angelmó docházíme už v podvečer a značně hladoví.
Velká tržnice je krytá, se spoustou uliček s nesčetnými stánky a malými
jídelničkami, kde vám připraví kteroukoliv rybu či mariscos, které mají
na pultech. Pochopitelně je tu ohromný hluk a příslušný odér. Ihned se na nás
vrhají agresivní nadháněčky, každá se nás snaží ulovit pro svůj comedor.
Po chvíli tahanic zaplouváme do malé a poměrně čisté jídelničky. Napřed si
necháme ukázat a vysvětlit, co nabízejí a není toho opravdu málo. Pak si
objednáváme, pokud možno každý něco jiného, abychom se mohli podělit o
kulinářské zážitky.
Aleš si dává erizos (mořské ježky), kteří se, obdobně jako řada dalších potvor, konzumují buď syroví nebo vaření, obojí nic moc, dost hořké, zřejmě se spoustou jódu. Abych nezapomněl, všude v tržnici visí cedule, aby hosté zásadně žádali jídla tepelně upravená a nejedli nic za syrova. Je to ještě pozůstatek po velké epidemii cholery, která zemi postihla začátkem devadesátých let minulého století. Jenže to pak není ono, některé mrchy, třeba ústřice, jsou vařené ještě hnusnější nežli syrové, tak chutnáme jak crudos, tak cosidos.
Hladový Zbyňák je nadšený horou žrádla, když si dává místní specialitu curanto, což je hromada mušlí, kousky rybího, kuřecího i hovězího masa, klobása, velký vařený brambor a bůhví co ještě. Věra si dává locos, což jsou chutní měkkýši z velké mušle o průměru asi 10 cm, jí se po studenu, ale zřejmě povařené. Já si pochutnávám na oblíbených vařených camarones (krevety), na tom se nedá nic zkazit. Abych však nebyl za sraba, ptám se kluka, co nás obsluhuje, cože to jsou za divní růžoví mlži, které rybáři vydloubávají prstem z děr v šutrech. Chlapci se rozsvítí oči a za chvíli přináší jen tak na ochutnání růžovou slizkou nevábně vyhlížející hmotu – piura, kterou chutnáme jak syrovou, tak vařenou. Dojem je obdobný jako z ježovky – nechutné, hořké. Ale dušička má pokoj. Michal debužíruje kraba, ale nevím jakého. Na tržišti jsme viděli především jaivas a centollas, ti první mají krunýřky hladké, druzí mají na krunýři trnité výrůstky (údajně ostrorep americký).
Platíme dohromady 24 000 CLP, odcházíme, ale za chvíli nás kluk dohání, prý že se pletl o 10 000. Asi ho máma sprdla, že ty gringos víc neohulil. Jsme blbí a peníze mu dáváme. Vracíme se do centra městským autobusem za pár drobných a jdeme domů zaslouženě spát.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
