Autor: Petr Slabý [2005-03-22]
Dnes se na svém putování dostaneme do nejjižnějšího bodu - města Bonifacio. Kola opět zůstanou na přívěsu a my se přeměníme v trapné motorizované turisty.
Ráno jsme nejprve museli z kempu vyvést přívěs a zapřáhnout ho za autobus, který stál před bránou. Řidičům se sice před dvěma dny podařilo vjet i s přívěsem do kempu, projet po úzké cestě do kopce a dostat se s autobusem zase ven, ale kromě jejich mistrovstí v tom byla i velká dávka štěstí. Zapřáhnout přívěs za autobus a dostat se s ním z kempu zase ven bylo ovšem dle jejich tvrzení zhola nemožné. Asi měli pravdu. Dovnitř se za pomoci střídavého popojíždění, couvání a klení dostávali skoro hodinu. Po celou dobu byly navíc ve smrtelném ohrožení stromy a budovy podle cesty. A když už se zdálo, že autobus je bezpečně nahoře, byla uprostřed pravé zatáčky vyvýšená vpusť kanalizace. Manévr, kterým se řidiči kanálu vyhýbali trval asi dvacet minut. Ještě ke všemu se u toho vyskytnul majitel kempu, který střídavě omdlíval hrůzou, že autobus urazí kanál, a hrůzou z představy co mu řeknou ostatní ubytovaní, kteří třičtvrtě hodiny byli nuceni poslouchat a čichat karosu řvoucí v kopci.
Z kempu ven jsme tedy jeli bez pohonu. Největší hrůzu z toho měli řidiči. Cesta vedla z poměrně prudkého kopce a jejich důvěra v brzdu na vozíku nebyla příliš velká. Honza se je snažil uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Jiná možnost ale stejně nebyla, takže jsme neměli na výběr. Na úvodní rovince udělal řidič Franta několik zkoušek brzdy. S výsledkem byl celkem spokojen, poněkud ale rozladil ty, kteří se přitom zezadu snažili tlačit. Společnými silami jsme zvládli zatáčku kolem kanálu a vydali se dolů z kopce. Jediným problémem dosud bylo, že vždy v nestřeženém okamžiku začal někdo zkoušet jak funguje brzda a obvykle s ní začal točit na opačnou stranu než bylo třeba. Franta se rozhodl tomu učinit přítrž. Usadil se na oji a ovládal brzdu sám. Jako obvykle jsem se právě vyskytoval na nevhodném místě. Franta mě totiž pověřil řízením oje. Pohodlně si seděl, odborně ovládal brzdu a poroučel, kam mám zatáčet. Cloumat ojí nebyla rozhodně snadná práce. Dost jsem se u toho nadřel a kromě toho jsem brzy měl šmír a špínu prakticky všude. Samozřejmě včetně čistého trička, které už jsem si vzal na cestu autobusem. Kromě toho jsem musel poslouchat nadávky Franty, když jsem zrovna netrefil úplně správný směr. Celou cestu jsem šel pozpátku, takže mi vždycky chvilku trvalo, než jsem pochopil, kde je vlevo a vpravo.
Po úspěšně zvládnuté operaci jsme odnesli zbytky bagáže do autobusu a chystali se k odjezdu. Bohužel se nám postavil do cesty další problém. Autobus prakticky nereagoval na otočení klíčku. Řidiči totiž za celé dva dny vůbec nevypnuli ledničku, aby nepřišli o přísun chlazeného piva, což nevydržel akumulátor. Silva nejdřív vyrazila za majitelem kempu, který jí půjčil svojí dobíječku na auto. Na natočení autobusu ale neměla dostatečný výkon. Když se zdálo, že řešení problému je v nedohlednu, přijeli popeláři. Naši řidiči nezaváhali, a protože Silva byla právě někde pryč, vysvětlili jim náš problém pomocí univerzální řidičské posunkové řeči. Za pomoci startovacích kabelů bylo během pěti minut nastartováno, popeláři dostali za odměnu chlazené pivo a mohli jsme konečně vyrazit na cestu.
První dnešní zastávkou bylo Sarténe, údajně nejkorsičtější město celé Korziky. Něco na tom je, alespoň pokud za atributy korzického města považujeme kopcovitý terén a úzké uličky. Autobus nás vysadil pod městem a nahoru jsme museli vyšplhat po schodech. Další prohlídka probíhala v podobném duchu. Obdivovali jsme úzké uličky, šplhali do kopců, případně opatrně sestupovali dolů, a hlavně jsme se snažili nezabloudit. Naštěstí to nebylo tak obtížné, protože jsme se pokaždé dříve či později ocitli na náměstí. Navštívili jsme dva kostely a radnici a tím byl program v Sarténe prakticky naplněn. Koupili jsme si ještě zmrzlinu a pečivo plněné čokoládou, chvilku jen tak seděli na lavičce na náměstí a brzy již byl čas vrátit se k autobusu. Nastupovali jsme ovšem trochu jinde než kde jsme vystoupili. Řidiči zhodnotili protější kopec, do kterého vedla silnice, a prohlásili, že z celým zájezdem na palubě jej prostě nevyjedou. Nezbylo nám tedy nic jiného než vyšplhat po svých. Nebylo to zas tak špatné, protože odtud byl nejkrásnější pohled na Sarténe.
Naše další cesta vedla do kempu v Bonifaciu. Postavili jsme stany, posvačili a stihli si i zaplavat v bazénu. Potom jsme vyrazili na odpolední a večerní prohlídku Bonifacia. Bonifacio je vystavěné na skále nad mořem a nejkrásnější pohled na něj je z lodi. Silvě se podařilo usmlouvat jistou slevu u jedné ze společností provozujících vyhlídkové jízdy. Cesta trvala něco přes hodinu a kromě nádherných skalních útesů, pohledů na město a smaragdového moře, představovala největší atrakci místní mládež šplhající po skalách a skákající do moře. S lodí jsme také vpluli do jedné z mnoha jeskyní vytvořených mořem ve skále. V jejím stropu je průhled na nebe, který je skoro přesně ve tvaru Korsiky. Trochu jako mapa obrácená naruby. Tak jako tisíce turistů před námi jsme bezpečně našli Bastiu, Ajaccio, Bonifacio, i vztyčený prst severního výběžku hrozící všem pirátům.
Výlet v pobřežních vodách nám rychle utekl. Klidně bychom se nechali vozit ještě mnohem déle, ale na nábřeží už čekalo mnoho dalších zájemců, takže kapitán neměl zájem náž výlet příliš protahovat. Vrátili jsme se do přístavu a rozešli se s tím, že se sejdeme na hřbitově. Dalším oficiálním bodem programu, kromě individuální prohlídky Bonifacia, totiž bylo pozorování západu slunce z útesů na jihozápadním cípu města, za zdí starého hřbitova.
Odpoledne jsme strávili toulkami po městě. Bonifacio je typické středomořské město, s úzkými křivolakými uličkami. Jako všude na Korsice, ani kousek města nestojí na rovině, všechny ulice vedou z kopce nebo do kopce. Kdyby to neodporovalo přírodním zákonům, byl bych přesvědčen, že ulic vedoucích do kopce je mnohem víc než těch, které vedou z kopce. Pomalu se blížil večer, centrum města jsme už pomalu znali zpaměti, a tak jsme se rozhodli sednout si v jedné z mnoha restaurací na kávu. Po kratším pátrání se nám podařilo najít jednu, která se nám zdála příhodná svou polohou a dostatkem volných míst pod slunečníky. Došlo přitom k malému nedopatření, protože jsme si sedli do části vyhrazené pro konzumaci jídel. Ti, kdo si chtěli dát jen něco k pití, měli vyhrazeno několik stolů na protější straně. Cedulí, kde to bylo napsáno jsem si ovšem všimnul až když jsme odcházeli. Číšník se mi snažil vysvětlit princip zasedacího pořádku, já jsem se mu snažil vysvětlit, že si dáme jenom kafe, a komunikace ve francouzštině se nám celkově zamotávala. Nějak mě ani nenapadlo zeptat se, jestli ovládá i jiné jazyky. Nakonec to napadlo Janu a když zjistila, že číšník umí anglicky, už měnepustila ke slovu. Ostatně frekvenci jejího hovoru jsem nestačil ani v češtině, tak proč bych měl mít nějaké ambice v angličtině.
Nakonec jsme tedy všichni dostali svoji kávu a poklidně si ji užívali ve stínu slunečníků a okolních domů. Pouze Jana se chvíli snažila narušit naše snění snahou o konverzaci. Nakonec prohlásila, že jsme nějací smutní, a že s námi nic není. Pak vzdala marnou snahu a i ona skoro na třicet sekund zmlkla, takže jsme mohli v klidu meditovat nad svými šálky.
Západ slunce už se pomalu blížil, takže jsme zaplatili a vydali se ke hřbitovu. Cestou jsme potkali Silvu s několika spolucestovateli. Dělali zrovna mexickou vlnu s osmdesátiprocentním božkovským rumem. Na poslední kolo jsme se ještě stihli přidat do řady.
Společně jsme se vydali k místu srazu. Slunce již bylo nízko nad obzorem, takže jsme měli právě tak čas na rychlou prohlídku hřbitova. O korzičanech se tvrdí, že svým mrtvým staví výstavnější domy, než ve kterých sami žijí. Žádný z hrobů, který jsme viděli, neměl podobu jednoduchého náhrobku. Vždy se jednalo o větší či menší budovu s předzahrádkou ozdobenou soškami. Vzhledem k všeobecnému nedostatku prostoru na Korzice by člověk spíš očekával, že mrtví budou pohřbíváni do moře.
Když jsme dorazili k útesům, byla tam již celá řádka našich spolucestovatelů. Do západu slunce zbývalo asi dvacet minut, které jako obvykle hravě vyplnil Honza vyprávěním vtipů. Nebýt toho, že nás tu byl celý zájezd, byla by to docela romantická chvíle. Moře ztichlo, obloha potemněla a slunce se dotklo moře. Ze zálivu vyjížděla milionářská jachta a maják blikal pravidelných intervalech. Idylku rušilo jen cvakání fotoaparátů a výkřiky jako "Jů!", "Dívej, mámo!" "Táto, to je krása, viď!", "Sakra, paňáři, nemůžete se aspoň na chvilku přestat rvát?". A Honza dál vyprávěl vtipy.
Když slunce definitivně zapadlo za obzor, zvedli jsme se a šli pomalu zpět k autobusu. Cestou jsme ještě, na Honzovo doporučení, navštívili námořnický bazar s přehlídkou kompasů, obrazů lodí, obrazů moře, lodí v lahvi, námořnických knih a podobných artefaktů. V přístavu jsme ještě chvíli postáli před restaurací, ve které vyhrával jazz, a potom už rychle nastoupili do autobusu, abychom nemuseli jít do kempu pěšky. Zítra nás čeká náročná etapa.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ] Další >
