Autor: Tom Charvát [2005-03-05]
Virgilio přichází už před devátou, štrachám v depozitu a vyhrabávám pro něj audiokazetu, na kterou jsem ještě před odjezdem nahrál typickou českou směsku – Venezuelu od Pavla Bobka, Orinoko od Pacifiku, Venezuelanu od Kapitána Kida a Mou vlast od Bédi Smetany. Virgilio je dojat, aniž by dopředu tušil, jaké hudební poklady obdržel. S dárkem jsem vyčkával až do našeho návratu, protože kdybychom v pralese zhynuli, prezent by si nezasloužil.
Podle předem domluveného plánu nás Virgilio veze na místní letiště, odkud máme záměr udělat okružní let kolem Cerro Autana. Letištní areál je moderní, vyzdobený naivními kresbami s indiánskou tématikou, převládá motiv krajiny s Cerro Autana, vodopády a příslušníky kmene Yanomamů s jejich typickým piercingem (chřípí protknuté klacíkem). Podle zpráv z kontrolní věže je však dnes kopec ukryt v mracích, takže nemá cenu se tam za 300 USD trmácet. Prý nám dají na Virgiliův mobil vědět, kdyby se počasí vylepšilo. Cítíme, že z výletu asi nic nebude.
Na zpáteční cestě se
stavujeme ve Výzkumném zemědělském ústavu, abychom si konečně užili venezuelské
zvířeny, kterou sem přemístili z pralesa. Na bráně se Virgilio ptá, zda je
přítomen Artur, vrátný říká, že jo, jenže se nejedná o nějakého kamaráda, ale o
obrovského orinockého krokodýla, kterého tu mají ve výběhu. Artur je pěkný macek
se žlutozeleným břichem a i s useknutou (či ukousnutou) špičkou ocasu měří
přes 5 m. V přírodě již téměř vyhynul, tady k tomu, podle celkové
apatie, nemá daleko. Ve velkých kádích se v rámci státního želvího
programu pěstují želvičky (že by krmivo pro Artura?), průvodce nám říká, že
z osmdesáti vylíhlých želv má v přírodě šanci přežít jen asi pět.
Vedle se popásá stádečko kapybar, největších hlodavců na světě. Kapybary
vypadají jako přerostlá morčata, velká asi jako divoký vepř, možná proto je
mezi ně pár divočáků vmíseno. Anebo se je v rámci tajného státního
programu snaží zkřížit, když už jsou výzkumným ústavem.
Ještě se stavujeme na vyhlídce nad peřejemi Atures na Orinoku, asi by stálo zato k řece seběhnout, ale vedro a žízeň nám svazují nohy. V Yutaje odpočíváme a asi ve čtyři odpoledne definitivně hasne naděje na vytoužený let k Autaně. Virgilio nás pouští na internet, takže můžeme poslat domů čerstvé zprávy. Potom Virgiliovi ukazuji na displeji kamery záběry z Cascadas Negras a slibuji poslat mailem fotky. Pak se krátce loučíme.
V blízkém supermercadu děláme nezbytné nákupy. Zjišťujeme, že se zde dají nakoupit nejen masové konzervy (např. lanšmít, hovězí ve vlastní šťávě), ale i párky v konzervě, vše za ceny velmi podobné našim. Rovněž jako u nás mají krájené uzeniny a sýry, nakupujeme dobrou šunku.
Helenka zase potřebuje telefonovat domů. V děsném vedru křižujeme městem od budky k budce, žádná nereaguje na zakoupenou kartu, až se po četných dotazech dobabráváme k Centro de Comunicaciones, odkud se přes operátora do Česka dovoláváme. Následuje ještě výšlap na Mirador nad městem, abych napravil předchozí nezdařený pokus o panoramatický snímek města s veletokem. Snímek se sice tentokrát daří, ale světlo je při nízkých dešťových mracích pochmurné, nejsem s výsledkem spokojen.
V 17:00 máme sraz s Bobem a Olinkou před katedrálou. Kostel je moderní, vyzdobený opět naivními kresbami, samozřejmě s náboženskou tématikou; Panna Marie má výrazné indiánské rysy, jen ten piercing jí chybí. Hledáme hospodu na večeři, Lonely nefunguje, obě hospody na plánku jsou zrušené. Po úmorném bloudění končíme zase ve včerejší restauraci, cestou spíš cvičně než úspěšně sháním bombičky k vařiči (i Virgilio zklamal a nesehnal je). Zkouším rybku s gordon bleu (dobré!), Helenka dává přednost masu, biftek nejde moc zkazit. Bob s Oli si dávají též nějakou rybu pečenou v alobalu, s lečem v okolí.
Vracíme se do Yutaje, loučíme se s personálem a správce posady nám chytá taxi na terminál. Busík je plný, pár lidí jede na stojáka, klimatizace nehrozí. Ihned po výjezdu startuje video – anglicky mluvený horror o boji s obřími pavouky. Zvuk je puštěn naplno, zřejmě proto, aby cestující lépe porozuměli angličtině. Pro již ohluchlé je film ohleduplně opatřen španělskými titulky. Promítání je přerušeno na check-pointu. Všichni disciplinovaně vystupují z autobusu a bez vyzvání se řadí do dvou front – zvlášť muži a ženy. Chápavě se přizpůsobujeme, ale po chvíli čekání jsme zdvořile uporozuměni, že cizinci obvykle tvoří třetí frontu. Vojáci si opisují do velké knihy naše jména, čísla pasů, povolání a věk. Má to určitě něco do sebe, protože například při pátrání po pohřešovaných cestovatelích se dá takto lépe vystopovat, kde byli zamordováni. Po kontrole statečně dobíjím poslední velké pavouky a usínám. Jenže ouha – ihned po videu následuje z velké reprobedny umístěné za řidičem těžký nářez venezuelského popu. Na to není jiný lék než rum!
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 ] Další >
