Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Je nádherné ráno, Kukenán je nasvícený ranním sluncem, u
jeho úpatí se válí mlhy, prostě paráda. Hernán vyráží napřed – donese věci
nahoru a ještě dnes se vrátí do Paraitepuí,
což je obdivuhodný výkon. My odcházíme asi v osm. Dosti strmě stoupáme
nádherným pralesem až pod kolmou stěnu Roraimy,
naštěstí ještě není vedro.
Prales má jiný charakter než
dole u Orinoka. Stromy jsou obrostlé mechem, roste tu zvláštní druh palem a
také obří stromovité kapradiny, prostě „Ztracený svět“, jak ho napsal Sir
Arthur Conan Doyle. Na stromech i na zemi bují mohutné bromélie, i květů je
tady více. Zajímavý je lišejník Cladonia,
pokrývající kdejakou skalku. Jeho koberce jsou složeny z chomáčků
velikosti zhruba pingpongového míčku, které mají různobarevné odstíny,
stromečkovitou strukturu a na dotek jsou jakoby molitanové. Jedná se o
endemickou rostlinu tepuis.
Asi po hodině strmého výstupu jsme pod stěnou, kde u vyvěračky Tuná Deutá začína La Rampa – široká šikmá římsa, po které vede cesta až na vrchol. Rampa je v dolní části ještě porostlá pralesem, střídají se strmé a mírné úseky, místy se i sestupuje. Před závěrečným výšvihem procházíme vodopádem Lágrimas de Roraima, což je jedno, protože zase prší. Poučeni včerejškem pouze nasazujeme na bágly nepromokavé povlaky.
Na vrcholové plošině jsme v 11:45. Po krátkém odpočinku se vydáváme k tábořišti Hotel Guácharo, které jsem vybral na radu speleologa Marka Audyho pro náš základní tábor. Jako „hotely“ jsou na Roraimě označovány skalní převisy vhodné pro táboření, převisy chrání stany i nocležníky před deštěm – Roraima je jedním z nejdeštivějších míst ve Venezuele (tuším 2800 mm srážek za rok). Hotel Guácharo patří k nejvzdálenějším tábořištím od místa výstupu na vrchol, asi hodinu pochodu. Gustavo projevil podiv nad naším rozhodnutím, zatím ovšem netuší, že vybrané tábořiště je v blízkosti vstupu do jeskyně Ojos de Cristal, objevené v loňském roce moravskými a slovenskými jeskyňáři. Jedním z cílů naší miniexpedice je rovněž odběr petrografických vzorků z nitra jeskyně.
Cestou vyzvedáváme věci,
které nám na domluveném místě nechal Hernán. Momentálně neprší, takže se plně
můžeme věnovat vnímání roraimské skutečnosti. Můj prvotní pocit je, že jsem se
stal součástí obrazu Salvadora Dalího. Plochá a přitom rozbrázděná
surrealistická krajina, kterou se již mnohokrát, víceméně marně, snažila popsat
plejáda cestovatelů.
Černý povrch, černé pískovcové skály erodované do
neskutečných tvarů, mezi tím jako nekonečný japonský park nesčetná jezírka plná
jinde nevídaných rostlin, hluboké trhliny a skalní zářezy, hukot podzemních
řek, to vše je Roraima, viděná očima
romantika.
Geologicky je to prozaičtější,
ale neméně tajemné. Extrémní povětrnostní podmínky zajišťují separativní
větrání pískovce, jehož důsledkem jsou nepopsatelné bizardní tvary
vypreparovaných skal. Jinak růžový pískovec je vlivem intenzivních chemických
pochodů pokryt slupkou oxidů železa a manganu, což způsobuje ponurou černou
barvu celého povrchu stolovky. Na několika místech Roraimy se nacházejí mohutné žíly krystalického křemene – křišťálu.
Intenzivní srážky napomáhají v pískovcích vzniku krasových jevů, což je ve
světě zcela unikátní jev, dosud ne zcela objasněný. V nitru hory jsou
kilometry jeskyní s podzemními řekami a jezírky, obrovskými dómy i
krápníkovou (!!!) výzdobou.
Nikdo doposud neprozkoumal, kam se podzemní toky
odvodňují, nelze vyloučit, že jeskynní komplex má několik etáží.
Za drobného deště kráčíme k našemu hotelu. Jelikož se návštěvníci pohybují po víceméně stálých trasách, ochozené stezky se vyznačují růžovou barvou. Je to dobrý orientační prvek, ale jinak jde o značně bloudivý terén, zvláště, když padne mlha. Balancujeme mezi jezírky, jimž dominují dva druhy endemických rostlin. Jednou z nich je Stegolepis guyanensis, která vzdáleně připomíná kosatec, ale květ je odlišný – na dlouhém stonku vyráží kulaté žluté květenství, ne nepodobné česneku. Když je nouze, stvol byliny lze po uvaření pozřít, pokud vás neodradí sliz, který se z rostliny při vaření hojně vylučuje. Druhou nejčetnější rostlinou je Orecanthe sceptrum, něco jako veliký netřesk, podobně i kvete. Nelze samozřejmě vynechat obrovské masožravé bromélie Brocchinia tatei, či vzácněji se vyskytující masožravka Heliamphora nutans. Stromy na vrcholu Roraimy nepatří k obvyklému jevu. Zastupuje je keřovitá endemická dřevina Bonnetia roraimae, která zato roste všude a velikostí vzrůstu je velmi variabilní.
Hotel Guácharo je zřejmě největší, nejdelší a prý nejhezčí asi z desítky jiných obytných převisů. Je situován na okraji velké terénní deprese, v jejímž nejnižším místě je právě vchod do jeskyně Krystalové oči. Deprese se nachází na jihozápadním okraji stolovky, téměř přímo nad campo base. Zpod převisu vede do nitra hory jeskyně, kterou Moraváci též prozkoumávali. Dříve v ní bylo hnízdiště jeskynních ptáků guácharos, podle kterých má převis jméno, ptáky však už dávno zaplašili turisté.
Stavíme pod převisem stan a zabydlujeme se. Teď zrovna svítí sluníčko, sušíme mokré věci, baštíme a cítíme se skvěle. Kolem nás poskakují ptáčci, kterým neujde ani jeden upadlý drobeček, údajně jde o strnádka hnědohlavého (Zonotrichia capensis). Gustavo si postavil stan kousek od nás, je nachcípaný, tak ho Helenka léčí anopyrinem a nosními kapkami, aby nám vydržel. Jelikož jeho výstroj do hory obnáší pouze triko a žlutou pláštěnku, půjčuji mu svou flísku.
Odpoledne se již úplně vyjasnilo, sluníčko rychle osušuje černé skály a tak vyrážíme na „krátký“ výlet. Naším cílem je poměrně blízká La Grieta – obrovská trhlina, která vede od jihozápadním hrany Roraimy několik set metrů do jejího vnitrozemí, proto ji musíme dost komplikovaně obcházet. Je známá především jako hnízdiště ptáků guácharos. Moraváci do ní slaňovali, ale dna nedosáhli, 100 metrů lana se ukázalo nedostatečné. Marek líčil dost barvitě, jak visel na laně a vyplašení guácharos kolem něj za strašlivého křiku kroužili jako v Hitchcokově hororu, naštěstí jej neuklovali.
La Grieta je opravdu majestátná, kolmé stěny padají do hloubky asi 120 m. Ležíce na břiše nakukujeme do temné hlubiny, ze které se ozývá hororový křik ptáků, dna však nedohlédneme, ani slunce se tam nedostane. Trhlinu lze pozorovat při příchodu k Roraimě jako temný zásek zasahující zhruba do jedné třetiny kolmé stěny. Udivující je, že z ní nevytéká žádná voda. Hukot vody pod skalním povrchem však slyšíme při návratu poblíž místa, kde Moraváci zkoumali „Propast s mostem“.
Krátký výlet trval tři hodiny, máme toho dnes už plné kecky. Gustavo nám kousek od našeho hotelu ukazuje, kde lze nabrat vodu na pití. Jezírko je poněkud bahnité, což zjišťuji až když zapadám po kolena do černého bahna. Voda je měkká, nevalné chuti, ale nějak to musíme přežít. Po krátké poradě ji prohlašujeme za nezávadnou, bez nutnosti úpravy před požitím.
K večeři vaříme těstoviny s importovaným hovězím ve vlastní šťávě a svíčkovou omáčkou z pytlíku, je to skvělé! Po jídle se za nastávajícího soumraku jdeme podívat k nedaleké hraně. Je to nádhera, před (pod) námi je podvečerním sluncem nasvícená zvlněná savana, dalekohledem můžeme sledovat přístupovou cestu až k Paraitepui. Vedlejší Kukenán je však stále v cárech mlhy. Přímo pod námi vidíme campo base, dalekohledem sledujeme pár stanů a postavičky. Dnes jsme však na celé Roraimě sami – skýtá to velmi zvláštní pocit naprosté odloučenosti od světa tam někde dole!
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
